Nizozemci truchlí typicky střízlivým způsobem

23. červenec 2014

Před necelými dvěma týdny bylo celé Nizozemsko zachváceno fotbalovou horečkou – národní tým sahal po finále, a nakonec vybojoval bronzovou medaili. Tradičně utlumený nizozemský nacionalismus se nakrátko probudil – to když fotbalisté smetli postupně Španělsko, Austrálii, Chile, Kostariku, Mexiko a nakonec i Brazílii.

Fotbalový komentátor, který si dovolil napsat pár kritických slov o svém týmu, se dočkal nenávistným poznámek na sociálních médiích – včetně jedné, z níž až zamrazí. „Napsali mu, že by zasloužil vyhodit za letu z boeingu,“ píše v komentáři americký deník New York Times.

Minulý čtvrtek však po sestřelení malajsijského letadla utrpěla země šok – zahynulo 193 Nizozemců, včetně slavného vědce zkoumajícího nemoc AIDS a senátora. Povinné fotbalové veselí se jako na povel změnilo v povinné truchlení. „Každý z nás znal aspoň jednu z obětí,“ hlásal jindy střízlivý deník NRC Handelsblad na titulní straně.

Nizozemští politici byli opatrnější – premiér Mark Rutte sice na adresu Ruska a ruských separatistů pronesl sérii ostrých výroků, ale jinak si své city nechal pro sebe. Stejně tak nový král Willem-Alexander veřejnými projevy lítosti šetřil. Pozůstalým jen kondoloval a potvrdil státní smutek – to bylo vše. „A bylo to moudré rozhodnutí. Truchlení není úkolem vlády,“ poznamenává deník.

Čtěte také

Podle listu je už bezmála klišé říkat, že Nizozemci jsou „střízliví“. Jenomže střízlivost doopravdy je součástí nizozemské identity. Anebo spíše bývala. Například po zavraždění pravicového populisty a gaye Pima Fortuyna v roce 2002 se ukázalo, že země umí předvést i projevy národní hysterie.

V 70. a 80. letech byl jakýkoli projev nacionalismu považován za známku nevkusu. Má to své dobré důvody – jednak za války hodně Nizozemců kolaborovalo s nacisty, a dokonce napomáhalo holocaustu, a jednak má za sebou pochmurnou koloniální historii, spjatou především s Indonésií, Surinamem a Jižní Afrikou. Když země hraje fotbal, jistá dávka nacionalismu se toleruje, zejména při utkání s Německem. Jinak ale byla národní hrdost vždy tabu.

Nizozemský ministr zahraničí Frans Timmermans konstatoval, že Rusko neučinilo pro zmírnění konfliktu to, co by bylo potřeba

Změnilo se to po roce 2002, a možná ještě více po roce 2004, kdy byl marockými imigranty zavražděn režisér Theo van Gogh. Na muslimské přistěhovalce se snesla sprcha výtek, že jsou málo vlastenečtí. Podle pravicového extrémisty Geerta Wilderse ostatně muslimové nejsou doopravdy Nizozemci – spíše jde o zahraniční vetřelce, kteří by rádi zemi proměnili v chalífát.

S pomocí sociálních sítí však začínají v poslední době Nizozemci stále více projevovat na veřejnosti city. A pokud někdo emoční exhibicionismus odmítne, rovnou se o něm říká, že není zcela v pořádku. „Je však logické, aby Nizozemec truchlil více pro své spoluobčany zabité při sestřelu letadla, než pro Belgičany a Němce, kteří byli také na palubě?“ ptá se deník.

Čtěte také

A co dvě stovky Iráčanů, zabitých v posledních týdnech sebevražednými atentátníky – pro ty by se plakat nemělo? Pravdou je, že Nizozemci na palubě malajsijského letadla nezahynuli kvůli tomu, že byli Nizozemci – příčinou byla brutální a nesmyslná chyba ruských separatistů.

Stejně jako mistrovství světa ve fotbale bude nyní i tragédie letu číslo 17 využívána jako nástroj kolektivní identity, jako důkaz, že vědomí celku ani mezi Nizozemci ještě nevymizelo. Smutné přitom je, že truchlení je hluboce osobní záležitostí – dost dobře jej nelze sdílet, protože každý jej cítí a prožívá jinak. „Lidé mají právo ponechat si své city pro sebe, až jde o fotbal, nebo o neštěstí,“ míní deník.

Nizozemský premiér Mark Rutte sice na adresu Ruska a ruských separatistů pronesl sérii ostrých výroků, ale jinak si své city nechal pro sebe

Všichni máme navíc právo přiznat, že v některých okamžicích prostě necítíme nic – okolní svět se v nás snaží vzbudit tolik citů k sousedům, rodině, událostem v Gaze, Kongu či Sýrii, že nám jednoduše někdy scházejí. Příval neštěstí, který se snaží strhnout pozornost, vede k otupění. Nakonec jsme neteční, a city si necháváme jen pro naše nejbližší.

Čtěte také

„A někdy nám chybí i ty, což ale není důkaz odlidštění, nýbrž to dokazuje, že jsme jenom lidé,“ píše komentátor. Kdybychom si měli připustit všechny strasti světa na tělo, mohli by z nás být brzy případy pro psychiatra.

„Kolektivní truchlení nabízí únik z osamění, ale není zcela prosté pokušení nacionalismu,“ míní list. Stoupenci veřejného naříkání navíc ignorují, že někdo prostě slzy neumí ukázat v pravý čas. „Vím, že oni truchlí, ale já nemohu. A také nečekám, že až budu mít zármutek já, bude jej každý prožívat se mnou,“ končí komentář deníku.

Zpracováno ze zahraničního tisku.

autor: rma
Spustit audio