Nina Špitálníková: Po úspěchu knihy jsem trochu paranoidní. Bojím se, že na mě budou čekat severokorejské tajné služby

Nina Špitálníková - Svědectví o životě v KLDR|foto:Jonáš Zbořil, Český rozhlas

V Severní Koreji strávila Špitálníková celkem dva měsíce v letech 2011 a 2012. „Psala jsem bakalářskou práci o severokorejské propagandě a přišlo mi důležité to zažít a vidět,“ říká. 

V Pchjongjangu ji zadržela tajná policie. „V jeden moment to tak vyplynulo, že se chci projet metrem. To je pro cizince zakázané. Rozhodla jsem se, že ten den budu odvážná. Tajná policie mě velmi rychle vykázala, ale jela jsem dvě zastávky, to bylo super. A poté jsem si řekla, že zajdu do slumu, když je takový pěkný den. A to mě zatkli,“ vypráví Špitálníková.

Tři příděly denně má nejvyšší třída, politbyro. A sice to jídlo není nic moc, ale na severokorejské poměry je velmi dobré.
Nina Špitálníková

Jako cizinka nesměla do KLDR pašovat jídlo, přesto si ho v kufru přivezla. „Teprve v noci v Pekingu mi došlo, kam to jedu. A protože ve stresu jím, pustila jsem se do těch zásob, které mi pak samozřejmě chyběly,“ vzpomíná.

V KLDR dostávala tři jídla denně. „A sice nebylo nic moc, ale na severokorejské poměry je to velmi dobré. Tři příděly denně má nejvyšší třída, politbyro. Typický severokorejský občan řeší hlad, má jednu misku rýže na den, k tomu nějakou zeleninu. Maso je tam rarita,“ popisuje koreanistka.

Čtěte také

Koreanistka Špitálníková: Covid je i v KLDR, mluví se o vypálených věžích v oblasti nákazy i novém kárném táboře

A vypráví, jak si potřebovala směnit peníze v zemi, kde jsou směnárny nelegální:

„Pátrala jsem po příbězích svých babiček, jak se to dělalo kdysi u nás na černém trhu. Připadala jsem si jako komiksová figurka, která bude nabourávat severokorejský režim, ale ve skutečnosti jsem byla pokaděná strachy. Peníze jsem nakonec směnila na černém trhu a měla jsem jich docela dost, protože jsem byla šikovná a protože se báli, že je zavřou, když mě okradou. A pak mi nikdo nechtěl nic prodat. Tak jsem je třeba házela na ulici. I to je ale v KLDR trestné.“

Hledat štěstí

Teprve pár let po návratu z pobytů v KLDR začala Špitálníková sbírat příběhy lidí, kteří zemi opustili. „Netušila jsem, že kniha bude mít takový úspěch. A teď jsem trochu paranoidní a bojím se, že jakmile přistanu v Jižní Koreji, že tam na mě budou čekat tajné služby. Takže si to nejdřív potřebuju v sobě vyřešit,“ odpovídá na otázku, zda chystá pokračování.

Čtěte také

Severokorejci žijí z malých radostí. Režim jim neumí zakázat chutě či vůně, říká Nina Špitálníková

„Ale chtěla bych. Mám plán – ptát se lidí na to, kdy byli šťastní. V rozhovorech, když jsme na to narazili, tak bylo štěstí v jejich dětství, kdy v nich ještě nebyla zakořeněná ideologie. Ale i v totalitě u nás byla společnost občas šťastná. To bych chtěla zjistit, na to se chci ptát,“ dívá se vpřed koreanistka. 

„Hodně ve mně rezonoval příběh, když mi jedna paní vyprávěla barvitě a podrobně, jak našla za zemi bonbón. A že si ho schovala, vždycky si lízla a že byla strašně šťastná. Na hotelu jsem se rozbrečela – při rozhovorech jsem vždycky drsná, ale pak jsem zase hrozná plačka –, že pro někoho je největší životní štěstí najít bonbón.“

Proč mají v KLDR víc peněz ženy než muži? A proč je víc severokorejských uprchlic než uprchlíků? Proč se někteří uprchlíci v Jižní Koreji trápí? Poslechněte si celý rozhovor.