„Nikdo si nezaslouží být tajně pohřben do takové jámy.“ Stal se ďáblický hřbitov symbolem nenávisti až za hrob?

Úcta k člověku se netýká pouze jeho života, ale pokračuje i po smrti. Pieta, která náleží ostatkům člověka spolu s respektem vůči místu posledního odpočinku, patří k elementární kultuře společnosti. O to více je alarmující, že záměrem komunistů byl pravý opak.

Speciální „tajný rozkaz“ k nehumánnímu postupu vydal sám tehdejší ministr národní bezpečnosti Karel Bacílek. Trauma, kdy lidé nevěděli, co se stalo s ostatky jejich blízkých, bylo obrovské a přenášelo se z generace na generaci. Takový byl jeden z důsledků nenávisti až za hrob, kterou měli komunisté vůči svým odpůrcům.

Protizákonný rozkaz

„Tajný rozkaz z roku 1952 byl nejen antihumánní, ale byl i protizákonný. I tehdy platil zákon, že o svých ostatcích si člověk rozhodne sám anebo rozhodne jeho rodina,“ vysvětluje host pořadu právní historik Kamil Nedvědický a dodává:

Čtěte také

Je mi to opravdu líto – to od příslušníků StB takřka neuslyšíte

„Vyjma tzv. odůvodnění obsahoval také podrobný popis, jak nakládat s ostatky odpůrců politického režimu. Hlavním záměrem bylo utajit, kde tyto ostatky jsou, s tím souvisel také zákaz podávat informace příbuzným.“

V daném tajném rozkazu bylo uvedeno, že je třeba „zabránit manifestacím reakce“, tedy aby místo, kde byl „usmrcený agent a terorista“, pohřben, aby lidé nemohli manifestačně vyjádřit svůj souhlas a sympatie s činem a záměrem pohřbeného.

Podle historika Nedvědického zde byl i další zásadní důvod tohoto postupu: „Ještě důležitější bylo zamést stopy za činy, které spáchal na svých odpůrcích, aby se nedalo hovořit ani o obětech.“

V Ďáblicích pohřbívali nacisté i komunisté

V případě nakládání s ostatky odpůrců režimu vlastně ani nelze mluvit o pohřbívání, spíše to bylo házení ostatků do šachet na odlehlých místech hřbitovů. Jedním z nich byl hřbitov v pražských Ďáblicích, kde tyto šachtové hroby – stejně jako na jiných pražských hřbitovech, byly v rámci sociálního pohřbívání používány již mnohem dříve. 

Čtěte také

Život v protektorátu: Faráři proti totalitě. „Pro nacisty byla církev nepřítel číslo 2, hned po Židech,“ říká historik

Stejná praxe byla v období nacistické okupace, poté i po skončení druhé světové války, kdy zde byli „pohřbeni“ odsouzení v retribučních procesech. Na to navázalo komunistické Československo, v šachtách se tak ocitli lidé z protikomunistického odboje.

Patřili mezi ně kurýři zpravodajských služeb, členové protikomunistických odbojových skupin, řádové sestry či sedláci nesouhlasící s nucenou kolektivizací. Největší rozmach tak byl na přelomu čtyřicátých a padesátých let, ale stejný postup pokračoval i v letech šedesátých. 

A to pod taktovkou StB, jak popisuje historik: „Vycházelo se z pokynů Státní bezpečnosti. Ta měla dohled nad tím, jak se s ostatky nakládá. Byly přesné postupy, jak zabránit předání těla rodině, a aby dané místo nestalo předmětem uctívání.“

Prsty estébáků sahaly až ke hřbitovním zřízencům. „Všichni pracovníci byli přísně úkolováni a přísně hlídáni a věděli, že kdyby něco porušili, byli by sami pronásledováni,“ dodává Nedvědický.

„Místo, které nelze nazvat hřbitovem“

Většinová veřejnost o tom nic nevěděla. Utajení bylo dokonalé, a tak se jen příbuzní a blízcí zavražděných trápili tím, že nevědí, co se s těly zemřelých stalo. Nadějí se tak stal rok 1968, kdy se otevírala témata do té doby nevídaná a toto bylo jedno z nich.

Čtěte také

Číhošťský zázrak v prosinci 1949 nebyl nikdy objasněn. Umučený kněz Toufar se ale stal symbolem doby

Aktivity bývalých politických vězňů sdružených v uskupení K 231 vedly k cíli, nápravě, jen částečně, protože okupace vojsky Varšavské smlouvy tyto snahy v srpnu 1968 utnula. A trvalo to dalších 20 let…

Díky neúnavné píli lidí, jako byl bývalý politický vězeň Stanislav Stránský, se začalo dařit odkrývat i tato temná místa. „Našlo se místo, které nelze nazvat hřbitovem,“ konstatoval Stránský spolu s přesvědčením: „Nikdo si nezaslouží být tajně pohřben do takové jámy.“  

Následovala v roce 2014 úspěšná exhumace ostatků číhošťského faráře Toufara, zřízení kvalifikovaného týmu badatelů, jejichž práce byla více než obtížná. Neexistovaly ani dokumenty, které existovat měly. Tak důsledné bylo ono zametání stop.

Podobná místa mimo Prahu

Nejen pražský ďáblický hřbitov se stal tímto mementem, obdobná „pohřebiště“ byla i na jiných místech, například v Ostravě, Valdicích či v Brně. Právě zde se také podařilo identifikovat ostatky protikomunistického odbojáře Petra Křivky nebo tří zavražděných farářů z tzv. Babického procesu – Jana Buly, Františka Pařila a Václava Drboly. 

Čtěte také

Rudí kati: Nelítostný stalinský sekerník Vojtěch Rudý soudil babický proces i herečku Štěpničkovou

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda se ďáblický hřbitov nestal symbolem nenávisti až za hrob, host pořadu právní historik Kamil Nedvědický odpovídá:

„Stal se příkladem a symbolem nenávisti komunistického režimu až za hrob. Velkým úsilím se to podařilo změnit. V roce 2023 byla rozhodnutím vlády zřízena komise a podařilo se objevit ostatky 119 hrdinů. O dva roky později byla tato komise převedena pod Ústav pro studium totalitních režimů. Je to velká satisfakce, především ve chvíli, kdy vidíme potomky, kteří nevědí, kde jsou jejich blízcí pohřbení. Je to velkým traumatem.“  

Více si poslechněte v záznamu pořadu Jak to bylo doopravdy.