Nikdo nevěděl, jestli tady druhý den bude nebo ne

Válečný veterán Emil Boček před maketou spitfiru na Hradčanském náměstí v Praze

Tisíce statečných Čechů a Slováků se nesmířily s rozbitím Československa v březnu 1939 a odešly bojovat proti nacismu do zahraničí. Vstupovaly také do britského Královského letectva RAF. V roce 1940 se vyznamenaly v bitvě o Británii, před sedmdesáti lety, třináctého srpna 1945, je svobodné Československo nadšeně vítalo v Praze.

V polovině roku 1940 se německý Blitzkrieg zastavil na francouzských březích lamanšského průlivu. Hitlerovy tanky dělil od pobřeží Anglie jen úzký pás moře. O osudu britských ostrovů se ale rozhodovalo ve vzduchu. Německé Luftwaffe se postavily ani ne tři tisícovky pilotů, kteří se v legendárních Hurricanech a Spitfirech postarali o první porážku nacistické armády ve druhé světové válce.

V letecké bitvě o Británii se vyznamenali i čeští piloti, kteří odešli z okupované vlasti, často bojovali ve Francii a po její porážce vstupovali do služeb Královského letectva RAF. Po skončení války se domů vrátili jako váleční hrdinové. K britským řádům přibyla československá vyznamenání.

„Přišli do Británie, když čelila hrozivé těžké situaci. V bitvě o Británii, v boji proti nacistům, měla poměrně dost letadel, ale scházeli jí piloti, a tak Češi a Slováci přišli na poslední chvíli a byli to, a to všichni říkali, velmi stateční a zkušení piloti. Brzy se adaptovali na nový způsob války. Nikdy by se nám to bez nich nepodařilo,“ říká Nicholas Soames, vnuk britského premiéra Winstona Churchilla.

Když Emil Boček odešel z okupovaného protektorátu, nebylo mu ještě ani sedmnáct let. Působil v RAF jako mechanik a později pilot.

„Já jsem ve škole v ručních pracích vždycky vyráběl jenom letadla. Než jsem odešel, tak jsem udělal Kondora - ten měl asi dva metry dvacet rozpětí. A když jsem se vrátil po šesti letech, tak ještě visel ve škole na chodbě. To byla moje touha, létat,“ vypráví generál Boček.

Kdo měl štěstí, přežil

V britském Královském letectvu RAF sloužilo během druhé světové války dva a půl tisíce Čechů a Slováků, pilotů, navigátorů, radistů a mechaniků. Nejúspěšnějším pilotem byl Josef František, v barvách polské 303. peruti vykázal sedmnáct ověřených sestřelů během necelého měsíce, a zařadil se tak ke stíhacím esům celé RAF. Konce války se stejně jako dalších pět stovek letců nedočkal.

Piloti RAF při manipulaci s boxy s poštovními holuby

„Vydařený byl každý let, z kterého jste se vrátil, poněvadž jednou jak jste odstartoval, tak nikdo nevěděl, jestli se vrátí nebo nevrátí. Člověk se nesměl bát ničeho. Poněvadž kdybych věděl, že se nevrátím, tak vůbec tam neletím,“ vzpomíná generál Emil BOČEK, příslušník 312. stíhací perutě.

Na svém kontě má šestadvacet operačních letů, na dva z nich nikdy nezapomene.

„Byli jsme nad Německem a mně začalo svítit červené světlo. To znamená, že to nedostává benzín. Ohlásil jsem, že mám poruchu motoru a že se vracím. A najednou začal motor vynechávat. Tak si říkám, nedá se svítit, já z tebe musím vyskočit. Ale když je ten listopad, tak se vám do vody nechce. Tak jsem řekl, ještě chvilku, a to byla skutečně setina vteřiny a ono to chytlo. A jelo to po malých obrátkách, taktak, že jsem to udržoval v horizontu, ale podařilo se mi dostat až na mateřské letiště.. Druhá taková věc byla, když jsme začali létat na Spitfirech. Já jsem odstartoval, a ještě jsem byl na letišti, když mně vysadil motor. To obyčejně po tom startu končí smrtí, ale já říkám, kdo měl štěstí, tak to přežil. Přistál jsem a bylo to dobré,“ vzpomíná na chvíle, kdy těsně unikl smrti, Emil Boček.

Válečná léta, která strávil v Anglii, měla ale i své příjemnější stránky.

„Byli jsme mladí, žili jsme den ze dne, protože nikdo nevěděl, jestli tady druhý den bude nebo nebude. Chodilo se do hospody, chodilo se na tancovačky, chodilo se s děvčaty,“ s úsměvem vypráví generál Boček.

Po šesti letech války se už ale všichni českoslovenští vojáci v zahraničí těšili domů a navíc chtěli přispět k osvobození své vlasti.
„Praha volala o pomoc, tak jsme si mysleli, že poletíme Praze na pomoc. Už jsme na letadlech měli namalované naše znaky. Ale pořád se to tak oddalovalo, až se to oddálilo do ztracena. Protože Rusi nás tady nechtěli,“ říká Emil Boček.

Letci se mohli vrátit až po válce. Přilétali postupně. Hlavní vlna třináctého srpna 1945. Dlouho očekávaný přílet československých letců třináctého srpna 1945 zaznamenal i tehdejší Československý rozhlas.

Boj o rozhlas, 1945

Divizní generál Karel Janoušek a dalších jedenáct důstojníků a poddůstojníků bylo na Staroměstském náměstí prezidentem republiky dekorováni československými válečnými kříži a medailemi za chrabrost.

Místo vděku vězení

Slávy a vděku národa i státu si českoslovenští vojáci, příslušníci zahraničních jednotek, mohli užívat jen do února 1948. Komunistický režim je považoval za nepřátele a podle toho s nimi po nástupu k moci jednal. A přitom letci v Anglii riskovali nejen své životy, ale i osudy svých rodin v okupovaném protektorátu.

„Skoro všichni rodinní příslušníci, ať už se to týkalo rodičů, manželek či sourozenců, byli internováni v rámci takzvané akce E, E jako emigranti, v Táboře ve Svatobořicích. Většina z nich tam byla internována po celou válku a poměry, které tam byly, nebyly zrovna příjemné. Je zajímavé, že většina rodinných příslušníků, kteří si skutečně v těch Svatobořicích vytrpěli své, o tom vůbec nechtěla hovořit, ani po válce,“ říká Michal Plavec, kurátor sbírky letectví, Národní technické muzeum.

Po roce 1948 letci přišli o práci, mnozí skončili ve vězení, další se mu vyhnuli jen proto, že včas emigrovali.

Váleční veteráni zleva Emil Šneberg, Pavel Vranský a Emil Boček

„Byla to elita národa. A samozřejmě to byli lidé, kteří přemýšleli trošku jinak. Většina vojáků, kteří se vrátili z Velké Británie, se rozhodně nedá považovat za přívržence komunismu. Důvod represí proti vojákům z východní fronty, je ten, že tito vojáci věděli a zažili na vlastní kůži, zač je toho loket. A málokdo z nich se stal přívržencem komunismu nebo Sovětského svazu. Právě naopak,“ vysvětluje důvod nevraživosti komunistického režimu Michal Plavec.

Uznání se dočkali až po roce 1989. Každé připomenutí jejich odvahy a vlastenectví je jen malou splátkou za to, co pro svou zemi vykonali.