Nikdo nechce žít bez domova, ale někteří si na svobodu zvykli, všímá si Petra Drvotová z Armády spásy

Když je potkáme, často se díváme jinam. Jako bychom doufali, že když budeme předstírat, že lidé bez střechy nad hlavou neexistují, z ulic zmizí. „Snažím se lidi nabádat, aby konkrétním lidem na ulici nepomáhali, protože většinou ta pomoc není účelná, ta musí být dlouhodobější. A od toho jsou neziskové organizace a jejich pracovníci. Ale aby tyto lidi nepřehlíželi, aby si všímali, že existují a toho, jestli náhodou nepotřebují nějakou pomoc,“ vysvětluje Petra Drvotová, vedoucí Domova Přístav Praha Armády spásy.

Čtěte také

O lidech bez domova máme tolik předsudků, ale mají je i oni, připouští šéfka komunitního centra Přestupní stanice Eva Dudová

Právě přehlížení nakonec vede k problémům, kterým by se dalo poměrně snadno předcházet. „Obzvlášť teď v zimě se s tím často potýkají naši teréňáci, ale i ambulantní služby a následně policie a nemocnice. Lidé spící na lavičkách ve skutečnosti mohou být ve stavu, kdy vlastně pomalu umrzají. A okolí si jich nevšímá, protože jsou to právě lidi bez domova,“ zmiňuje Drvotová, která ale zároveň přiznává, že udělat první krok pro laika nemusí být vůbec jednoduché:

„Než jsem začala pracovat s lidmi bez domova, tak musím říct, že jsem je také někdy přehlížela. A nechtěla jsem se s nimi zapojovat do nějakého hovoru nebo do kontaktu.“

Strach není na místě

Většina klientů Armády spásy i ostatních sociálních služeb jakoukoliv pomoc vítá. „Ze své zkušenosti musím říct, že většina našich uživatelů takto nechce žít a snaží se hledat cesty společně s pracovníky, jak z toho ven. Pak jsou taky někteří, kteří ne, že by takto chtěli žít, ale tak nějak si zvykli na tu míru svobody, kterou jim tento způsob života dodává,“ uvádí Drvotová.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: „Ladovská zima“ neznamená jen radosti. Mrazy ohrožují lidi bez domova na životě

I proto Daniel Svoboda, ředitel pražské pobočky Naděje, vyvrací, že by práce v terénu byla jakkoliv riziková: „Nedá se říct, že by to bylo nebezpečné. Pokud už vznikají nějaké konflikty přímo na ulici, jsou jen verbální. Ale i takové situace zaznamenáváme málokdy. Častější to je v azylových domech, kde je více klientů a jsou tam nějaká pravidla, která pracovníci vyžadují.“

Jediným nebezpečím může být pes. Protože psi lidí na ulici jsou samozřejmě naučeni bránit své teritorium.
Petra Drvotová

Jeho slova pak potvrzuje i Drvotová: „Před pěti lety jsem začínala jako terénní pracovník. A vlastně mi nikdy nepřišlo, že bych se měla něčeho bát. Pro člověka zvenku, který naše uživatele nezná, se mohou zdát nebezpeční. Ale když je v té službě poznáte, zjistíte, že jsou to prostě lidi. A nemáte se důvod bát.“

Zejména v terénu tak ke konfliktům prakticky nedochází. „Tam přicházíte do prostoru, který patří výhradně klientovi. A podle toho s tím také zacházíte. Jediným nebezpečím může být pes. Protože psi lidí na ulici jsou samozřejmě naučeni bránit své teritorium. Ale když už vás lidé znají, tak mají psa buď přivázaného, nebo ho dokážou zvládnout, protože tihle psi jsou perfektně vycvičení,“ říká vedoucí Domova Přístav.

Především respekt

Nejzákladnějším předpokladem pro práci sociálního terénního pracovníka je především obyčejná lidská slušnost. „Taky respekt, ohleduplnost a vstřícnost. Zkrátka takové ty běžné mezilidské vztahy nebo postupy, jak bychom měli jednat v běžném životě,“ popisuje Svoboda.

Uznává ale, že ne vždy to je snadné. „Někdy ta pozice pracovníka vůči tomu klientovi může být jaksi nadřazená – přece jenom přicházíme s nějakou nabídkou pomoci. A někdy může dojít k situaci, kdy to je opravdu složité a klient nespolupracuje, takže tam vzrůstá napětí. Ale pracovník vždy musí myslet na to, že on přichází pomáhat s respektem,“ dodává ředitel pražské pobočky Naděje Daniel Svoboda.

Poslechněte si celý rozhovor Evy Hůlkové s jejími hosty Petrou Drvotovou a Danielem Svobodou.

Dozvíte se také, jak terénní pracovníci své klienty oslovují, nebo kolik lidí bez domova je očkovaných proti covidu-19.