Neznámý všem známý Jan Neruda

Například to, že byl nejen obdivovatelem sokolského hnutí a jeho zakladatele Miroslava Tyrše, ale že sám byl i velkým propagátorem tělesných cvičení a především šermu. Nelíbila se mu například špatná fyzická kondice mladých studentů, kteří se nijak nevěnovali tělesnému cvičení a které proto nazýval "dvounohými škrkavkami" a typově je řadil ke "kavárenským povalečům". Když vycházeli ze škol, tak viděl jejich "zapadlá prsa, bledé tváře a vyhaslé oči" a litoval je, že by nebyli schopni hrát ani sportovní hry, protože by nikam nedoběhli.

Šerm začal Neruda propagovat dokonce celé tři roky před založením prvního šermířského spolku v Praze. Šerm považoval za nejlepší školu tělesné obratnosti, elegance, duchapřítomnosti, mužnosti i odvahy. Chtěl proto, aby každý student byl nejen členem Sokola, ale taky šermířem. Zdůrazňoval, že kdo v mládí tělesně cvičí, bývá zdatným po celý život. A šermíř že si po celý život podrží potřebnou ráznost a srdnatost. Často používal i termín "duchovní sokolství", pod nímž si představoval veškerou národní neohroženost, neoblomnou poctivost, obětavost a nezištnost při službě vlasti. Výrazem duchovního sokolství mu byly i veškeré aktivity, které umožnily rozkvět české literatury a rozvoj vzdělávacích a vlasteneckých aktivit.

Za mimořádně důležité považoval vzdělání a školu. Nebyl ale nijak srozuměn s tím, aby studenti za vzdělávání platili. Především proto, že "český student a chudoba jsou skoro nerozlučitelné pojmy. Mnoho nadějí v prsou, ale málo prádla v kufru..." Již v roce 1867 také napsal, že "moderní člověk rád se učí mnoho, ale musí se to dít rychle a zároveň ho to musí bavit". Nebyl nijak nadšen ani mimořádnou aktivitou tehdejších učitelů, kteří iniciativně sepisovali řadu učebnic a dalších školních pomůcek. Považoval jejich množství za nadbytečné a dokonce si povzdechl, že "každý kantůrek cítí nezbytnou potřebu, aby honem pro žactvo napsal něco poučného, než to zapomene sám".

Doba, v níž Neruda žil, byla dobou velkých a převratných vynálezů. Jedním z těchto vynálezů byl i Edisonův fonograf, zachycující na staniolový válec lidský hlas. Bylo logické, že taková novinka nemohla uniknout pozornosti tak pilného glosátora nejrůznějších událostí, jakým Neruda byl. V případě Edisonova fonografu napsal, že tento převratný vynález ve svých představách ještě sám doplnil a zdokonalil, protože "k vynálezu připojil nový vynález". Fonografický přístroj ve své představě doplnil přístrojem fotografickým, který by pracoval "momentálně". Tím by dosáhl "spojení živého slova s obrazem živým", což u něho samého způsobovalo, že se mu "tají dech při té myšlence obří!". Čtenářka jeho fejetonu by pak nejen slyšela "jeho kovově zvučný, nevýslovně lahodný hlas", ale hleděla by i na jeho "duchaplnou tvář, do upřímných okouzlujících očí, na půvabná, neodolatelná ústa". Není žádnou nadsázkou, že Nerudova vize a předvídavost byla v tomto případě zcela srovnatelná s vizemi a předvídavostí románů Julese Verna. Fejeton s Nerudovou představou dnes běžné televize byl publikován 30. prosince 1888.