Nevyvezeme radiolokátor Věru, Pilip rozhoduje o úvěru, fejeton zaměřený tak trochu na nevěru a filmový festival v Cannes

22. květen 2004
Týden v tahu

Náměstek ministra zahraničí Jan Winkler a prezident Asociace obranného průmyslu Jiří Hynek diskutovali v duelu o rozhodnutí vlády nevyvézt do Číny pasivní radiolokátor Věra. Nový viceprezident Evropské investiční banky Ivan Pilip dostal na starosti financování projektů z České republiky, Polska a Slovenska. Dostaneme úvěr na dostavbu úseků dálnice D47? Na filmovém festivalu v Cannes se letos poprvé prezentovala i Česká kinematografie.

Přehled příspěvků

Hana Hikelová: Pasivní radiolokátor Věra do Číny nevyvezeme. Vláda rozhodla o tom, že licenci na vývoz ruší. Diskutovat o tom budeme za chvíli s náměstkem ministra zahraničí Janem Winklerem a s prezidentem Asociace obranného průmyslu Jiřím Hynkem.

Viceprezident Evropské investiční banky Ivan Pilip dostal na starost financování projektů z České republiky, Polska a Slovenska. Nyní se rozhoduje o úvěru pro úseky stavby dálnice D 47.

Francouzské město Cannes se tento týden stalo centrem světového filmu. Poprvé od roku 1989 se tam prezentuje i česká kinematografie.

To jsou některé události končícího jednadvacátého týdne tohoto roku. Pohled na ně vám nabídneme v následujících minutách. Hezký podvečer ve společnosti Radiožurnálu vám přeje Hana Hikelová.

Duel - vývoz pasivního radiolokátoru Věra

Hana Hikelová: Věra, tak to je jméno, které se tento týden skloňovalo snad ve všech pádech. Jeho nositelkou ale nebyla v tomto případě žádná žena, ale pasivní radiolokátor. Tedy unikátní český zbrojní systém. Do Číny jej definitivně nevyvezeme. Po několika měsících totiž vláda ve středu změnila rozhodnutí některých ministerstev a nařídila odebrat už udělenou licenci pro vývoz. Zdůvodnění premiéra Špidly bylo jednověté. Vývoz tohoto špičkového zařízení není v zahraničně politickém zájmu České republiky. Vývoz pasivního radiolokátoru Věra do Číny bude i tématem následujících minut. Ve studiu jsou se mnou náměstek ministra zahraničí Jan Winkler, hezký den.

Host (Jan Winkler): Dobré odpoledne.

Hana Hikelová: A prezident Asociace obranného průmyslu Jiří Hynek. I vám hezké odpoledne.

Host (Jiří Hynek): Dobrý den.

Hana Hikelová: Média charakterizovala středeční rozhodnutí vlády tak, že jsme ustoupili tlaku Spojených států. Poslanci z opoziční ODS jednání vlády schvalují, zatímco v řadách koaličních zaznívají kritické hlasy. Například poslanec ČSSD Vladimír Laštůvka deníku Právo řekl, že Češi asi mají v genech plnit přání svých velkých bratrů. Pane Winklere, co se skrývá za větou vývoz Věry není v zahraničně politickém zájmu České republiky a jak je to s tím v médiích zmiňovaným nátlakem Spojených států?

Host (Jan Winkler): Já myslím, že je dobře si připomenout, jak je konstruován zákon, který reguluje vývoz vojenského materiálu a ten samozřejmě svěřuje účastníkům správního řízení poměrně velké pravomoci a také je konstruován tak, aby umožnil diskusi o jaksi oprávněnosti nebo správnosti takového vývozu, a to až do doby uskutečnění té dodávky. Čili já nevnímám tu situaci nebo vývoj jako nějaké dramatické změny nahoru, dolů, prostě ta diskuse probíhala v podstatě od roku 2003, od jeho začátku a jedna její důležitá etapa skončila tím usnesením vlády.

Hana Hikelová: Já jsem se ještě ptala na ten nátlak Spojených států, který je v médiích velmi zmiňován.

Host (Jan Winkler): No ještěže navážu na to, co říkal pan poslanec Laštůvka. Já spíš myslím, že je potřeba, aby z našich genů vymizela ta představa, že spojenecké závazky platí jenom potud, pokud je to pro nás výhodné, ať ekonomicky nebo jinak. Prostě my jsme členskou zemí NATO, my jsme členskou zemí Evropské unie. Evropská unie přijala před lety kodex chování při vývozu zbraní a tento kodex jasně říká, že země nevyvezou vojenský materiál do oblastí, v kterých například je občanská válka, hrozí regionální konflikty a také neuskuteční vývoz, který by byl v rozporu se spojeneckými závazky. Jestliže tedy regulérní diplomatickou cestou spojenec vyjádřil svoje obavy nebo svůj nesouhlas s uskutečněním takové transakce, tak samozřejmě logicky vyplývá z kodexu, ke kterému se hlásíme jako členská země unie, z aliančních závazků, že takovou vůli budeme respektovat. To není otázka poklonkování velmocím, to já myslím, že ať si každý srovná ve své osobní historii, zda poklonkoval v minulosti velmocem.

Hana Hikelová: Pane Hynku, jste stejného názoru? Že v podstatě to bylo legitimní, jako spojenci v Severoatlantické alianci samozřejmě Američané na to měli nárok, tak jak říkal pan Winkler.

Host (Jiří Hynek): Tak samozřejmě, já si myslím, že každý má nárok na to, vyjádřit svůj názor. My jsme na jednu stranu spojenci, ale já jsem z průmyslu, na druhou stranu jsme i velký konkurenti prostě ve snahách ucházet se o různé trhy, prodávat své produkty a mluvit tedy o jakémsi stanovisku Evropské unie, ano, existuje, ale musíme se podívat, jakým způsobem ostatní země ho vnímají. Já jsem si na oficielních dokumentech našel, kolik produktů zbrojního průmyslu vyvezli Angličani, kolik vyvezli Francouzi, byla to celá škála, dokonce mám stanovisko výkladu tohodle toho usnesení, zbraně typu bomby, torpéda, rakety, kulomety, tanky ne, ale běžně tam vyvážejí komponenty k radarům, dokonce Francouzi v letech 94 až 2002 tam vyvezli radar na řízení palby pro bitevníky a pro fregaty, takže myslím si, že musíme se koukat na tu praktickou stránku.

Host (Jan Winkler): Je možné se podívat na oficiální stránky, na výroční zprávu a tam zjistíme, že skutečně největším vývozcem je Británie. Vyvezla zhruba za 36 milionů liber. Jsou to zpravidla radiosoučástky, součástky k radarům, další země, jejíž dodávky jsou v řádu statisíců euro, čili my bychom se tímto vývozem stali největším vývozcem do Číny, rázem.

Hana Hikelová: Proč vůbec Američané měli obavy z toho vyvézt Věru právě do Číny? Už se o tom také hodně v médiích spekulovalo, nicméně skutečně tam hrál roli pouze ten zahraničně politický aspekt nebo právě i ten aspekt průmyslu, to znamená toho konkurenčního boje, jestli tedy případě v budoucnu do Číny budou vyvážet spíše Spojené státy nebo Evropa, protože o tom boji ve zbrojařském průmyslu se samozřejmě mluví také hodně, pane Winklere.

Host (Jan Winkler): Já myslím, že se můžete vsadit, že Spojené státy v dohledné době nebudou do Číny vyvážet zbrojní systémy. Vidí v Číně svého budoucího globálního soupeře. Nicméně jste se ptala na to, čím je ten systém tak unikátní. Odpíchnu se od těch radarů. Zatímco radar je systém, který vysílá signál, který se vrací a tudíž letadla mohou být vybavena systémem, který zjistí, že letadlo je zaměřeno, Věra nebo Tamara nebo systém Jate je unikátní tím, že nevysílá žádný signál. Prostě přijímá elektromagnetická vlnění a empiricky, tak jako lékař vyhodnocuje ty čáry na EKG, tak tento systém dokáže rozpoznat podle složitého softwaru, o jaké zařízení se jedná, jestli je to letoun určitého typu, jestli je to nějaký satelit, nízko letící střela nebo jestli je to bába na koštěti, čili toto . . .

Hana Hikelová: A v tom spočívá to nebezpečí...

Host (Jan Winkler): Nebezpečí spočívá v tom, že zaměřený nebo zjištěný letoun, zjištěný pilot neví o tom, že je zaměřen, nemůže na to reagovat, to znamená, tento systém bezprostředně ohrožuje, v tomto případě tedy spojence, pokud by operovali v té oblasti.

Host (Jiří Hynek): Tak, já se domnívám, že to jenom jedna stránka interpretace. Dovolím si poukázat na odborný článek z Vojenských rozhledů z roku 2001, kde se vlastně Věra uvádí jako produkt, jako ideální konverze, kde od původního vojenského programu jsme přišli k civilnímu, ale je to doporučenej produkt pro řízení letového provozu. Odborníci uvádí takové situace, jako kdyby bejvali Rusové v 83. roce měli Ramony, kterýma byli vybavení, měli na Sachalinu, tak nedošlo k tomu neštěstí, kdy sestřelili civilní Boeing, čili . . .

Hana Hikelová: Nicméně, samozřejmě pan Winkler tady tvrdil ty možnosti vojenského využití v případě Věry jsou a v Číně není jistota toho, jak bude ten systém využit.

Host (Jiří Hynek): Tak samozřejmě, ale já mám pocit, že se kolem tý Věry udělaly určitý mýty. Jako marketinkový je to určitě zajímavý, ale není to produkt, kterej je samospasitelný a mluvit o tom, že to umí identifikovat letouny typu Steels v případě, že se budou chystat k útoku, zapnou aktivní radar, tak určitě, ale na druhou stranu, ony jsou vybaveny takovými technologiemi, že proletí. Víte, ty letouny typu Steels, když poletějí ve třech kilometrech nad Prahou, tak je identifikujete taky, protože je každej uvidí, ale když budou provádět určité bojové operace, tak je prostě nechytíte ani tou Věrou.

Host (Jan Winkler): Já bych rád v tomto ulomil ostří tomu sporu. Považujeme tento výrobek za špičkový výrobek a rozhodně si zaslouží naši podporu. Teď mluvím o tom systému, o tom využití algoritmu softwaru a tak dál v tomto systému, ať pro civilní nebo vojenské účely. Liší se pouze tou databází cílů, tou schopností identifikovat, oč se jedná. Určitě budeme mnohem raději a také podporujeme vývoj, prodej tohoto produktu do zahraničí spíš než vývozy nějakých tun oceli neobráběné nebo prostě tanky z výprodeje a tak dál. To je bez debaty. Vláda dělá všechno pro to, aby éru zachránila nebo respektive, ona nepotřebuje zachraňovat, prostě aby jí pomohla. To znamená, snažíme se podpořit prodej jak té vojenské verze do spolehlivých teritorií, spojencům do zemí typu Austrálie, Japonsko a také samozřejmě podporuje prodej té civilní verze, která už se osvědčila na několika evropských letištích.

Hana Hikelová: Vy jste mluvil o prodeji, ministr obrany Kostelka před měsícem prohlásil, že když nám chtějí Američané zakázat vývoz Věr do Číny, tak by si je měli od nás koupit. Chci se zeptat, jestli souhlasíte s tímto názorem a potom jestli spekulace médií o tom, že skutečně probíhají jednání, jsou pravdivá.

Host (Jan Winkler): Tak především, mohl bych zakličkovat a říci, proč by si spojenci kupovali produkt, jehož přidanou hodnotou je to, že dokáže zaměřit spojenecké letouny. Oni mají svoje systémy rozpoznání nebo my máme svoje systémy rozpoznání spojeneckého nepřátelského letounu a není kvůli tomu potřeba nakupovat toto zařízení. Na druhou stranu určitě NATO má zájem, aby Česká republika vytvořila jednotku z těchto pasivních sledovacích zařízení a tato jednotka vytvořena bude. Je na velmi pokročilém stupni jednání o zakoupení jedné sady pro vojskové zkoušky a budou-li úspěšné, najde určitě NATO použití. Je to, znovu opakuju, otázka dotvoření té databáze cílů softwaru, který dokáže interpretovat zase jiná zařízení, která budou zajímat spojence.

Host (Jiří Hynek): Já bych si dovolil na to malinko reagovat. Tady zaznělo, že proč by si kupovali zařízení, který jim umožňuje identifikovat spojenecké letouny. My neprodáváme zařízení s databází cílů. Databáze cílů je ve vlastnictví armády, respektive ministerstva obrany a není předmětem žádné dodávky, protože to je v podstatě super tajná věc, která se vyvíjela tady desítky let sběrem určitých dat. My prodáváme pouze to zařízení, který umožňuje nějakým způsobem monitorovat výsostný vzdušný prostor té dané země, zabezpečovat řízení letového provozu, případně samozřejmě prováděla tam určitá letadla nepřátelské operace přípravou bombardování a tak dále, tak může nějakým způsobem prostě ten stát reagovat, jo, ale neumožníme vlastně tomu státu získat tu databázi těch cílů, ale . . .

Hana Hikelová: Ale bez databáze cílů dá se vůbec mluvit o tom, že bychom Číně dodali v podstatě zbraň nebo zbrojní systém. Je vůbec Věra v této podobě zbraní nebo zbrojním systémem tak, jak se o tom mluví?

Host (Jiří Hynek): Já to vůbec nevnímám jako zbraň, ani jako zbrojní systém. Já to vnímám jako prostě produkt špičkové technologie, který každá země, vyspělá země, obdobný produkt má. Nemůžeme tady mluvit, že Věra je sama, že tady nemá konkurenci. Počínaje Ukrajinou, přes Francouze, jiné země, ona má jednu výhodu, ona používá určitej systém, který umožňuje identifikovat objekt velmi přesně v tom prostoru, což je naším náskokem. Ale nebudeme-li mít v brzké době exporty, tak prostě ty ostatní země nás doženou a vlastně produkt, který je dneska špičkový, už prostě špičkový přestane, protože naše země neuživí, armáda prostě České republiky neuživí zbrojní průmysl.

Hana Hikelová: Pane Winklere.

Host (Jan Winkler): Podporuju tento názor, že určitě je potřeba rozvoj tohoto typu technologií podporovat. Jinak jsem chtěl zareagovat na tu otázku, zda to je zbraň. V tomto já musím respektovat názor expertů, a to jak našich, tak spojeneckých. Není-li to zbraň, pak se neměla dostat do režimu licenčního řízení, dostala se do něj, nějaké důvody k tomu pravděpodobně byly, ostatně výrobce ERA sama toto představuje jako zbrojní systém na své webové stránce. Navíc teda obávám se, že si marketinkově i uškodila, protože představuje na své webové stránce Věru, jak zaměřuje F 16, teda hlavní spojenecký letoun, což se mi nezdá šťastné, samozřejmě pro úspěch naších dalších vyjednávání a využití tohoto systému.

Hana Hikelová: Za Asociaci obranného průmyslu je šťastné prezentovat na webových stránkách Věru?

Host (Jiří Hynek): Já jsem o tom nevěděl, mě to překvapuje a uznávám, že to opravdu šťastné není.

Hana Hikelová: Pane Winklere, vy jste mluvil o tom, že naše armáda zvažuje nákup té jedné sady pro vojenské zkoušky, bude to ta sada, která teď v podstatě skončí v Pardubicích proto, že na sadě pro Čínu už se pracuje a má být hotová v červnu?

Host (Jan Winkler): Pro upřesnění, jednu sadu koupí česká armáda, to je věc dohodnutá, česká armáda na ni čeká, druhou sadu pravděpodobně zakoupí armáda Spojených států, respektive NATO pro vojskové zkoušky, čili o tom mluvíme. Teď ještě by asi bylo dobře upřesnit, že ten systém je plně funkční v triambulačním principu, to znamená tři zařízení vytvářejí funkční sadu. Proto taky se hovořilo o licencích na jeden plus pět kusů, to znamená šest, dvě funkční sady. Jedna Věra slouží pouze k testování, sama o sobě není funkční.

Host (Jiří Hynek): Víte, je určitě dobře, že ERA bude mít nějakou zakázku, ale je to trošku bych řekl suchej chleba. My jsme tady měli prostor pro velké teritorium, kde od roku 98 se vlastně intenzivně jedná o možnostech, to není záležitost včerejška, to je prostě obrovské množství práce, kde na tom čínském trhu se pracuje a já malinko vnímám jako negativně, já si myslím osobně, že je nutné takové země, jako je Čína spíš integrovat do skupiny států boje proti terorismu a my vlastně, jestliže udělali jsme ten nešťastný krok, že ztopíme tuto zakázku, tento export, je otázka, jakým způsobem bude reagovat Čína. Jestli některý z konkurentů nebude realizovat tu zakázku a ona vlastně od nás jakoby malinko poodstoupí. A také je otázka, jakým způsobem se to projeví na ostatních obchodech s Čínou, protože já sám mám určité zkušenosti s čínským trhem a oni jsou velmi hrdí a budou to nést velice citlivě tohle to.

Hana Hikelová: Projeví se to na obchodování i s nezbrojními systémy, co se týká Česká republika Čína?

Host (Jan Winkler): Aktuálně použiju své poznatky z cesty pana prezidenta, které jsem se také zúčastnil. Dozvěděli jsme se nebo spíš jednoznačně bylo potvrzeno, že Čína už není tím komunistickým státem, kde ÚV rozhoduje o tom, kdo dostane zakázky. Několikrát jsme se setkali s odkazem, nabídněte výhodnou zakázku, nabídněte výhodnou dodávku a místní si o tom rozhodnou. Velikou kompetenci mají vlády jednotlivých provincií, čili já věřím, že nabídnou-li Češi konkurenceschopná řešení, například pro Shentow, nabídnou-li řešení, které se osvědčilo na Shentow l,2,3,4, že budou pokračovat i na 5,6. Jsou velmi moderní a pragmatičtí v tom obchodování a já věřím, že takto budou přistupovat i k České republice. I když uznávám, že stažení licence nebo nedodání systému Věru je takovým jako zaškrábáním nedůvěry v těch vztazích.

Hana Hikelová: Říkají mí dnešní hosté, náměstek ministra zahraničí Jan Winkler a prezident Asociace obranného průmyslu Jiří Hynek. Já vám děkuji a těším se opět někdy na slyšenou.

Host (Jiří Hynek): Děkuji taky, na slyšenou.

Host (Jan Winkler): Na shledanou.

Fejeton Jana Pokorného

Hana Hikelová: Pasivní radiolokátor Věra a jeho vývoz do Číny zaujal i mého kolegu Jana Pokorného. Poslechnout si teď můžete jeho pravidelný sobotní fejeton.

Jan Pokorný: "Jakmile začal člověk v minulém století světově válčit, přišlo mu hloupé kosit nepřítele bezejmennými kanóny. Snažil se je polidštit, no a protože na válčištích do sebe bušili většinou muži, dávala se zbraním ženská jména. Už za první světové války pálilo dalekonosné dělo Pařížanka, ale zejména pak známá Tlustá Berta. A jakou paseku dokázal za druhé světové způsobit raketomet, něžně nazvaný Kaťuša. Takhle si vojáci kompenzovali dlouhá odloučení od žen a dívek. A to se s nimi vleče dodnes.

Pravda, takový radiolokátor Tamara nikoho nezabije, spíš nachytá. Podobně, jako to zařízení Věra, proslavené v uplynulých dnech. To už dokázalo nachytat i Číňany, o jejichž obchodních vlohách nelze pochybovat. Jenže na českého fištrona jsou krátcí. Naše know how je jednoduché. Máš chytré zařízení, které vidí i neviditelné, nabídni jej lidové Číně, nech vydat licenci k vývozu a zatímco Číňané hostí tvou hlavu státu, prober se spojenci, jestli je takový obchod vůbec vhodný a jestli by jim nevadil. Asi vadil. Tak jim nabídni, ať si Věru koupí oni.

Je to takový hezký trojúhelník. Ostatně, stejně jako ten systém Věra. Aby bylo jasno, zmíněné zařízení má několik přijímacích stanic, sestavených do trojúhelníku, které přijímají signály, jež se dál zpracovávají. No a trojúhelníky jak známo nemají zrovna dobrou pověst. Nechme rovnou stranou ten Bermudský, ale vezměme si za příklad trojúhelník milostný. Ten je vlastně z podstaty založen na věrolomnosti a pokud ne, tak určitě na nevěře. Je to tak. Na mou věru."

Činnost Evropské investiční banky

Hana Hikelová: Teď už se mnou ve studiu není ani Waldemar Matuška, ani Tereza, ale Jana Lejpová s krátkými zprávami, po nich budeme mluvit s novým viceprezidentem Evropské investiční banky Ivanem Pilipem a s Pavlou Kvapilovou se podíváme do světa filmu. Jeho domovem je tento týden bezesporu francouzské město Cannes. Příjemný poslech vám přeje Hana Hikelová.

Zatímco o nominaci Pavla Teličky na post evropského komisaře se toho u nás řeklo a napsalo velmi mnoho, trochu v pozadí zůstalo jmenování Ivana Pilipa do funkce viceprezidenta Evropské investiční banky. Ivan Pilip má na starosti projekty v nových členských zemích unie, konkrétně v České republice, Polsku a na Slovensku. Jaké konkrétní projekty by měla Evropská investiční banka řešit, to se dozvíte v následujících minutách. Mým hostem ve studiu je viceprezident Evropské investiční banky Ivan Pilip, hezký den.

Host (Ivan Pilip): Dobrý den.

Hana Hikelová: V čem je vaše současná pozice jiná, než řekněme ty předcházející, ať už to byla role ministra financí, poslance nebo člověka, který dočasně řídil politickou stranu Unii svobody?

Host (Ivan Pilip): Je to pozice, která je daleko méně politická, daleko více profesní. Byť řada členů vedení banky jsou lidé se zkušeností ve vysokých politických funkcích, je tam několik bývalých ministrů financí, tak vstupem do banky přestávají být i zástupci politické strany i zástupci země, která je vyslala, ale stávají se osobami zodpovědnými za chod banky, za její efektivní financování, za to, aby pomáhala ekonomického rozvoji těch zemí, které jsou jejími akcionáři, což jsou členské země Evropské unie a v tom myslím je ten podstatný rozdíl.

Hana Hikelová: Vy máte jako viceprezident na starosti Polsko, Českou republiku a Slovensko. Na vašem stole tak předpokládám asi leží podklady pro financování například dálnice D 47, dokončování pražského obchvatu, či dálnice D 8. Tedy projekty, kde má Česká republika zájem na tom, aby byly financovány úvěrem od Evropské investiční banky. Můžete teď laicky vysvětlit posluchačům, jaká bude přesně ta vaše role při rozhodování například o těchto úvěrech?

Host (Ivan Pilip): Role dvojího druhu. Jednak rozhodnutí, které navíc ještě není úplně konečné, protože musí být ještě posvěceno Radou ředitelů banky, čili rozhodnutí obecné o tom, zda se takový úvěr má poskytnout, zda se má do takové operace jít, dává tedy ten orgán, jehož jsem členem, ten devítičlenný řídící výbor. Zároveň ta moje role specifická přímo v projektu, který se týká České republiky je v tom, že vlastně bych měl nějak koordinovat práci týmu, které přesně ty konkrétní projekty pro Českou republiku, plus tedy v mém případě Polsko a Slovensko, připravují. Takže už jsme samozřejmě několik diskusí na téma možných projektů v Čechách měli nebo těch rozjednaných a ty, které jste jmenovala, jsou jedny z těch samozřejmě nejzásadnějších, o kterých se jedná.

Hana Hikelová: A definitivní rozhodnutí už u některého z nich padlo nebo je to všechno ještě v jednání?

Host (Ivan Pilip): Pražský projekt je schválen, tam nebo kolem Prahy, tam se bude banka podílet, ten zákon, který k němu dodal státní garanci, už podepsal před pár dny prezident, pokud jde o dálnici D 8, tam banka také už financuje některé úseky. Nejsložitější z těch jmenovaných je dálnice D 47, která byla v České republice provázena různými složitými okolnostmi. Banka obecně má zájem financovat, ne ale celý ten úsek, nýbrž některé úseky, protože tam je trošku jiný názor na to, jakým způsobem má přesně dálnice vést, které úseky se mají pouze rozšířit, kde se má stavět plnohodnotná dálnice a v současné době probíhá se zástupci České republiky o tom poměrně intenzivní jednání.

Hana Hikelová: Už z toho, co jsem jmenovala, tedy stavby silnic a dálnic, je zřejmé, že se jedná především o peníze pro infrastrukturu. Váš kolega, viceprezident Wolfgand Krot, před nedávnem řekl, že banka je připravena právě zvýšit půjčky novým zemím do oblasti infrastruktury, je to i váš názor nebo by z prostředků banky měly být úvěrovány i jiné oblasti, než řekněme rozvoj infrastruktury v těch nových členských zemích?

Host (Ivan Pilip): To financování infrastruktury je velmi významné už proto, že objemem je taková operace nesmírně rozsáhlá. Když si to vezmete pro představu, tak kilometr dálnice v těchto zemích stojí postavit řekněme půl miliardy korun, takže jenom přispět na pár, jenom financovat pár kilometrů dálnic znamená pohybovat se v miliardách, zatímco, když se podíváme na jiné projekty, které banka také financuje nebo může financovat, jako je třeba nějaká municipární infrastruktura, projekty, týkající se třeba podpory vzdělání nebo technologií nových, tak pochopitelně ty objemy nejsou tak značné. Nicméně je žádoucí hledat i nové typy projektů, já myslím, že takovou určitou zajímavostí je, že už před asi dvěma lety banka schválila, že tady bude financovat výstavbu nového kampusu univerzity v Brně, čili ta oblast školství, případně zdravotnictví je takovou možnou a pro mě osobně je tam jedna velice zajímavá věc, je to i kompetence, kterou bych měl zastávat v rámci toho řídícího výboru tématicky a to je hledání nových typů projektů, které by pomohly zemím, regionům, či obcím, případně eventuelně i podnikům získávat takové úvěry, které by jim pomohly potom získávat peníze ze strukturálních . . . Evropské unie.

Hana Hikelová: To bylo k vaší roli viceprezidenta Evropské investiční banky, teď k Vaší roli, teď už bývalé, a to roli politika, spoluzakladatele Unie svobody. Jak se díváte na tu současnou krizi ve straně, protože se to asi krizí nazvat dá?

Host (Ivan Pilip): Unie svobody je stranou s krizí bohužel příliš častou a je škoda, že snahy o to, jaksi respektovat většinový názor a snažit se, aby všichni táhli za jeden provaz, jsou stále oslabovány tím, že se vždy najde alespoň pár jedinců, kteří se snaží svůj názor projevit jinak, nejlépe přes tisk. Myslím, že na to ta strana velmi silně doplácí. Já teď narážím třeba na ten poslední případ s panem senátorem Kolářem, že, což já samozřejmě respektuji jeho rozhodnutí, nicméně myslím si, že ta forma prostě rozloučit se se stranou tři týdny před volbami se mi zkrátka zdá, že je přesně to, co tu stranu poškozuje. Obecně si ale myslím, že strana jako Unie svobody tady místo má, pokud se jí ovšem podaří vyřešit právě ty permanentní, vnitřní zejména krize, kterými prochází. Ono totiž zkušenost těch jiných politických stran je, že dobrou reakcí i na vnější tlaky je zkrátka nějak držet pohromadě, podpořit se, i když se udělá nějaká chyba a to se Unii svobody velmi často nedařilo. Pokud by se jí toto podařilo, pokud by dokázala i v případě neúspěchu v evropských volbách přesto využít toho, že je tu stranou, z těch malých pořád se silným postavením, zastoupena v Parlamentu, v Senátu, ve vládě, tak má pořád ještě šanci si tu roli na politické scéně nějakou udržet.

Hana Hikelová: Hodně se mluví o tom, že unionisté svým způsobem propásli šanci integrovat se s dalšími stranami, které jsou ve středu a napravo od středu na té naší politické mapě, řekněme. Je podle vás pro takovou integraci, například s Evropskými demokraty nebo s dalšími stranami, ještě vůbec prostor nebo se ta situace vyvíjí tak, že ty další strany, které se mohly integrovat, už se natolik vyvíjejí samostatně, že ta Unie svobody je jakoby bokem už?

Host (Ivan Pilip): Já myslím, že to je druhá příčina toho současného postavení Unie svobody na politické scéně, a to je ten fakt, že do toho jejího politického prostoru, čili nějaký pravý střed až střed, se snaží nastoupit celá řada zejména nových subjektů. A to, že se mezi nimi nedaří dohoda, je ku škodě Unii svobody, sice samozřejmě, na druhou stranu si ale myslím, že i těch nových subjektů samotných. Já cítím, že třeba dnes Jan Kasl, Josef Zieleniec a jejich uskupení se cítí silný, se cítí takový, že téměř nepotřebují vyjednávat se stranou, jako je Unie svobody, ale já si myslím, že dlouhodobě je to škoda, protože si projdou stejnými problémy, i když uspějí v evropských volbách, jakými procházela Unie svobody a myslím si, že tady se propásla velká šance, protože ty dvě strany jsou programově si velmi blízké a snaha vytvořit novou infrastrukturu, zase novou stranu, je něco, co může vést k tomu, že do toho prostoru, který se snaží obě ty strany obsadit, že nakonec v něm neuspěje strana žádná a že zůstanou jenom ty tři, čtyři strany velké a dlouhodobě zavedené. A myslím si, že to bude škoda pro českou politickou scénu, mě osobně by to samozřejmě bylo líto.

Hana Hikelová: Abych dodržela posloupnost, vrátím se ještě k jedné vaší v uvozovkách roli bývalého ministra financí. Současný ministr financí Bohuslav Sobotka prezentoval tento týden nověji návrh zákona o daních z příjmu, který by měl rodinám s dětmi přinést podstatně větší výhody, než jaké mají nyní. Vybrala jsem si jeden komentář, v komentáři Mladé fronty zazněla jedna taková výtka,proč dělat věci složitě, když jsou jednodušší cesty. Přerozdělování v našem státě je stále složitější a k lidem se pak vrací jen část vybraných peněz, nemalý zbytek uvázne v kancelářích, cituji rozdělovačů, hlídačů koeficientů, měničů tabulek, papírovačů, razítkovačů. Co vy na to, jakou roli podle vás to přerozdělování teď hraje?

Host (Ivan Pilip): Ten komentář má jistě do značné míry pravdu, na druhou stranu si nedělejme iluze, že Česká republika je v tomto osamělým ostrovem a všude jinde že je to velmi jednoduché. Všude jinde je to také tak, že daňové systémy jsou složité, navíc nedělejme si jinou iluzi, a sice iluzi o tom, že když například bude pouze jedna sazba, tak že se všechno zjednoduší. Problém daňového systému je v tom, že napřed se musí dojít vůbec k výpočtu, z čeho mám tu daň vypočítat, co všechno musím započíst do příjmu, co všechno naopak mohu odečíst do nákladů. To jsou složité věci, ale jakkoli je nesporné, že by ten systém šlo zjednodušit, tak opravdu to nikdy nebude tak, že obzvlášť u podnikatelů, samozřejmě u rodin to může být jednodušší, pokud obzvlášť tedy žijí pouze z běžného příjmu, tak úplně, ale u drobných podnikatelů také to může být jednodušší, ale u většího podnikání vždycky to bude složitý systém a ta daňová podpora rodinám je dobrá myšlenka. My už jsme ji navrhovali nebo já jsem byl jeden z autorů návrhů ještě jako poslanec. Myslím si, že sice může přinést drobné zesložitění systému vyplňování daní, ale významnou úsporu řadě rodin, a to je podle mě z tohoto pohledu důležitější.

Hana Hikelová: Říká viceprezident Evropské investiční banky Ivan Pilip. Já vám děkuji za návštěvu ve studiu a těším se opět někdy na viděnou.

Host (Ivan Pilip): Děkuji za pozvání, hezký den.

Filmový festival v Cannes

Hana Hikelová: Vůbec poprvé v historii České republiky se letos na prestižním filmovém festivalu v Cannes prezentuje naše kinematografie. Informace o našich filmech jsou k dostání ve stánku, který máme na Riviéře společně se Slováky a Poláky. Naše zpravodajka na festivalu Pavla Kvapilová se zajímala o to, jak byl český film v Cannes vidět a co je podle filmových profesionálů potřeba udělat pro to, aby se v zahraničí naše snímky prosadily.

Pavla Kvapilová: Jsme na filmovém trhu, právě tady je i stánek, kde se představuje česká kinematografie. Je o něj živý zájem, lidí tudy prošlo během festivalu mnoho. To samozřejmě potěšilo ministra kultury Pavla Dostála, který se tu tento týden také zastavil. Dostál je spokojený, že se podařil tento první průlom a doufá, že další pokrok bude následovat. Jinými slovy, že se podaří brzy také prorazit s naším filmem do hlavní soutěže.

Host (Pavel Dostál): To nezáleží třeba pouze na kvalitě, to záleží také na známostech, bohužel. Už jsem mluvil s panem ministrem francouzským o tom, že český film vlastně pořád patří k tomu nejlepšímu, co ve střední je, my pořád vyrábíme těch 15 až 18 filmů ročně, mámě nominace na Oskara, máme i Oskara za Kolju, takže bychom rádi navázali v Cannes na to, co tady byl český film v šedesátých letech.

Pavla Kvapilová: To, že tu nemáme žádného zástupce v hlavním klání původně roztrpčilo režiséra a producenta Ondřeje Trojana. Poněkud si ale zlepšil náladu, když viděl reakce na novinku Jana Hřebejka Horem pádem. Tato komedie byla na filmovém trhu v Cannes k vidění vůbec poprvé.

Host (Ondřej Trojan): Upřímně řečeno, já jsem byl tak v tý svý ješitnosti uraženej, že jsem sem ani nechtěl jet, než jsem si uvědomil, že tady jsou lidi z celýho světa, který se o ty filmy zajímají a že vlastně není důležitý, jestli tyhle ty naše filmy do tý soutěže byly vybraný nebo ne.

Pavla Kvapilová: Je tedy důležité mít film v hlavní soutěži v Cannes nebo ne? Programová ředitelka karlovarského Filmového festivalu Eva Zaoralová naznačuje, že když naše snímky nejsou na přehlídkách vidět, může to mít své důsledky.

Host (Eva Zaoralová): Třeba Vivian Redingová, která právě v Bruselu tedy přímo vládne jako evropská komisařka pro kulturu, tak jsem s ní vzala rozhovor, kde ona říká, že je v těchhle těch zemích, kde ta kinematografie kvetla, je úplně ve psí, že vůbec neexistuje, že lidi nechodějí do kina, takže právě jsem si říkala, že jestli přijede do Karlových Varů, což ona slíbila, že bychom jí trošku ukázali, že tedy zase tak úplně to pravda není.

Pavla Kvapilová: Aby naše filmy uspěly, musí být srozumitelné mezinárodnímu publiku a právě to je podle Evy Zaoralové často problém.

Host (Eva Zaoralová): Ty příběhy, na které třeba i u nás diváci chodí, jsou tak obvykle těsně svázané s českou realitou, s českým smyslem pro humor, že nakonec se bohužel málokdy stane, aby to oslovilo nějakou tu komisi, která vybírá pro festivaly.

Pavla Kvapilová: Když se filmových publicistů, kterých jsou v Cannes tisíce, zeptáte na české filmy, či na východoevropskou produkci obecně, často jenom kroutí hlavou. To platí třeba i o skupince reportérů z Číny. Jak říká Li ze Shanghaje Morning Post, Číňané naše filmy neznají a má pocit, že by bylo těžké jim rozumět. Snad s výjimkou těch, které reflektují komunistickou zkušenost.

Projevy účastníků: Třeba někteří vaši spisovatelé jsou u nás v Číně také známí, například, jak se to vyslovuje, Milan Kundera. Když čtu Žert, rozumím těm pocitům, které popisuje, to je pro nás velmi srozumitelné. Ale dnes jste jiní, úplně jiní.

Pavla Kvapilová: Li navíc říká, i v Číně platí to, co leckde jinde, hollywoodská produkce válcuje evropské snímky. Jak si vysvětluje jasnou komerční převahu amerických filmů nad evropskými proslulý režisér Miloš Forman, autor Vlasů, Valmonta či Amadea, který tady v Cannes tento týden také byl, to vidí takhle.

Host (Miloš Forman): Lidi půjdou na to, v čem se chtějí pobavit, že jo. A to je takové to zásadní dilema evropského a amerického filmu, většina evropskej filmů se snaží říct pravdu o životě, zatímco většina americkejch filmů říká pohádky. No, pohádky jsou daleko zajímavější, pravda je většinou velice nudná. Ale podívejte se, když je dobrej evropskej film a je zajímavej a je napínavej a pobaví, tak on si najde svoje obecenstvo.

Hana Hikelová: To byly názory, které posbírala v Cannes naše zpravodajka Pavla Kvapilová, na telefonu je už přímo z festivalu také Jana Černíková z Českého filmového centra. Hezký den.

Host (Jana Černíková): Dobrý den.

Hana Hikelová: Eva Zaoralová má za to, že je nutné, aby náš stát podporoval víc finančně naše filmaře a další problém vidí v nedostatku peněz na zmíněnou propagaci filmů. Jak se vůbec podařilo finančně zajistit prezentaci v Cannes, kterou právě zajišťuje České filmové centrum?

Host (Jana Černíková): No, bylo to docela obtížné pro nás, protože jak nejsme státní organizace, tak musíme na každý jednotlivý projekt požádat o grant ministerstvo kultury a tentokrát se nám ještě podařilo prostě mimořádně získat finanční podporu, co si myslím že se i vidí, že se to prostě podařilo tady v Cannes zajistit tu reprezentaci české kinematografie, takže v podstatě to bylo obtížný a doufám, že se to v budoucnosti trochu změní.

Hana Hikelová: Vy máte sehrát právě tu roli propagátora českého filmu, tedy České filmové centrum, jaké máte podmínky pro tu vaši práci? Můžete to srovnat třeba s podobnými mechanizmy v cizině? Tak pokud vím, tak třeba ve Skandinávii jsou v tom velmi úspěšní.

Host (Jana Černíková): Bohužel nemůžeme, protože jak jsem už říkala, nejsme státní organizace, ale nás v podstatě nebo naši finanční situaci řeší Asociace producentů hlavně a to znamená, že jsme v podstatě jenom dvě osoby, je to hodně, co můžeme dělat. My jsme to zmapovali v posledních dvou letech, co se všechno dá dělat, snažíme se, aby se systematicky a pravidelně informovalo a propagoval český film, ale máme samozřejmě naše limity.

Hana Hikelová: Dají se vyjmenovat příklady nějakých konkrétních věcí, na kterých se podařilo právě v Cannes dohodnout?

Host (Jana Černíková): Pokud vím, tak ten světový prodejce k tomu Horem pádem a Želary nám řekl, že se už Želary zase prodalo do různých jiných zemí a Horem pádem, tam se ještě jedná o ty práva, takže já si myslím, že tohle je prostě nejkonkrétnější výsledek.

Hana Hikelová: Letos byla tedy ta naše účast v Cannes jakousi první vlaštovkou, kam byste se chtěli posunout příští rok?

Host (Jana Černíková): Příští rok, já si myslím, že musím říct, že ten pavilon, jak jsme tady byly tři země, tak jsme měly jenom pozitivní reakce na to a jestli budeme mít samostatný pavilon nebo zase společně, to se bude teďko řešit. Myslím si, že pokud budeme mít ještě víc peněz, tak to můžeme trochu vylepšit, můžeme nabídnout různé jiné akce, informovat o tom, jak se u nás produkujou filmy, jaké nové projekty jsou na cestě, jestli jsou zajímavé pro evropské producenty, takže takové věci bychom potřebovali určitě nějak změnit ještě.

Hana Hikelová: Říká Jana Černíková z Českého filmového centra. Přejeme hodně úspěchů a těším se opět někdy na slyšenou.

Host (Jana Černíková): Děkujeme.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autoři: pkv , jap , hah
Spustit audio