Nevidomí nejsou nesvéprávní, jen nevidí. Nebojte se s nimi normálně mluvit, nabádá matka handicapované dívky
Když se narodí postižené dítě, jde o velkou zkoušku celé rodiny i partnerských vztahů, tvrdí Klára Novotná. Je matkou nevidomé a dnes už dospělé dcery, také zakladatelkou dílny na výrobu speciálních učebnic Orbis Tactus. „Vím o případech, kdy tato situace úplně rozhodila manželství. Manželka a máma si dokonce musela vybírat mezi dítětem a partnerem. To hlavní, co tak rodiče s postiženým dítětem potřebují, je sdílet s dalšími to, co prožívají,“ říká.
Čtěte také
„Na začátku může být velký šok – z toho, co se stalo a proč se jim narodilo postižené dítě. Víc je to u maminek, které se s novou situací vyrovnávají těžce, ale asi se to nedá paušalizovat, někdy to hůř snáší otcové. Rodina ale také potřebuje pochopení a pomoc – a když ji nenajdou doma, může pomoct někdo zvenčí, například z asociace,“ doplňuje Novotná.
Předsedkyně Asociace přátel a rodičů dětí nevidomých a slabozrakých Terezie Kochová doplňuje: „Jsme neziskovka a snažíme se zaplnit různé mezery státního systému podpory nevidomých. V integraci je spousta věcí, které jsou stále nedořešené, nenaplněné, ale najdou se i takové, které jsou neřešitelné. Každé dítě má totiž jiné potřeby, takže jde o individuální pomoct.“
Korektnost není na místě
To, na co rodina nevidomé dívky neustále naráží, je podle Kláry Novotné špatná informovanost, resp. lidé nevědí, jak by se měli k handicapovaným „správně“ zachovat.
„Zdraví lidé totiž na nevidomé, hlavně s doprovodem reagují jakoby tam nevidomý ani nebyl, jako kdyby snad ani nebyl svéprávný. Komunikují pouze s doprovodem. A to se dcerky dotýká opravdu hodně, stejně jako dalších stejně postižených, a to hlavně dospělých,“ popisuje.
Čtěte také
Novotná přidává i vlastní příběh. „Když jsem dceru doprovázela do nemocnice na nějaké vyšetření, tak personál, místo toho, aby se ptal přímo dcery – co se stalo a co potřebuje –, ptal se pouze mně. Jako kdyby snad sama neuměla mluvit. To jsou věci, na které jsou nevidomí opravdu velmi citliví.“
„Dokážu pochopit, že v dnešní době, kdy se hodně řeší korektnost, můžou se někteří třeba bát, aby neřekli něco špatně – takže raději neřeknou nic. I dcera vždy nabádá, aby se jí lidé klidně a na cokoli zeptali. Ale takovéto obcházení je často bolestnější než přímý dotaz,“ dodává Klára Novotná.
Jak může Asociace přátel a rodičů dětí nevidomých a slabozrakých v praxi pomáhat a kdy se na ni můžete obrátit? Tak to jsou otázky, na které najdete odpovědi v audiu pořadu Hovory Tatiany Čabákové.
Související
-
„Handicapovaní by měli vytrvat v seberozvoji. To je most mezi komunikací dvou světů,“ říká paní Dana
Slevomat již druhým rokem pořádá pro Světlušku sbírku na podporu těžce zrakově postižených seniorů.
-
Nebýt úrazu, nejsem dnes tím, čím jsem, je přesvědčený handicapovaný sportovec Rostislav Pohlmann
Rostislav Pohlmann z Litovle je jeden z našich historicky nejúspěšnějších handicapovaných sportovců. „Možná bych zůstal tuctovým člověkem bez životních cílů,” dodává.
-
Host: Honza Tománek, handicapovaný sportovec
Jako první český handicapovaný sportovec dokončil Jizerskou 50 a Vasův běh. Honza Tománek je jedním z našich nejúspěšnějších vytrvalostních handicapovaných sportovců.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
