Nešťastní uprchlíci, ohrožené Benátky a záhadný René Magritte
Pozornost veřejného mínění nyní poutá osud afrických vystěhovalců, kteří zahynuli na potopené lodi u italského ostrova Lampedusy. Náš článek mapuje motivy jejich útěku z domova z pohledu humanitárních organizací, které znají jejich osud z bezprostřední zkušenosti. Ve Středomoří ještě zůstaneme na zastávce v Benátkách. Jejich existence je velmi křehká, a přesto se stále neví, jak zabránit obřím výletním lodím ve vjezdu do průplavů města na laguně. Na závěr se v New Yorku zamyslíme před tajemnými obrazy René Magritta.
Proč lidé prchají z vlasti
Minulý čtvrtek se nedaleko italských břehů potopila loď s africkými uprchlíky. Ve chvíli, kdy o tom vyšel článek v internetovém vydání německé stanice Deutsche Welle, bylo hlášeno nejméně dvě stě zmařených životů, ale tento počet může podle úřadů stoupnout až na tři sta.
Většina nešťastníků, kteří vypluli na moře z Libye, pocházela z východoafrických zemí Eritreje a Somálska. Navzdory rostoucí statistice obětí, které zahynuly u italského ostrova, bude se spousta jejich krajanů dál vydávat na nebezpečnou cestu do Evropy a za svobodou. Na malém italském ostrově Lampeduse, odkud je jen 113 kilometrů do Tuniska, panuje zoufalství a bezmoc. Počet ztroskotanců, kteří zemřeli na potopené lodi, je děsivě vysoký a mezi obětmi byly i těhotné ženy a děti. Nejotřesnější je však skutečnost, že se katastrofa dala předvídat.
Neštěstím nebyl určitě překvapen Ferrucio Pastore, který vede turínské Mezinárodní a evropské fórum pro výzkum migrace. Je obecně známo, že na takové cesty po moři se každý rok vydávají tisíce Afričanů. Podle pana Pastora, který hovořil se stanicí Deutsche Welle, je to bohužel stále týž starý příběh. Pokud se spolupráce mezi zeměmi, odkud lidé prchají, a státy, kam se chtějí dostat, zlepší, počet běženců klesne, ale brzy zase stoupne. Důvody jsou nasnadě – je to hlavně nestálá situace a konflikty v jejich vlasti.
Znovu a znovu opouštějí severoafrické břehy přeplněné lodi s lidmi, kteří doufají, že přistanou v Evropě. A dost často se jim to podaří. Podle Úřadu Spojených národů pro záležitosti utečenců se jen v první polovině letošního roku tímto způsobem dostalo do Itálie nebo na Maltu skoro osm a půl tisíce lidí. Uprchlíci, kteří na cestě do Evropy zahynuli, se teprve musí spočítat a konečné číslo bude určitě nepřesné.
Spousta běženců na palubě lodi, která se minulý týden potopila u Lampedusy, pocházela z Eritreje a Somálska. Katolický kněz Abba Musse z římské nevládní agentury Misereor vysvětluje, že od roku 1994 je Somálsko neovladatelné a prakticky neustále ve válce. Diktaturu v Eritreji vidí řada lidí jako africkou Severní Koreu. Není tam svoboda v jakékoli formě – chybí svoboda tisku, svoboda náboženství a právo na shromažďování. Lidé, kteří odtamtud utíkají, hledají nový život, svobodu a ještě jednu životní šanci.
Organizace jako Amnesty International obviňují eritrejskou vládu, že svévolně vězní politické protivníky a soustavně porušuje lidská práva. Surová diktatura v Eritreji nutí své občany, aby se pokusili o nebezpečný útěk, a v Somálsku je život vystaven krajní nejistotě. Po letité občanské válce tam byl loni zvolen prezident, ale velké části země jsou stále vystaveny teroru islamistické milice al-Šabáb. Dlouhá válka za sebou nechala velké sociální a hospodářské problémy. Spousta lidí nemá práci a jejich přežití je stále na vážkách.
Uprchlíci se chtějí dostat na druhý břeh Středozemního moře, a jejich cesta velmi často končí v Libyi. Někteří z nich byli ve své vlasti vystaveni pronásledování kvůli barvě pleti nebo křesťanské víře, a proto už nechtějí zůstat v zemi, kde se narodili a měli svůj domov.
Když se dostanou do Libye, jsou obvykle na mizině, dodává Michael Hippler z německé katolické humanitární organizace Misereor, a proto musí nejprve vydělat peníze, aby zaplatili pašerákům lidí. Místní lidé vědí, v jaké jsou nouzi, a proto jsou uprchlíci často vykořisťováni. Evropané, kteří chtějí především předejít dalším vlnám utečenců, opakovaně naléhají, aby se těmto lidem pomáhalo v jejich domovských zemích. V případě Eritreje a Somálska jsou tyto dobře míněné představy nereálné.
Vláda v somálském hlavním městě Mogadišu není dost silná, aby uhájila svou svrchovanost bez mezinárodní pomoci, ale jednotky Africké unie, které přišly do země, nemají podporu místních obyvatel. Zahraniční pomoc v Eritreji je v tamní politické situaci velmi komplikovaná ne-li nemožná. Michael Hippler dodává, že cizina včetně Německa může daleko spíše pomáhat v zemích, jako je Keňa nebo Etiopie, kde jsou její partneři a místní podmínky daleko více předvídatelné.
Zvláštní kapitolu tvoří rozpor mezi legálním vystěhovalectvím a pašováním lidí. Problém uprchlíků začíná v jejich vlasti a páter Musse proto velmi zdůrazňuje roli Africké unie, která by měla podle něj zaujmout pevnější a důraznější postoj při řešení krizí v zemích Afrického rohu. V tom může počítat s podporou organizace eritrejských rodáků, kteří mimo jiné poskytují první rady uprchlíkům, kterým se podařilo dostat do Evropy.
Organizace pomoci v jejich rodných zemích je však velmi obtížná a Michael Hippler z německé katolické humanitární organizace Misereor proto vyzývá Německo i celou Evropu, aby přehodnotily své přistěhovalecké zákony, protože zadržování uprchlíků mimo Evropu podle něj brání pokroku v Africkém rohu. Převody peněz od emigrantů v Kanadě, Spojených státech a Evropě jsou podle něj největším zdrojem příjmů v zemích, jako je Somálsko.
Komisařka pro vnitřní záležitosti Evropské unie Cecilia Malmströmová minulý týden horovala pro přísnější opatření proti pašerákům, kteří přivádějí uprchlíky do Evropy. Podle jejich zastánce pátera Musse je to však přinejmenším nedorozumění: „Pokud chtějí evropské země opravdu bojovat s pašeráky,“ říká, „mají jen jednu možnost – musí otevřít dveře žadatelům o azyl, aby se mohli přistěhovat legálně. Evropská policie tyto dveře deset let zavírala. Ale když uprchlíkům zavřete dveře, pašeráci si otevřou okno.“
Benátky se brání obřím lodím
Pokud má Serenissima, jak zněl zkrácený titul někdejší Nejjasnější republiky benátské, přežít, potřebuje ústřední správu vládnoucí skutečnou mocí a penězi. Dvacátého prvního září vplulo do kanálu Guidecca dvanáct výletních lodí. Pět z nich mělo mnohem větší výtlak než 40 tisíc tun povolených pro vjezd do Benátek. Lidé, kteří proti tomu protestovali, skočili do vody a zadrželi dopravu více než hodinu.
Ve výtvarném měsíčníku Art Newspaper, který vychází v Londýně, čteme, že národní i mezinárodní rozhořčení nad těmito zrůdnými vpády přimělo italského premiéra Enrica Lettu, aby řekl, jak chce situaci řešit. Jde o náhradní trasu obřích výletních lodí, které by neměly vplouvat do Benátek.
V zásadě existují dvě možnosti. Mocný šéf benátského přístavu Paolo Costa podporuje vybagrování jeden a půl metru hlubokého kanálu z Contorty do Sant’Angela na hloubku devíti metrů, aby se lodě dostali do benátského přístavu, aniž by cestou musely proplout městem. Benátský starosta Giorgio Orsoni je spíše proto, aby lodě pluly stejnou cestou, ale kotvit by měly v Margheře na pevnině. Třetím řešením by mohlo být vybudování plovoucího přístavu až za Lidem.
Každé rozhodování o Benátkách je složité a má dalekosáhlé důsledky. Když udržíte výletní lodě a poplatky za kotvení v benátském přístavu, prospějete obchodní společnosti Venezia Terminal Passeggeri, která investovala spoustu peněz a očekává, že se jí kapitál vrátí. Toto řešení také udržuje zaměstnanost v Benátkách a pracovní příležitosti se neztrácejí na pevnině. A co je také důležité, pasažéři se dostanou až do města a nemusí se tam přepravovat menšími loděmi.
Jenže každé další bagrování v laguně, kterou už vážně poškodilo hloubení kanálu v 60. letech, aby se mohly do laguny dostat tankery s ropou, je velmi nežádoucí. Zrychlí se tím ztráta usazenin a laguna se může přeměnit z pokojného závětří v něco, co se více podobá otevřenému moři, Benátkám by to určitě neprospělo. Druhé řešení se těmto škodám vyhýbá a přináší práci i investice do skomírající průmyslové oblasti. Není to však příliš lákavé pro pasažéry výletních lodí a odporuje to zájmům investorů v benátském přístavu.
Třetí a nejméně pravděpodobné řešení – přemístit přístav zcela mimo lagunu – by bylo zřejmě nejlepší, ale to by musely být v Benátkách zvykem dlouhodobé plány. Kvůli stoupající hladině by musely být pohyblivé bariéry mezi lagunou a Jaderským mořem, které se právě staví, uzavřené na stále delší dobu. V jejich projektu jsou propusti pro lodě, ale nikdo vážně nevěří, že by toto opatření mohlo stačit velkému množství obrovských lodí.
Tady se vynořuje několik závažných otázek. Má správa města nějakou dlouhodobou vizi? Co by mělo mít přednost? Jak dlouho chtějí Benátčané, Italové a svět, aby město na laguně přežilo? A především, kdo o tom bude rozhodovat?
Na tyto otázky nyní chybí odpověď, protože žádný jedinec ani organizace nemá dostatečnou moc, aby ji prosadil. Městská rada je odpovědná za určité aspekty turistiky, za budovy, které nejsou na seznamech památek, a za kanály uvnitř města, ale osm radnic malých měst, která jsou nedaleko, mají také svoje slovo.
Správa vodních cest dohlíží na snížení znečištění a údržbu laguny a povodňových zábran. Její projekty většinou provádí mocné konsorcium Venezia Nuova. Je to skupina velkých italských průmyslových společností a místních firem, která zkoumá, vyvíjí a provádí opatření, která mají ochránit Benátky před zaplavením. Současný mandát konsorcia končí v roce 2016, kdy se dostaví pohyblivé zábrany, a neexistuje žádný plán, co přijde pak.
Správa benátského přístavu je státní úřad, který odpovídá za vyhloubení lodních kanálů v celé laguně, za průplav Guidecca vedoucího přes Benátky, za benátský přístav a za další přístavy kolem laguny. Benátská oblastní správa se stará o čistotu odpadních vod v laguně, o turistiku a dopravu na pevnině, a pečuje o krajinu a cestování. Benátské a padovské provinční správy dohlížejí na prostředí na pevnině a na rybářství v laguně.
A pak je tu ještě superintendatura pro architekturu a krajinářství, což je součást ministerstva kultury a kulturních aktivit, které je odpovědné za budovy na seznamech památek, a za krajinu, která je prohlášena za významné kulturní dědictví.
Stále více lidí se ptá, jak je možné, že tak vzácné město, jako jsou Benátky, se dostalo do takových průšvihů. Jedna z odpovědí zní, že je tu příliš mnoho kuchařů. Řešení tohoto problému by mohl přinést nový ústřední úřad pro Benátky, který by měl skutečnou pravomoc a dost peněz. Měl by být schopen vytvořit a prosadit plán aspoň na příštích padesát let a brát ohled na faktory životního prostředí, uchování památek, a sociální i ekonomické souvislosti.
Italská vláda nemá s takovým útvarem zkušenosti, takže by mohla zvážit pozvání Evropské unie, aby s ní vstoupila do partnerského svazku, vytvořila novou organizaci a pomohla platit zachování města, které je stále nákladnější. Takový příklad partnerství mezi Evropskou unií a členským státem zatím neexistuje, ale Unie by v Benátkách mohla dostat v Benátkách příležitost dokázat, že je skutečně přínosem pro Evropu i pro svět. Na otálení není moc času, protože současná situace je v krásném městě na laguně neudržitelná.
René Magritte aneb popularita může hodně ublížit
Umění René Magritta podle londýnských Financial Times jaksi podivně ruší samo sebe. Malíř chtěl otřást naším vnímáním obyčejných věcí, jako jsou vajíčka, jablka, džbány a dýmky – všední věci měly vykřiknout vlastním hlasem, ale jeho obrazy jsou všude kolem nás na milionech výrobků a jejich výkřik se zase ztrácí ve všednosti.
Na jeho třicet let starém obraze je vyobrazena dýmka a pod ní je nápis „Toto není dýmka.“ Tento motiv je nyní na kdejakém tričku, hrnečku na kávu nebo příslušenství počítačů. Magrittovy nejradikálnější obrazy jsou už dlouho natolik všudypřítomné, že je už skoro ani nevidíme. Úspěch se dočkal svého znehodnocení. Newyorské Muzeum moderního umění se na souborné výstavě Tajemství všednosti chce vysvobodit z módy surrealistických motivů.
Roku 1929 spisovatel André Breton požádal Magrittovu ženu Georgette, aby si sundala z krku křížek, protože křesťanský symbol byl podle něj měšťácký. Následovala hádka, Magrittovi rozzuřeně odešli a zrodil se rozkol. Příběh podporuje dobovou bajku o malíři, který se zpronevěřil svému poslání zásadového samotáře pěstujícího chmurný humor.
Newyorská výstava se snaží vykoupit Magritta z jeho popularity, ale to se jí nemohlo úplně podařit. A přece stojí za to se na ni vypravit, ale měli bychom se uchýlit do svéhlavé nevinnosti. Zkuste přehlédnout audioprůvodce i výstavní popisky a snažte se zapomenout, že jste už tu prokletou dýmku-nedýmku někdy viděli. Když se vám to jakž takž podaří, můžete vrátit módnímu motivu kouzlo jeho podivnosti. Kdybychom ho viděli tak, jak ho lidé kdysi viděli poprvé, Magrittovy obrazy by v nás možná opět vyvolaly úžas smíšený s nevolností.
Vezměte si třeba jeho Milence, kteří se nemohou políbit, protože jejich hlavy jsou zabaleny do obvazů. Belgický malíř nás přiměje, abychom prožili původní zachvění rozpaků beztvářných hlav, které se třou o sebe, aniž se staráme o skryté významy. Neznamená to nic, protože tajemství je nepoznatelné.
Lidé se přesto dověděli, že když bylo Magrittovi čtrnáct let, jeho matka se utopila a když ji vytáhli z vody, chlapec viděl její hlavu omotanou noční košilí. Malíř později popřel jakékoli psychologické a životopisné souvislosti svého díla, ale čím déle se budete dívat na ty neviditelné tváře, tím jasnější a chorobnější vám bude připadat jejich skrytý význam. Intimita je přelud. I když přesvědčíte sami sebe, že jste propojeni s jinými lidmi, zůstanete sami.
Magritte měl sice odstup od jakéhokoli významu, ale chápal, že nejjednodušší obraz může skrývat nejhlubší pravdu. Pracoval jako kreslíř v továrně na tapety a jako návrhář plakátů a reklam, a byl si vědom hodnoty jednoduché poetické linky. Jeho obraz Tohle není dýmka odhaluje fakt, na který často zapomínáme – ani obraz ani svět není tím, jak se nám jeví.
Souvislost řeči, obrazu a reality je náhodná a proto přesahuje skutečnost. Naše prostředí tvoří věci, kterým dáváme jména, tvary a účel, ale jen proto, že to tak potřebujeme. Když se na ně podíváme jako Magritte, látka na obličeji se stane rouškou, maskou nebo oblakem. Hloubka se vynoří na povrch a prostor se opět zahalí do sebe.
Velmi dobře je to patrné na Magrittově díle Lidská situace z roku 1933. Je to obraz obrazu venkovské krajiny zarámované oknem. Malíř velmi jednoduše ukazuje, že jsme stále mimo skutečnost a své okolí vnímáme jako vrstvy, které ho pro nás zastupují. Pokud vám to zní abstraktně, vzpomeňte si, že svět, kterým procházíme, vidíme často jako na obrazovce digitálního fotoaparátu.
Krajina, architektura, umění nebo jiní lidé jsou jen materiálem pro snímek. Všechno se zdá zamlžené a nejasné, dokud se to nedostane do osvětleného obdélníkového hledáčku, který pluje před našima očima. Díváme se, ale tak úplně tu nejsme, a náš pohled svědomitě zaznamenává naši nepřítomnost v tom, co vidíme. Právě kvůli tomu jsou obrazy malíře, o kterém mluvíme, tak znepokojivé. Výstava Magritte: tajemství všednosti, 1926 – 1938, je v newyorském Muzeu moderního umění otevřena do 12. ledna.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
