Neprůhledná Čína, televizní Putin a nesnáze s Martinem Heideggerem

5. květen 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy www.themoscowtimes.com

Na našem nedělním putování po internetu se nejprve zamyslíme, co může svět očekávat od obdivované a obávané Číny. Vzápětí se podíváme do Ruska, kde prezident Vladimír Putin pořádá tiskové konference s celým národem. Na závěr nás čeká úvaha o mravním selhání velkého německého filosofa.


Kdo se bojí Číny

Číny se dnes bojí všichni. Dopisovatel ruského deníku Moscow Times soudí, že jedním z důvodů je instinktivní snaha vyhnout se všemu, co se hýbe příliš rychle. Daleko důležitější je však něco jiného – skutečné záměry Číny se při pohledu ze zahraničí prakticky nedají odhadnout. Je tato země hrozbou pro světový řád nebo přinejmenším pro své okolí? Je to soupeř nebo nepřítel Spojených států? Měl by se její vliv něčím vyvážit nebo potlačit? Měli bychom Číně závidět nebo spíš obdivovat její rostoucí bohatství a moc?

Čínu je obtížné dešifrovat, protože ona sama se ještě nedopracovala představy o tom, kterým směrem se vydá a o co jí půjde. Je však velice pravděpodobné, že se o tom rozhodne během příštích deseti let za vlády nového vůdce Si Tin-pchinga. Peking přitom musí zvážit vnější hrozby – problémy s energetickými zdroji, územní spory a jaderného komára Severní Koreu – i vnitřní napětí – vzpurné obyvatelstvo Tibetu a provincie Sin-Tiang, protesty proti korupci, sociální média a rozpočtové problémy se stárnoucí populací. Země, nebo alespoň režim bude muset ukázat své karty.

Čínské hlavní město Peking

V některých ohledech je Čína přirozený kandidát na pomstychtivý nacionalismus. V této zemi je hluboce zakořeněný pocit ponížení, o němž sloupkař amerického listu New York Times Thomas Friedman napsal, že právě tento faktor mezinárodních vztahů se nejvíce podceňuje. Když se podíváme do evropských učebnic dějepisu, najdeme tam běžně používaný pojem stoletá válka. V čínských textech a mapách se právě tak běžně setkáme s pojmem „sto let ponížení“. Míní se tím doba mezi cizí nadvládou za opiových válek v polovině 19. století a japonskou okupací v polovině století dvacátého.

Jedna odpověď na čínskou hádanku by měla vyřešit otázku, jak Číňané překonají toto ponížení. Vyrovná si Čína účty se Západem tím, že vybuduje silnější a produktivnější společnost, než jsou demokracie Evropy a Spojených států, které se zdají být na mrtvém bodě? Anebo chce Čína ponížit Západ tím, že ho promění v podlézavého dlužníka a současně bude z jeho počítačů vykrádat ekonomická tajemství?

V tomto ohledu jsou na tom Rusové mnohem lépe. Kromě několika tryskových stíhaček a zbraňových systémů, které Číňané ještě nestačili okopírovat, má Rusko jen velmi málo výzkumných a vývojových tajemství, které by stálo za to ukrást. Moskevské obavy se týkají populační nerovnováhy na Dálném východě - na ruské straně hranic žije velmi málo lidí, ale na čínské jich stále přibývá.

Nedávné odhalení, že čínská vláda podporuje hackery, kteří na internetu pronikají do amerických podniků a institucí, neznamená, že Peking chce jen ušetřit peníze za výzkum a technologický vývoj. Je to součást trojrohé strategie zahraniční politiky. Čína kombinuje kybernetickou špionáž s ekonomickým tlakem, který má rozkolísat Západ, a ve vlastním okolí se snaží uplatňovat tradiční vojenskou moc. Třetí roh je jaderný. Čína je nyní ve stejné nukleární lize jako Velká Británie a Francie, ale chce se dostat ještě dál s mezikontinentálními balistickými střelami a raketami umístěnými na ponorkách. Bez těchto zbraní nemůžete být supervelmoc.

Peking

Čína také hodně investuje do svého námořnictva, což je jediná cesta, jak chránit příliv dovážené energie a surovin a vývoz hotového zboží. Kromě ochrany životně důležitých tras umožňuje silná čínská flotila bránit nebo zdržovat americký přístup do Jihočínského a Východočínského moře v případě krize kolem Tchaj-wanu. Posílená námořní moc může také pomoci při vyjednávání o osudu různých sporných ostrovů a souostroví.

Čína nalévá spoustu peněz do modernizace svých ozbrojených sil, ale stále ještě utrácí víc za domácí bezpečnost než za obranu, se kterou se počítá při mezinárodním konfliktu. Podle oficiálních čísel rozpočet od roku 2010 vynakládá více peněz na policii, státní bezpečnostní síly, ale i na soudy a na vězení než na armádu. Číny se tedy bojí i Čína.

Televizní Putin

Ruský prezident dokáže v přímém televizním přenosu odpovídat téměř pět hodin na dotazy, které mu kladou občané jeho země. Bez ohledu na to, zda jde o sportovní hřiště nebo o dodávky pro armádu, Vladimír Putin vždycky ukáže zájem o problémy, které zatěžují hlavy a srdce obyčejných Rusů. Toto podivuhodné představení se pokusila vylíčit německá stanice Deutsche Welle.

„Pane prezidente, prosím Vás, zajistěte, aby bylo před naším domem vybudováno hřiště,“ říká mladá dívka z Dálného východu a ruský vůdce ji pozorně poslouchá. Prezident slíbil, že jí pomůže. Neuplyne ani hodina a zpravodajské agentury hlásí, že se hřiště postaví a že na to osobně dohlédne místní gubernátor.

To je jen malá ukázka velkého Putinova pořadu otázek a odpovědí, který nedávno živě přenášela ruská státní televize. Jeho hlavní aktér už od roku 2001 pořádá každý rok tyto tiskové konference s celým národem, které mají miliony diváků a posluchačů. Tentokrát padl nový rekord – Putino vystoupení trvalo čtyři hodiny a 47 minut.

Ruský prezident Vladimir Putin

Ruský prezident během něj odpovídal na otázky, které mu lidé posílali telefonem, textovými zprávami nebo přímým televizím spojením. Jeho adresáty byli občané, kteří se mu chtěli svěřit se svým trápením. Bylo to jeho první takové představení od návratu do prezidentského úřadu v květnu minulého roku.

Putin nejdříve shrnul první rok svého dalšího funkčního období. Řekl přitom, že má radost z toho, co se podařilo dosáhnout – stoupla porodnost i platy a armáda dostala nové zbraně. Poněkud zdrženlivější byl ve chvíli, kdy přišla řeč na hospodářský růst. Část viny přitom svalil na zbytek světa: „Důsledky krize na Západě a především v Evropě se nám nemohly vyhnout,“ řekl klidně a každý viděl, že to myslí vážně.

Většina otázek se týkala problémů, které ovlivňují život běžných Rusů – stoupající ceny, nízké důchody a úplatní činovníci. Putin se choval jako otec národa, který dbá o všechno osobně. Vypadalo to, že výmoly v cestách mu připadají stejně důležité jako zastaralé tryskové stíhačky. To není nic nového – Putin se už léta chová jako člověk, který se stará o problémy, které sužují obyčejné lidi, a jejich zájmy se ho osobně dotýkají.

V pořadu zazněly i choulostivé otázky, ale určitě jen ty, které Putin chtěl slyšet. Bývalý ministr financí Alexej Kudrin kritizoval vládu, aniž přitom jmenoval jejího současného předsedu Dmitrije Medveděva. Kudrin řekl, že ruské národní hospodářství je příliš závislé na vývozu ropy a zemního plynu a že se vláda příliš nesnaží, aby to změnila. Putin na to reagoval nezřetelným úsměvem. V odpovědi odmítl výzvy, aby vláda odstoupila, a dodal, že kabinet byl jmenován teprve nedávno a zaslouží sí čas, aby ukázal, co v něm je.

Kudrin je blízký přítel Putina, který ho během televizního vystoupení třikrát pochválil a neváhal říci, že ho odborníci označují za nejlepšího ministra financí na světě. Vypadalo to, jako by se Putin chystal jmenovat Kudrina do čela vlády. Medveděv je nyní v Rusku velmi neoblíbený a už celé měsíce se spekuluje, že by mohl odstoupit.

Vladimír Putin si dokonce dovolil boční výpad proti premiérovi Medveděvovi, který byl jeho předchůdcem v prezidentském úřadě. Když byl Putin dotázán na korupci na ministerstvu obrany, několikrát poukázal na to, že vyšetřování začalo teprve ve chvíli, kdy se nejvyššího úřadu v zemi chopil on sám. Putin sesadil ministra obrany Anatolije Serďukova loni na podzim.

Ruský prezident Vladimir Putin

O opozici a jejích veřejných protestech se Putin zmínil až ke konci třetí hodiny svého představení. Tentokrát své kritiky neurážel, jako to udělal v prosinci roku 2011, kdy je označil za opice. Prezident se zmínil, že je ochoten k dialogu s opozicí, ale to bylo tak všechno. Nic konkrétnějšího k tomu neřekl.

Putin v televizním pořadu vyzval své odpůrce, aby vytvořili politické strany a vstoupili do parlamentu. Nezmínil se přitom o kritickém internetovém blogerovi Alexeji Navalném, který nyní stojí před soudem v Kirově, kde se rozhoduje o jeho obvinění z korupce. Putin se omezil na prohlášení, že soudní procesy s členy opozice nebyly nikdy motivovány politickými důvody.

O zahraniční politice toho ruský prezident řekl v televizním rozhovoru s občany ještě méně. Vladimír Putin poděkoval Spojeným státům za jejich pomoc při přijímání své země do Světové obchodní organizace a vyjádřil se k pumovému atentátu v americkém Bostonu. Jeho komentářem byla výzva k těsnější mezinárodní spolupráci v boji proti terorismu.

Když se jeden novinář zeptal, jestli by se měly Rusko a Spojené státy znovu sblížit, Putin se vyhnul přímé odpovědi. Místo toho odmítl jakoukoli kritiku Ruska a dodal, že obě země jsou velice rozdílné a každá z nich se řídí svými vlastními pravidly.


Potíže s Martinem Heideggerem

Když přemýšlíme, proč velmi kulturní lidé podpořili extrémní diktatury, tak nás napadne, že se to dá vysvětlit snad jen tím, že je ovládla smrtelná hrůza. Pomyslíme na strach, v němž Stalin udržoval skladatele Dmitrije Šostakoviče, nebo na poslušnost, kterou v nacistickém režimu dávali najevo velcí hudebníci Wilhelm Furtwängler a Richard Strauss. Jak se dá ale vysvětlit, proč kulturní lidé, pro něž se myšlení stalo smyslem života, podpořili zlo?

Tuto hádanku se pokouší řešit ve své nové knize Hitlerovi filosofové jejich současná britská kolegyně Yvonne Sherrattová. Nejde jí jen o autory, kteří by měli dokázat rozpoznat pravdu, ale i o celebrity, které se plně postavili za nacisty. Vedle nich stáli lidé – byli to hlavně, ale nikoli výhradně Židé – kteří si udrželi intelektuální a mravní charakter a odolali Hitlerovi. V knize, o níž referuje britský kulturní a politický měsíčník Standpoint se také dočteme, co se s nimi stalo.

Logo

Literatura o třetí říši je velmi rozsáhlá a spousta autorů a vydavatelů pokládá toto téma za nevyčerpatelné. Na otázku, jak vlastně Hitler a nacisté ovládli myšlení vzdělanců včetně významných filosofů, kteří působili na německých univerzitách, neznáme jednoznačnou a srozumitelnou odpověď. Předpokládá se, že Hitlerovu vlivu podlehla většina národa, ale to je téma na jinou diskusi.

Doktorka Sherrattová vypočítává intelektuály, kteří měli na Hitlera vliv, než se dostal k moci. Na prvním místě se obvykle uvádí britský germanofil, rasista a obdivovatel Richarda Wagnera Houston Stewart Chamberlain, a pak přichází na řadu filosofové - Feuerbach, Schopenhauer a hlavně Nietzsche. Hitler filosofii vůbec nerozuměl, protože jinak by musel přijít na to, že Chamberlain byl šarlatán. Jeho výklad Nietzscheho je povrchní a vybíral si z něj jen to, co mu vyhovovalo.

Je velmi příznačné, že Hitler podobně jako Stalin byl oslavován jako významný filosof své doby. Jeho nejznámější dílo, Mein Kampf, je přitom směsice rozvláčných fanatických výkladů. Každý soudný člověk snadno pozná, že jeho myšlení bylo zdeformované a plné nesmyslů, takže nebyl schopen rozpoznat myšlenkovou úroveň jiných lidí.

Doktorka Sherrattová líčí osud filosofů, kteří uprchli nebo raději zemřeli, než by se podrobili Hitlerovi. Možná nejčtenějším filosofem v Německu byl Walter Benjamin, který odešel do exilu krátce po Hitlerově nástupu k moci. Jako náhradní domov si bohužel zvolil Francii, a když se kolem něj v září roku 1940 zatáhl u španělských hranic kruh gestapa, užil tolik morfia, že by to zabilo koně. Muzikolog Theodore Adorno se nejdříve uchýlil do Oxfordu, ale tam se mu moc nedařilo, a tak se vydal do Ameriky.

Za moře po několika letech ve Francii zamířila i skvělá žačka a na čas i milenka Martina Heideggera Hannah Arendtová. Okolnosti jejího úniku hraničily se zázrakem. A je to právě Hannah Arendtová, která nás přivádí k nejzáhadnějšímu a nejvíce zneklidňujícímu příběhu, který souvisí s naším tématem.

Heidegger uvítal nacismus s nepokrytým nadšením. Byl to mimořádně nadaný člověk, ale to nebylo pro nevzdělaného Hitlera s jeho zhoubnými názory podstatné. Daleko důležitější bylo něco jiného. Heidegger si v roce 1929 veřejně stěžoval, že jeho univerzita zežidovštěla. Německý výraz Verjudung najdeme na mnoha stránkách Hitlerova Mein Kampfu.

Prvního května roku 1933, tři měsíce po Hitlerově příchodu k moci, Heidegger vstoupil do nacistické strany, což způsobilo poprask na univerzitě ve Freiburku, kde si získal věhlas svými pracemi o metafyzice. Heidegger se veřejně ohradil proti kritice, že se stal oddaným přívržencem národního socialismu, a současně zdůvodnil potřebu nacifikace německých univerzit.

Kresba Martina Heideggera zhotovená Herbertem Wetterauerem podle fotografie Fritze Eschena

Za odměnu se uznávaný myslitel stal ve Freiburku rektorem. Nástupní ceremonii, na jejímž programu byla vytištěna slova nacistické Písně Horsta Wessela, absolvoval ve stranické uniformě. Hnědé košile pronikly s filosofovým souhlasem do areálu univerzity a prováděly tam vojenská cvičení. Heideggerovo počínání v nové funkci bylo tak katastrofální, že ani jeho oddanost straně a vůdci ho v ní neudržely déle než rok.

Heidegger také podpořil cenzuru a zkázu německého právního systému. Jeho oddanost Hitlerovi, která mu vydržela až do roku 1945, mu zajistila, že mohl zůstat unverzitním profesorem a dál vydávat své knihy. Po pádu třetí říše se Heidegger snažil svůj postoj ospravedlňovat. Byl velmi rozhořčen, když padl návrh, že by měl podstoupit denacifikační výslechy, kde ho, jak řekl, čekal trest a zhanobení před očima celého města a vlastně celého světa.

Navzdory své horlivé podpoře nacistické strany a jejího učení byl Heidegger označen za pouhého souputníka režimu, získal status emeritního profesora a mohl dál učit, a to byl jen počátek jeho štěstí. Jeho rehabilitace pokračovala a nemalou měrou se o ni zasloužila jeho bývalá láska Hannah Arendtová, která se za něj bila po celém světě. Martin Heidegger pro ni zůstal géniem.

Heidegger přišel roku 1934 o funkci rektora freiburské univerzity také proto, že jeho nacionalismus byl shledán příliš romantickým, zatímco nacisté dávali přednost jeho darwinovsko-nietzscheovské variantě. Netajil se tím, že některé části Hitlerova Mein Kampfu mu připadaly odporné. Hannah Arendtová se pustila s vervou do obhajoby své bývalé lásky a učitele. Možná ani ne tak proto, že by věřila jeho omluvám a vytáčkám, ale spíš proto, že jejich setkání po jejím návratu z exilu opět zažehlo plamen někdejšího vztahu.

Ať byla její motivace jakákoli, o výsledku se nedá pochybovat. Heidegger zemřel roku 1976 a jeho pověst nijak zvlášť neutrpěla, protože zůstal hvězdou evropské filosofie. Jeho židovští současníci Hannah Arendtová, Walter Benjamin a Theodore Adorno, které Hitler vypudil z jejich vlasti, jsou ve srovnání s ním okrajové postavy. Rádi se chlubíme, že se nám podařilo znehodnotit nacismus, který byl ostudou dějin, ale možná bychom si neměli být tak jisti.

Zdá se, že text, který jsme právě dočetli, je další ukázkou, jak může spravedlivé rozhořčení přivést člověka na scestí. Dějiny znají řadu vynikajících myslitelů a jiných tvůrců, kteří jako Martin Heidegger mravně selhali. Je to problém, který nás, jak se sluší na filosofy, donutí myslet.

autor: Jan Černý
Spustit audio