Neprobádaný život masového vraha. Jaký byl „architekt konečného řešení“ Eichmann před Jeruzalémem?
Chovatel slepic a králíků i jeden z architektů konečného řešení židovské otázky. Poslušný byrokrat, který „jen“ vykonával cizí rozkazy, ale má přitom na svědomí šest milionů životů. Pozorný manžel a milující otec rodiny a současně jedna z nejodpornějších postav světové historie. Válečný zločinec Adolf Eichmann. Jeho život předtím, než ho v Izraeli v roce 1961 odsoudili k smrti, popisuje kniha německé filozofky a historičky Bettiny Stangnethové Eichmann před Jeruzalémem.
„Zločince si rádi představujeme jako nějaké temné bytosti, které se svých strašných činů ze strachu před veřejným odsouzením dopouštějí vskrytu. O klasifikaci pachatele Eichmannova typu se ale přeme i nadále,“ píše autorka ve své téměř sedmisetstránkové knize a pokračuje:
Čtěte také
„Jednou Eichmanna považujeme za normálního člověka, z něhož bezohledného vraha udělal až totalitní režim. Jindy ho máme za radikálního antisemitu, jehož cílem bylo vyvraždit židovský národ, a ještě jindy za duševně nemocného člověka, jehož vrozený sadismus byl legitimizován režimem.“
Stangnethová sleduje v knize životní dráhu rodáka ze Solingenu, který se z nepatrného obchodního zástupce stal během několika málo let šéfem pověstného židovského referátu Sicherheitsdienstu, tedy zpravodajské služby nacistické NSDAP. Na činnost v jeho čele se přitom důkladně připravil.
Byl jedním z mála nacistů, kteří se naučili hebrejsky. Studoval sionismus a udržoval kontakty se židovskými organizacemi a jejich předáky. Chlubil se tím, že osobně navštívil Palestinu.
To vše mu pomohlo, když se po anšlusu Rakouska v roce 1938 stal vedoucím Ústředny pro židovské vystěhovalectví ve Vídni.
Jeho organizačních schopností si tehdy všimli Hermann Göring, Joseph Goebbels i Heinrich Himmler. Jeho „úspěchy“ vyvolaly v Berlíně takový rozruch, že nacističtí pohlaváři vysílali do Vídně své zástupce, aby se tam seznámili s Eichmannovým experimentem.
S vídeňským modernizátorem byli očividně spokojeni, protože mu promíjeli i to, že opakovaně zneužívá svou moc.
Převelení do Prahy
Po anexi Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl Eichmann převelen do Prahy, kde se měl podílet na zavádění protižidovských opatření. Přestěhoval se sem i s manželkou Verou, mimochodem rodačkou z obce Mladá, která je dnes součástí Českých Budějovic.
Eichmannova rodina se usídlila v bytě Egona Erwina Kische nedaleko Staroměstského náměstí. A Eichmann ani v Praze neztrácel čas. Exilová československá zpravodajská služba v Londýně získala už v létě 1939 podrobnou zprávu o jeho působení. Uvádí se v ní mimo jiné:
„V červenci převzal vedení nad oddělením gestapa, které má na starosti židovské otázky, Oberstuf. Eichmann. Byl vybaven mimořádnými pravomocemi a má podléhat přímo Himmlerovi. Do Prahy přijel s cílem vyčistit protektorát od Židů. Židovská náboženská obec v Praze ručí Eichmannovi za to, že se do ústředny každý den dostaví 250 Židů se žádostí o povolení k vystěhování. Nicméně dodržení této kvóty představuje obrovský problém, a proto Židům hrozí skutečná katastrofa, neboť Eichmann nabyl dojmu, že si každý Žid nějakou tu cestu k vystěhování najde, bude-li dvakrát nebo třikrát zatčen. Eichmann chce vyvolat v Židech pocit, že jejich štěstí je svázáno s opuštěním země – i kdyby ji měli opustit nazí.“
Koordinátorem konečného řešení
V dubnu 1940 Eichmann převzal vedení úřadu pro židovské přesídlení v Poznani. Začátkem roku 1941 se rozšířila i jeho „služebna“ v berlínském Říšském úřadu, až do konce války bude známa pod označením IV B 4.
Eichmann tak bude odpovídat za „centrální vyřizování záležitostí bezpečnostní policie související s prováděním vyklizení východního prostoru“. Fakticky to znamená likvidaci milionů lidí.
Čtěte také
„Když Reinhard Heydrich na nechvalně známé konferenci ve Wannsee Eichmanna formálně jmenoval koordinátorem všech pokusů o konečné řešení židovské otázky, byl to vlastně jenom další logický krok v Eichmannově kariéře. Tak šílený projekt si žádal někoho, kdo má zkušenost s nekonvenčními řešeními a kdo se nenechá zastrašit byrokratickými formalitami. A Eichmann dokazoval, že právě to umí,“ píše ve své knize Bettina Stangnethová.
Stroj konečného řešení pod jeho vedením jel na plné obrátky. Zadrhl se jen ve dvou případech: když Dánové odmítli vydat nacistům své židovské spoluobčany a při povstání v židovském ghettu ve Varšavě. Oba případy považoval Eichmann za svou osobní urážku. O to větší úsilí napřel při deportacích maďarských Židů do Osvětimi.
Mezi květnem a červencem roku 1944 bylo z Maďarska odvezeno 437 tisíc Židů, kteří šli rovnou do plynu. Eichmann se podle Stangnethové v Maďarsku přitom holedbal tím, že to byl on, kdo přišel jako první na nápad vyhladit Židy. A snad opravdu věřil, že mu za to v Budapešti postaví pomník.
Na seznamu zločinců
V roce 1944 se však situace na frontách otočila a mnohým nacistům začalo docházet, že válku nevyhrají. Prozíravější z nich se proto začali šéfa židovského referátu raději stranit. O „zrůdě Eichmannovi“ totiž dobře věděly americké i britské zpravodajské služby, dostal se na jejich seznam nejhledanějších válečných zločinců.
On sám na to byl dokonce hrdý. Dával k lepšímu výrok šéfa gestapa Heinricha Müllera: „Mít padesát Eichmannů, vyhráli bychom válku!“ Se spolupracovníky se rozloučil proslovem, který je dodnes jeho nejslavnějším. Řekl: „S radostí skočím do jámy, protože tam se mnou budou ležet miliony Židů.“
Dávno se přitom už postaral, aby pro něj byly na bezpečném místě uloženy doklady s novou identitou.
Po válce se pod falešným jménem krátce skrýval v jednom z amerických zajateckých táborů. Pod jiným se pak usadil na severu Německa, kde kácel stromy, choval slepice a vesničanům prodával vajíčka. Po norimberském procesu ale pochopil, že je nejvyšší čas, aby opustil Evropu.
Využil k tomu podobně jako osvětimský doktor Josef Mengele cestu přes Itálii, kde mu vatikánský biskup Alois Hubal s pomocí Mezinárodního červeného kříže obstaral doklady na jméno Riccardo Klement.
S tímto pasem pak Eichmann v roce 1950 nastoupil v Janově na palubu lodi a zamířil do daleké Argentiny. V rozbouřené Evropě zůstala jeho rodina, žena Vera a tři synové. Všichni tvrdili, že o jeho pobytu nic nevědí, případně že je Adolf Eichmann po smrti.
Deset let v Argentině
Argentina poskytla Eichmannovi ochranu na dalších deset let. Mezi 14. červencem 1950, kdy Riccardo Klement vystoupil z lodi v přístavu v Buenos Aires, a 11. květnem 1960, kdy ho v místě jeho bydliště zadrželo speciální komando izraelského Mosadu, se Eichmann choval navenek jako příkladný občan.
Pracoval na stavbě vodní elektrárny, pořídil si farmu na chov králíků, zaměstnala ho firma Mercedes Benz.
Čtěte také
Časem za ním přijela i jeho rodina, z opatrnosti však nadále vystupoval jako strýček Riccardo. Pro svou ženu a děti, z nichž to čtvrté se narodilo až v Argentině, dokonce postavil nový dům.
Pod maskou starostlivého otce se ale skrýval starý Adolf Eichmann. Dokazuje to jeho účast v takzvané stolní společnosti bývalého nizozemského válečného korespondenta a příslušníka SS Willema Sassena.
Ten ve svém bytě v Buenos Aires pořádal schůzky bývalých nacistů a jejich argentinských sympatizantů. Dopodrobna se tu probíraly nové knihy a články, které o nacismu a jeho zločinech vycházely. Eichmann, jehož pravou totožnost účastníci těchto setkání znali, sloužil jako cenný zdroj informací.
Zprvu popíral, že by k holokaustu vůbec došlo, bagatelizoval počty obětí i způsob, jak byli Židé likvidováni. Postupem času, jak se objevovalo stále víc dokumentů a přímých svědectví, ale musel přiznat, že během války zahynulo na šest milionů Židů.
Pro Sassena, který rozhovory s ním nahrával, to bylo šokující. Původně totiž chtěl záznamy použít k tomu, aby informace o rozsahu holokaustu vyvrátil.
Eichmann přitom zcela popíral jakýkoli morální aspekt své činnosti. Z jeho výpovědí v Sassenově stolní společnosti vyplynulo, že své činnosti za války nijak nelituje.
Čtěte také
„Byl přesvědčen, že jeho národ je v nouzi a že tato skutečnost ospravedlňuje úplně všechno, protože zájem národa stojí nade všemi ostatními zájmy. Pro Němce je zákonem německý zákon. Smýšlí-li člověk jinak, je špinavou sviní a zrádcem. ‚Vlastenecká morálka, kterou se řídím,‘ uvedl, ‚mi prostě a jednoduše nedovoluje prohlásit se viníkem ve věci napomáhání k zabíjení během války‘,“ cituje Eichmanna ve své knize historička Stangnethová.
„Jen“ pečlivý úředník?
Jinak ovšem začal Eichmann mluvit před jeruzalémským soudem. Zde popíral svou roli „hlavního manažera“ v konečném řešení židovské otázky. Prohlašoval, že byl jen pouhým byrokratem, který plnil rozkazy, malým kolečkem v nacistické mašinérii, kde o vyhubení Židů rozhodovali jiní.
On pouze jako důkladný a pečlivý úředník zajišťoval, aby „materiál“ byl včas a v plném počtu dodán na místo. Svým korektním chováním a zdánlivou vstřícností se snažil na soud zapůsobit co nejlépe.
Přesto byl odsouzen k smrti a na přelomu května a června roku 1962 oběšen. Jeho popel byl rozptýlen nad Středozemním mořem.
Druhý život
V tom okamžiku ovšem začal Eichmannův druhý život, snad ještě rozmanitější než ten skutečný. Dokazují to nejen stovky odborných a populárně naučných knih či tisíce článků, ale i výpravné filmy, jako například Operace Eichmann z roku 2018 o jeho únosu do Izraele.
Bettina Stangnethová k této dlouhé řadě přidala svou důkladnou monografii Eichmann před Jeruzalémem, kde jen poznámky a výběr literatury a pramenů zahrnují na 140 stránek. V českém překladu s podtitulem Neprobádaný život masového vraha ji v roce 2024 vydalo nakladatelství Rybka Publishers.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
