Nenosila jsem ani vestu, ani přilbu, říká válečná zpravodajka Petra Procházková

„Když si zajedu na pořádnou cestu, je to jiné kafe než sedět u internetu, kde má člověk pocit, že je všude přítomen,“ odpovídá Procházková na otázku moderátorky, zda jí nevadí nynější sedavé zaměstnání v redakci.

Válečná zpravodajka, spisovatelka a humanitární pracovnice Petra Procházková se narodila v roce 1964 v Českém Brodě. Po dokončení Fakulty žurnalistiky UK v Praze pracovala krátce v redakci časopisu Květy. V lednu 1989 byla zatčena Státní bezpečností a poté z Květů propuštěna. Zpět ke své profesi se vrátila v roce 1990 jako reportérka domácí rubriky Lidových novin.V 90. letech se orientovala na území rozpadajícího se Sovětského svazu. Na konci roku 1992 odjela jako zahraniční korespondentka do Moskvy, o dva roky později založila spolu s Jaromírem Štětinou soukromou novinářskou agenturu Epicentrum, která se specializuje na práci v krizových oblastech. V roce 1994 zažila bombardování v Čečně.V době diverzní akce Šamila Basajeva se s několika novináři nabídla jako rukojmí místo pacientů nemocnice. V roce 2000 přerušila zpravodajskou práci a po dobu jednoho roku se intenzivně věnovala nezávislé, humanitární práci v Grozném. Zde založila dětský domov pro 50 válečných sirotků. Z Ruska byla jako nepohodlný novinář vyhoštěna. Svou pozornost poté upřela na jihovýchodní Asii, na Osetii, Abcházii, Gruzii, Tádžikistánu, Náhorní Karabach a Afghánistánu, kde také poznala svého manžela. Za svou práci získala řadu ocenění, nejen novinářských. V současnosti žije v Česku, nedaleko Poděbrad. Má devítiletého syna Zafara.

Vždycky jsem utíkala

Když není úniku a člověk je vprostřed válečného konfliktu, může podle novinářky činit už jen kroky k záchraně života, ale cesty zpět není, je třeba se postavit situaci. Uvádí, že na rozdíl od typického pokynu: „Neutíkejte!“, často ve vyhrocených situacích naopak utíkala, což se ukázalo jako dobré, protože si tak při bombardování zachránila na rozdíl od své americké kolegyně život. „Nikdy jsem ani nenosila přilbu a vestu, protože jsem měla pocit, že s takovou zátěží neuteču,“ dodává.

„Máte strach, třeba jdete kousek někam dál, pořád si říkáte, že se vám nemůže stát to, co se stane jiným. Určitě vás žene také jistá ctižádost, která s věkem opadává a stále méně je člověk ochoten riskovat. Určitě jsem chtěla přinést svědectví, částečně i proto, že jsem se chtěla prosadit jako novinář, ale také jsem měla pocit, že je můj hlas strašně důležitý. A že by o tom jinak lidé nevěděli. Dokonce jsem si chvílemi myslela, že ta zvěrstva se dějí, protože nás neslyší, nás těch pár novinářů. Až později jsem pochopila, že nás slyší, ale že je jim to více méně jedno. To je strašné zjištění,“ uvádí Procházková.

Propadla jsem velké deziluzi koncem 90. let, kdy jsem si říkala, že je novinařina na nic, když šest let píši o válce a bombardování, a jediné, na co se mě zeptá kolega z České televize, je: kolik bylo mrtvých. Jestli má cenu tu reportáž dělat. Protože kdyby jich bylo málo, tak by to nevzali. Petra Procházková

Jsem rozmazlující máma

„Obávám se, že jsem typickou starou matkou, co svého syna rozmazluje a snaží se ho uchránit před nebezpečím,“ říká o výchově syna s úsměvem, když odpovídá na otázku moderátorky, zda syna Zafara vede ke statečnosti a odvaze. „Tatínek ho naopak vychovává k volnomyšlenkářství, k velké svobodě a nepodžizování se, což je taková ta afghánská povaha. Je to tedy trochu náš souboj,“ hovoří současně o svém muži. V manželství šlo dva různé povahové principy podle jejích slov sladit jen velmi těžce, pár si prošel několika krizemi, přesto všechny ustál.

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s Petrou Procházkovou už nyní ZDE.