Není všechno vitamin C, co chutná kysele

Důkaz vitaminu C pomocí Fehlingova činidla

Porovnávat náhražku s originálem je vždycky na pováženou. Rozdíl mezi máslem a margarínem nebo masem a sójou poznáte často hned na první sousto. Ale jak je to s citronem a citronkou?

Citronka se většinou nevydává za náhražku, ale za vymačkaný citron. Přitom valná část těchto koncentrátů stojí o poznání méně než síťka citronů, takže rozdíl někde vězet musí. V kyselosti to není, kyselé jsou všechny jako šťovík, takže by nám k jejich rozeznání nepomohly ani chuťové buňky na jazyku, ani lakmusový papírek. Daleko větší spoleh je na vitamin C.

Že je v šizených citronkách přítomen opravdu jen ve stopovém množství, přesvědčili redaktorku Terezu Burianovou pomocí několika barevných pokusů chemici Petr Šmejkal a Luděk Míka z katedry učitelství a didaktiky chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

Nejprve smíchali červenou krevní sůl a síran železitý, což je reakce, která se za normálních okolností nijak barevně neprojeví. Ledaže byste k ní přidali nějaké redukční činidlo (třeba právě vitamin C), které dokáže ionty železité zredukovat na ionty železnaté za vzniku berlínské modři.

Důkaz vitaminu C pomocí Fehlingova činidla (vlevo s vitaminovou tabletou, vpravo s citronkou)

Poté vyzkoušeli ještě jeden podobně barvitý důkaz za pomocí Fehlingova činidla. Pokud se k činidlům Fehling I. a Fehling II. přimíchá ještě redukční činidlo a vzniklý roztok se zahřeje, dojde k redukci měďnatých iontů na ionty měďné, čímž se celá směs zabarví do oranžovočervena.