Nenápadné válečné trumfy
Smrtící novinkou 2. světové války byla atomová bomba. Velkou roli v boji s nepřítelem však sehrály i nenápadnější prostředky, třeba šifrování nebo nové metody předpovědi počasí.
Do druhé světové války vstupovala většina zemí se zbraněmi, které se osvědčily už v předchozím světovém konfliktu. Stačí připomenout jednotky polského jezdectva, které vzdorovaly náporu německých tanků. Velmi rychle se ale objevily zásadní inovace. Běžnou součástí pěchotní výzbroje byly opakovací pušky, později také samopaly.
Neforemné tanky na frontách první světové vystřídaly modernizované modely s odolnějším pancéřováním a větší palebnou silou. Letadla byla přizpůsobována ke stále delším letům ve velkých výškách. Mnohé tyto novinky prošly ostrým testováním v občanské válce ve Španělsku. Už tenkrát vzduchem kvílely střemhlavé bombardéry JU-87 zvané Stuka.
V průběhu válečných let 1939 - 1945 však došlo k jedné zásadní změně. Na scéně se objevily zbraně, jež pro svou účinnost získávaly strašidelný název - zbraně hromadného ničení. Vznikly díky obrovskému rozvoji vědy a techniky především v prvních letech války. Vedlejšími produkty vojenského výzkumu pak byl pokrok v atomové fyzice, dokonalejší metody předpovědi počasí nebo moderní kryptografické metody. Vše, co dávalo strategickou převahu nad nepřítelem, mělo napomáhat jeho totální likvidaci.
Dělostřelci ztrácejí dech
Ještě za první světové války hrálo významnou roli dělostřelectvo. Vojska Viléma II. ostřelovala pomocí těžkých děl Paříž na vzdálenost větší než 40 kilometrů. Roli ničivé síly převzalo v následujícím konfliktu letectvo, především těžké bombardéry. Ani to ale nestačilo.
Vojenští stratégové proto znovuobjevili rakety (v moderních evropských dějinách použité už u Waterloo). Raketové zbraně vyvíjely skoro všechny státy. Asi nejdále se v konstrukci dostali německé týmy. Známá raketa V2, navržená Wernerem von Braunem, unesla až 1000 kilogramů Amatolu, velmi účinné výbušniny na bázi TNT. Rakety vyráběly v nelidských podmínkách vězni a nuceně nasazení, také ti se často stávali jejich oběťmi. Efekt rakety byl spíše psychologický. Nekvalitní válečné materiály i nedokonalé způsoby navigace výrazně snižovaly reálný potenciál této první balistické střely. Při doletu kolem 300 kilometrů měla odchylku od předpokládaného cíle až 17 kilometrů.
Právě koncept V2 však později stál v základu vesmírného programu USA, které po válce několik raket ukořistily. Do USA byl deportován také Werner von Braun.
Jiný koncept raketových střel volil Sovětský svaz. Jeho raketové dělostřelectvo používalo tzv. Kaťuše, baterie raket s kratším doletem. Ničivé účinky v tomto případě doprovázela vyšší přesnost zásahu a také větší mobilita celého zařízení.
O zbraních druhé světové války se popsaly stohy papíru, tu věrohodněji, tu fantastičtěji. Trochu se ale zapomíná na vojenské využití nejrůznějších mírových nápadů, zkušeností a poznatků.
Za deště se nebojuje
Na prvním místě je to meteorologická služba a předpovídání počasí. Všechny armády, připravující se k válečným akcím, velmi pečlivě sledovaly meteorologické informace a podle nich se rozhodovaly o důležitých opatřeních. Ještě ve čtyřicátých letech se ale mnohdy nepoužívaly zrovna vědecké metody předpovědí.
Podle těžko ověřitelných pramenů se například Adolf Hitler rozhodl k útoku na SSSR právě na základě nevědecké meteorologie. Jeho poradci údajně "vyvěštili" z cibule, že v Rusku bude roku 1941 mírná zima... Nicméně právě za druhé světové války se velmi rozvíjejí vědecké předpovědi povětrnosti.
Na Islandu například zuřil boj mezi americkou a německou meteorologickou službou, protože předpovědi počasí z tohoto území poskytovaly možnost přípravy jak německým ponorkám k útoku na konvoje, tak americkému letectvu k plánování náletů a bombardování citlivých cílů v Německu.
Meteorologové se spolupodíleli také na přípravě odvetného amerického náletu na Tokio. K tomu došlo krátce po útoku na Perlovou zátoku. Bombardovací svaz speciálně upravených amerických letounů se držel na chvostu ničivého větru. Japonská protiletadlová ochrana měla vypnuté přístroje a nezaznamenala nic podezřelého. Nálet byl úspěšný. V tomto případě šlo také o krátkodobou předpověď počasí, která je výrazně spolehlivější než dlouhodobý výhled.
Zpravodajské hry
V době satelitního snímkování naší planety si to dovedeme představit jen těžko, ale za druhé světové války sehrála přesnost map a navigace významnou roli. V Tichomoří měly USA zájem využít Korálové ostrovy k výstavbě válečné základny. Šlo o několik drobných ostrůvků, jimž se nepřikládal strategický význam. Americká armáda dala proto vytisknout mapu Tichého oceánu, na níž Korálové ostrovy chyběly. Nebylo pochopitelně problémem zajistit, aby se nejnovější "přesné a tajné" mapy dostaly v několika exemplářích do rukou Japonců... Díky tomuto postupu se na Korálových ostrovech poměrně bezpečně a v klidu podařilo vybudovat vojenskou základnu.
Naprosto spolehlivou zbraní v rukách Spojenců byl elektromechanický šifrovací přístroj Enigma. Ukořistěný exemplář umožnil dešifrovat jakoukoliv tajnou zprávu hitlerovského vrchního velení, Spojenci se dozvídali všechny tajné informace a mohli přijímat potřebná protiopatření. Jejich konvoje se tak jako zázrakem vyhýbaly německým ponorkám.
Spojenci získali Enigmu po riskantní operaci speciálního komanda. Pikantní je fakt, že plány tohoto přístroje, na svou dobu dokonalého, byly už od konce dvacátých let uloženy na patentovém úřadě v Londýně. Po první světové válce totiž šifrovací stroj nikoho nezajímal, a tak jej německý vynálezce pro jistotu patentoval v Londýně...
Podobných válečných příběhů bychom našli desítky. Je asi dobré mít na paměti, že některé technické zázraky, které nám dnes všemožně zpříjemňují život, jsou vykoupeny oběťmi nevinných. Historie nám zachovala informace, podle nichž od pradávna nikdy neexistoval ani jeden den, kdy by na celé zeměkouli zavládl skutečný mír, nikde se nebojovalo a nikde zbytečně neumírali lidé.
O zbraních 2. světové války jsme hovořili také v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 16. 2. 2007.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
