Německo se chystá omluvit za císařovu africkou genocidu

Sepsán byl v Berlíně v roce 1904 německým generálem Lotharem von Trothou. Týkal se národa Hererů, žijícího na území Namibie, Botswany a Angoly.

Namibie se tehdy jmenovala Jihozápadní Afrika a byla německou kolonií. Hererové krátce proti Němcům povstali a pak doufali ve vyjednávání. Von Trotha ale úplně změnil pravidla hry a nemohl připustit ponížení německé císařské armády.

„Hererové musejí kompletně opustit zemi. Pokud odmítnou, přinutíme je kanóny. Každý Herero dopadený na německém území, ať ozbrojený či nikoli, bude popraven. Neušetřím ani ženy a děti. Dávám rozkaz, aby je odvezli a stříleli do nich. Tak zní mé rozhodnutí o hererském národě,“ cituje generálův rozkaz Observer.

První koncentrační tábor

Do tří let byly vyvražděny čtyři pětiny Hererů a polovina národa Namů, další etnické skupiny v zemi. „Když jsem začal o této kapitole před čtrnácti lety psát, narazil jsem na zeď mlčení. Nakonec jsem ve spoluautorství s Casperem Erichsenem napsal knihu Císařův holokaust,“ napsal v Observeru historik. Zoufalá neochota Němců čelit dobře doloženým faktům podle něj souvisí zejména se zcela nepokrytým plánem genocidy. Říšské úřady zde navíc poprvé použily termín Konzentrationslager – koncentrační tábor.

Zločiny v Namibii v letech 1904 až 1908 podle Olusogy hrozivě předznamenaly celé století. Německá armáda za pomoci koloniálních úředníků a byrokratů vyvraždila tisíce mužů, žen a dětí. Převáželi je v dobytčácích, a ty, které nezastřelili, zabil hlad a nucené práce.

Rozkaz ke genocidě Hererů a Namů vydal generál Lothar von Trotha (sedící čtvrtý zleva)|foto: CC BY-SA 3.0 DE, Bundesarchiv, Bild 183-R27576

Pocit beztrestnosti byl u německých úředníků tak silný, že dokonce v kartotékách zavedli předtištěné formuláře, v nichž se jako příčina smrti uváděly „vyčerpání, bronchitida, selhání srdce či kurděje“. To vše 30 let před příchodem nacistů k moci.

Toxické dějiny

Paralela byla natolik do očí bijící, že se Německo vůči této kapitole svých dějin úplně uzavřelo a odmítlo se s více než sto let starou historií vyrovnávat. Přesto existují signály, že i tato neochota je na ústupu, píše Observer. V roce 2011 začala německá muzea vracet lebky obětí z namibijských koncentráků do vlasti a loni v červenci ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier označil vyhlazení Hererů za válečný zločin.

V berlínském muzeu se teď koná výstava o koloniální minulosti císařství a vláda Angely Merkelové vyjednává s vládou Namibie o oficiální omluvě. „V kontextu roku 2017 je to téměř k neuvěření. Zatímco v Evropě sílí protiimigrační nálady a populistické síly, Německo se chystá k omluvě za jeden z nejhorších koloniálních zločinů. Pro Němce je toxická tak velká část jejich moderních dějin, že se národ ani nesnaží být na svou historii pyšný. A to se týká i přiznání genocidy, která se odehrávala ve jménu „Kaisera“, nikoli fýrera,“ uzavírá britský týdeník Observer.

Členové afrického národa Hererů, kteří přežili genocidní tažení německých jednotek v dnešní Namibii|foto: CC0 Public domain