Německo po povodni, úvaha o změně politiky a němý Hitchcock
Nedávno zasáhly střední Evropu strašné povodně. V našich médiích po nich není po šesti nedělích ani památky, a tak se podíváme k německým sousedům, jak se lidé vyrovnávají s jejich následky. V novozélandském tisku jsme našli zajímavou úvahu o nebezpečí hrozícím politikovi, který změní názor. Na závěr si připomeneme němý film a jeho mistra Alfreda Hitchcocka.
Po německých povodních
Obrovská červnová povodeň zasáhla v Německu povodí Labe a Dunaje. Možná je to nejdražší přírodní pohroma v dějinách země a magazín Spiegel dodává, že spousta rodin přišla o všechno. Z leteckých snímků bylo zřejmé, že pod vodou se ocitly celé pásy země. Nad hladinou zůstaly jen vrcholky stromů a střechy.
Mezi 26. květnem a 2. červnem napršelo v Německu 22 a tři čtvrtě bilionů litrů vody, což je asi polovina objemu Bodamského jezera, které leží na hranicích Německa, Švýcarska a Rakouska. Je to asi o tři miliony litrů více než při tak zvané povodni století z roku 2002, která poničila Drážďany a další města. Je to zvláštní, ale nejsušší částí Německa bývá v červnu spolková země Sasko-Anhaltsko, kterou těžce zasáhla letošní zátopa.
Pohotovostní týmy tu pracovaly čtyři týdny až do 2. června. Labe protrhlo u města Stendalu hráz a zaplavila obce, kde lidé přišli o veškerý majetek. Rolníci nebudou mít letos žádnou úrodu, a v městech musí opravit nebo znovu vybudovat velkou část infrastruktury. Týká se to i vysokorychlostní železnice mezi Berlínem a Hanoverem, která spojuje metropoli s významnými městy, jako je Frankfurt a Kolín nad Rýnem.
Celé oblasti vypadaly jako válečná zóna. Obrovské přírodní a humanitární katastrofě čelilo i devatenáct tisíc vojáků. Součástí záplav je i méně působivá, a přesto významnější statistika vzájemné pomoci a solidarity, která se utkala se zoufalstvím. Zpravodajové magazínu Spiegel se vypravili za spoluobčany, kteří obnovují své domovy a začínají znovu žít.
Na dosud vlhkých kamenech pasovské radnice se objevilo znamení naděje. Někdo se chopil křídy a vedle značky nejvyšší povodňové hladiny napsal na budovu tři latinská slova „fluctuat nec mergitur“ - „zmítaly s ní vlny, ale neponořila se.“
Bavorský Pasov, kde se do soutoku Dunaje a Innu mísí i malý Jilec, zažil nejhorší potopu ve svých dějinách. Pod vodou se na řadu dní ocitlo náměstí před radnicí, domy Starého města a obvody Ilzstadt a Innstadt. Webové stránky města hrdě hlásí, že úklid je hotov. Obchodníci na pěších zónách lákají zákazníky na povodňové slevy. Prodavači zmrzliny mají ve výkladu obrázek nafukovacího člunu s nápisem „kdo by chtěl do Benátek?“ Pasov potřebuje, aby se do jejich kaváren a restaurací vrátili turisté, ale jejich okukování trosek není nic příjemného.
„Pořád jsem v šoku,“ říká paní Annette Wolfová, která vede společně s manželem už 25 let bavorský hostinec Zlatá loď. Kuchyně, dřevem obložená jídelna, skladiště a koupelny byly úplně zničeny. Podnik stojí na promenádě, která se táhne podél řeky Innu a ulice se jmenuje Spodní písky. Vedle stojí bar jménem Akvárium, takže to vypadá, jako by tu lidé byli na povodně zvyklí, ale to je jen zdání. Řeka Inn tu během 20 hodin stoupla o šest metrů – mnohem více než v roce 2002. Wolfovic rodina a její hosté byli doma uvězněni tři dny. Paní Wolfová, která tu žije třicet let, říká, že tu zažila mnoho nových začátků. Tenhle byl prý nejtragičtější, ale život půjde určitě dál.
Zaměstnanci pasovských zahrad a stavební dělníci se snažili zakrýt jizvy svého města tím, že rozmisťovali nádoby s květinami a zakládali nové záhony. Promenáda kolem řeky Innu je dosud zanesena pískem. Fasády jsou už zase barevné, ale je to klamný dojem. Noční a kulturní život se dosud neobnovil a pořád je tu spousta vážně poškozených budov. V podlaze hostince Zlatá loď zeje hnědá jáma. „Měli jsme dlouhou zimu, deštivé jaro a v létě přišla povodeň,“ lamentuje Peter Wolf, „a pořád nevíme, jestli to tady dáme dohromady.“ Město by mělo do začátku pokrýt polovinu nákladů na nové vybavení a platy číšníků.
Telefon zazvonil krátce před půlnocí. Místní rolník řekl Berndu Bleisovi, že hráz u Fischbecku se protrhla. „Snad to nebude tak špatné,“ pomyslel si, než si znovu lehl, ale když příští den viděl, jak se valí voda, už věděl, že je to horší než kdy jindy. Pan Bleis farmaří v Schönhausenu. V malém městě na západ od Berlína žijí dva tisíce lidí obyvatel. Voda zaplavila celou oblast včetně několika tisíc hektarů zemědělské půdy.
Dva týdny po protržení hráze řídil pan Bleis malé auto po úzkých špinavých cestách obklopených vodou. Všude, kam dosáhla, ležely mrtvé klasy obilí. Byl to hrozný pohled, ale pan Bleis si na to prý už zvykl, protože v určité chvíli se city někam stáhnou. Tichým hlasem vypráví, jak se mu podařil na poslední chvíli odvést do bezpečí 110 krav a několik koní. Vzpomíná, jak odvezl traktor k sousedovi a jak jeho žena a děti odjeli při povodni do Bremerhavenu k prarodičům.
Pan Bleis má asi 360 hektarů pozemků, což je přibližně plocha pěti set fotbalových hřišť. Na polích pěstoval ječmen, pšenici, kukuřici a žito a žně plánoval na konec července. Jedeme s ním autem kolem jeho polí, když říká: „Shnilo to, všechno je pryč.“ Ztráta letošní úrody není jeho jediný problém. Není jasné, kdy bude moci vyjet se stroji na pole, která jsou úplně nasáklá vodou. Nikdo nedokáže říci, kdy se bude moci znovu zasít. V zásobě má stravu pro jeho zvířata na několik měsíců. Jiní rolníci jsou na tom mnohem hůře. Povídá se, že někteří mají píci jen na několik týdnů.
Pan Bleis na statku zaparkoval auto, zamířil do stodoly a řekl, že neudržel slzy, když viděl, jak je celá oblast pod vodou. Podle záznamu na stěně vyrytého kapesním nožem je vidět, že bahnitá záplava byla místy 80 centimetrů hluboká. Stodola, kterou pomohl vyčistit místní fotbalový tým, je už suchá a dají se tu zase dojit krávy. Pan Bleis říká, že si lidé opravdu hodně pomáhali, což je věta, kterou uslyšíte od každého, kdo v této oblasti zažil záplavy.
Největší úsilí po povodni vyvinuli místní rolníci. Rychlá stavba nové hráze by byla nemyslitelná bez jejich strojů – traktorů, bagrů, výsuvných nakladačů, vysokozdvižných vozíků a návěsů. Obchodník se zemědělskými stroji zmobilizoval své zákazníky, kteří pak pomáhali na mnoha místech, kde se budovaly protipovodňové náspy. Politici se tu spíš kritizují hlavně z obavy, aby rolníci při stavbě dalších hrází nepřišli o půdu.
Bernd Bleis je jeden ze tří rolníků ze Schönhausenu, kteří dostali okamžitou pomoc z fondu Asociace německých farmářů. Deset tisíc eur podle něj stačí udržet statek v provozu dva nebo tři měsíce, ale pak by měla přibýt pomoc od státu. Když nepřijde, jeho podnik čekají velké změny – krávy se budou muset prodat a zaměstnanci budou propuštěni. Půjčky tu moc nepomohou, protože každý statkář má dluhů jako kvítí. Ulice i domy jsou ještě plné bláta a práce je tu nad hlavu.
Politici a změna
Když politici přemýšlejí o nějaké změně, mají důvod ke strachu z následků. V palbě kritiky pak od svých soupeřů uslyší, že jsou korouhvičky, že jsou slabí, že se nedovedou rozhodnout, že nemají pevné přesvědčení, a že sledují jen vlastní politický prospěch. Dost často si však toto hodnocení nezaslouží nebo je taková kritika přinejmenším nepřesná. To je zřejmě hlavní myšlenka dopisu, který poslal šéfredaktorovi deníku New Zealand Herald profesor Tim Dare z univerzity v Aucklandu.
Láteření na politiky, kteří mění postoj, je podle něj zajímavý jev. Pokud uvažujeme o jejich charakteru, může nás zajímat, zda se v tom zračí jejich cynické sobectví nebo věcné úvahy. V obou případech je však možná nemoudré, když ztěžujeme politikům udělat správnou věc jen proto, že se kdysi zmýlili a snaží se to napravit.
V dějinách můžeme najít mnoho případů, kdy lidé změnili postoj a byli za to ostře kritizováni, přestože ve skutečnosti udělali správnou věc. Vždycky záleželo na tom, zda byli ve svém okolí oblíbení a jak se jejich rozhodnutí jevilo v širších souvislostech. Téměř automatické odsouzení, které často provází změnu jejich postoje, vede politiky, aby na veřejnosti neměnili své názory ani v případě, že by to bylo na místě. Zvláště silným motivem je ideologická předpojatost, která udržuje dosavadní postoj, i když se ukázal jako scestný.
Ve světě vědy je jasná pochybná cena kritiky, která za každou cenu stíhá jakoukoli změnu názoru. Kdyby odborník trval na svém bez ohledu na prokazatelný omyl, na nové výzkumy a objevy, vysloužil by si pochybnosti o svém charakteru a zdravém rozumu. Ale jakmile jde o politiku, díváme se na změnu postoje jinak. Vypadá to dokonce, jako by politici neměli stejná práva jako vědci. Jde hlavně o právo uvažovat, učit se, uvědomit si změnu situace a nechat se přesvědčit.
Většina vědců tráví svůj život hledáním nových poznatků, které mohou ovlivnit jejich názor., a když je najdou, bez váhání ho změní. „Když se změní skutečnost, změní se i můj pohled na věc,“ řekl kdysi britský ekonom John Maynard Keynes, „a jak na to jdete vy, pane?“ Je to docela pohotová odpověď na kritiky obratu o sto osmdesát stupňů.
Dá se samozřejmě namítnout, že v politice takový obrat nemusí způsobit snaha o vědeckou poctivost. A tak je na voličích, aby se rozhodli, jestli je změna postoje výsledkem prospěchářství nebo přehodnocení problému. Ve druhém případě může politikům pomoci, když poctivě vysvětlí, co je vedlo ke změně názoru. Když to neudělají, nemohou se divit, že jim lidé nebudou věřit.
Němý Hitchcock
„Němé filmy jsou nejčistší formou kinematografie,“ řekl kdysi Alfred Hitchcock v rozhovoru s francouzským režisérem, scénáristou a hercem Françoisem Truffautem. V raných hororech, komediích a dramatech proslul anglický a později americký klasik uměním vyprávění v obrazech a mistrovskou filmovou technikou. V deníku Wall Street Journal čteme, že se mezi roky 1925 a 1929 věnoval tématům, která provázela celou jeho kariéru. Typická je erotická posedlost a postavy pronásledované za zločiny jiných lidí.
Do dějin filmu se Hitchcock zapsal hlavně odvážnými stylovými výboji. Diváky upoutaly nezapomenutelné zvukové filmy z přelomu 50. a 60. let, jako bylo Psycho, Ptáci nebo Vertigo čili Závrať, jejichž úspěch zastínily snímky z 20. let, které se dlouho uchovávaly jen na poškozených kopiích. Sem tam byly k vidění na nevalných videozáznamech nebo nosičích DVD, ale jindy se úplně ztratily.
Britský filmový ústav pečlivě restauroval devět uchovaných filmů z autorova plodného němého období. Nedávno byly k vidění na festivalu němého filmu v San Francisku. Hitchcockova devítka se pak vydala na cestu po Spojených státech a tento týden ji už viděli filmoví nadšenci na východním i západním pobřeží.
Alfred Hitchcock, narozený roku 1899, se zamiloval do biografu už v dospívání a režisérem se stal v pětadvaceti letech, když vystřídal profese autora mezititulků, scénáristy, autora výpravy a asistenta režie. Na počátku kariéry pro něj byla důležitá práce v Německu, kde ho ovlivnili vizionáři Fritz Lang a Friedrich Wilhelm Murnau. Hitchcock tam začal pracovat na vlastním dobrodružném stylu.
Náročný restaurátorský projekt začal průzkumem mezinárodních archívů. Každý film představoval jiný úkol a rozsah práce zahrnoval doplnění chybějících scén, opravu zářivých barevných odstínů v některých filmech a digitální výrobu většiny mezititulků i některých krásných Hitchcockových prolínaček.
Asi nejdramatičtější rekonstrukce bylo zařazení dvaceti minut filmových záznamů z pěti kopií do Hitchcockova prvního anglo-německého filmu Zahrada rozkoše z roku 1926. K jeho zralému stylu má daleko, ale vzrušená sága o dvou sboristkách – jedna kolísá mezi zbožností, chamtivostí a promiskuitou a druhá čelí zradě a násilí – je autorův sebevědomý debut. Další film, melodrama Skalní orel, se nepodařilo najít.
První opravdový Hitchcockův film Nájemník je pozoruhodně čisté vyprávění v obrazech. Napínavý děj se odehrává v zamlženém Londýně vyděšeném zprávami o sériovém vrahovi, za nímž zůstávají mrtvé blondýnky. Mezi poutavými obrazovými triky je křičící dívka, jejíž vlasy jsou osvětleny za sklem a kráčející nohy jsou vidět v průhledném stropě. Distributorovi se tyto umělecké experimenty moc nelíbily, takže odložil veřejné promítání, ale film zaznamenal velký úspěch.
Ve snímku Na šikmé ploše z roku 1927 hrál dobový idol Ivor Novello mladého muže, který se propadá na dno společnosti, když byl obviněn z prohřešku jiného studenta. Mezi barvitými výjevy jsou tanečnice, které se ve hře stínů za oponou mění ve filmové abstrakce. Levná ctnost podle divadelní hry Noëla Cowarda byla z Hitchcockovy devítky nejvíce poškozená, ale digitální restaurování stálo za to. Podivuhodná je nabídka k sňatku, jejíž průběh divák sleduje na výrazu tváře operátora v telefonní ústředně.
Z některých Hitchockových raných filmů vyzařuje působivá vřelost – příkladem je boxerský příběh Ring. Režisér si sám napsal scénář líčící dva světy cirkusu a sportu, které ho už dlouho fascinovaly. Barvité charaktery a expresivní pohyb kamery provází motiv kruhu, který se vrací v podobě boxerského ringu, snubního prstenu a náramku, který vypadá jako had.
V úpravách pro jeviště zachoval Hitchcock, který pohrdal teatrálností, přednosti filmu. Příkladem byla Farmářova žena z roku 1928, důvtipná venkovská idyla, kde si režisér pohrál s karikaturami jednajících postav. Champagne má stejně jako mnoho Hitchcockových němých filmů strhující úvod, po němž následuje napínavá komedie o trampotách potrhlé dědičky, kterou v jedné chvíli sledujeme v záběru skrze skleničku. Chmurnější je citový příběh z ostrova Manu, který pojednává o tragickém milostném trojúhelníku zachyceném v poetickém němém ději.
Vydírání z roku 1929 je Hitchcockův poslední němý a zároveň první mluvící film. Režisér natočil obě verze. Mistrovský kousek němého obrazového vyprávění využívá inspirace meziválečné sovětské filmové montáže. Je to patrné hlavně v úvodním sledu záběrů, kde je pronásledovaný zločinec zadržen a opět uniká. Vydírání obsahuje i úchvatnou honičku v Britském muzeu i na jeho kupoli. Je to první z mnoha Hitchcockových prací, kde vidíme, jak může být lidský život křehký.
Součástí zlaté éry němého filmu byla ve 20. letech minulého století i řada jiných umělců, kteří doprovázeli většinu těchto výtvorů. Na přehlídce Hitchcockovy devítky divák určitě ocení poutavou atmosféru, kterou vytvářel komorní kvintet Filmového orchestru Mont Alto, jehož hudba zněla v době němého filmu v mnoha promítacích sálech.
Hitchcockův vášnivý a temný příběh z ostrova Manu doprovázejí skladatel a klavírista Stephen Horne a harfistka Diana Rowanová. Alfred Hitchcock kdysi řekl Francoisi Truffautovi, že němý film ho naučil, že atmosféra na plátně musí být nabita emocemi. Kdo viděl Hitchcockovu devítku raných snímků, rád potvrdí, že v něm tyto emoce doznívaly ještě velmi dlouho.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
