Němci na Vysočině. Jejich poklidné soužití s Čechy znemožnil až vyhrocený nacionalismus

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Německý Brod na počátku 20. století

Ve velké části Vysočiny se mluvilo od středověku až do konce druhé světové války německy. Platilo to i o dnešním krajském městě Jihlavě.

Německý jazykový ostrov se táhl od Stonařova na jihu až po Ždírec u Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu na severu. Co přivádělo německy mluvící kolonizátory do hvozdů v hlubokém vnitrozemí vznikajícího českého státu? Jak žili a co po nich zůstalo?

Jihlava podle Willenberga konec 16. století

Vesnička Karlov je u státní silnice číslo 37 mezi Žďárem nad Sázavou a Vojnovým Městcem. Jen kousek od rybníka Velké Dářko. Dnes má něco přes sto obyvatel. Ještě na konci 19. století jich bylo skoro třikrát víc a drtivá většina mluvila německy. A podobné to bylo v mnoha jiných vsích v téhle části Vysočiny. O německé minulosti Sudet se obecně ví, o tom, že existoval německý jazykový ostrov i tady na Vysočině hluboko ve vnitrozemí často netuší ani místní, říká starostka Karlova Dana Laryšová:

„Starší to ještě vědí, protože se tady narodili, jsou s tím místem spjatí. Ale mladší o tom většinou nevědí vůbec nic. Jsou ale také lidé, kteří se sem nastěhovali jako já a když se o to zajímají, můžou si o tom někde přečíst.“

Karlov se jmenoval Libinsdorf a jako obec byl založený v 18. století. Jeho vznik byl součástí mnohem delšího procesu migrace, který začal už ve středověku. Němci přicházeli do českých zemí od konce 12. století, i když přesnější by bylo označení „německy mluvící osadníci“, protože oni sami sebe identifikovali hlavně podle jazykového regionu, ze kterého přišli. Historik Tomáš Sommer z Univerzity Palackého v Olomouci dodává: „My dneska mluvíme o Němcích, ale on ten termín není tak úplně přesný. Byli to Sasové, Durynkové, Bavoři a tak dále. Každá ta skupina měla svůj specifický dialekt. I dnes, když se setká třeba Švýcar se Sasem, tak sice oba mluví německy, ale moc si nerozumějí. A samozřejmě ve středověku byly ty rozdíly v dialektech ještě větší. Takže ti osadníci neidentifikovali sami sebe jako příslušníky jednoho národa.“

Havlíčkův, dříve Německý Brod

Německy mluvící osadníci se začali vydávat do českých zemí nejenom z demografických, ale také širších ekonomických důvodů: „Evropa se na konci 12. století intenzivně ekonomicky rozvíjela a stoupala poptávka po penězích. Jenže scházel mincovní kov a tím bylo v té době skoro výhradně stříbro. Aby se mohlo razit víc mincí, snižoval se v nich obsah stříbra a to se samozřejmě brzy ukázalo jako problém. Proto se začala hledat nová naleziště. Taková prospektorská činnost není nic snadného. Jsou k ní potřeba zkušenosti a dnes bychom řekli „know-how“.

Tímhle disponovali právě odborníci ze zmíněných regionů nebo spolkových zemí dnešního Německa. Nově příchozí německy mluvící osadníci s sebou nicméně přinášeli víc, než jenom jazyk, znalosti a dovednosti, které starousedlíkům scházely: „Řídili se zvyklostmi, kterým se říkalo německé právo. Pro ně je charakteristická hlavně takzvaná „emfyteuze“, dědičné nájemní právo. Vlastníci půdy začali dávat přednost platbě penězi před odváděním naturálií a robotními povinnostmi. A to se rychle uchytilo i v oblastech, kde bylo dominantní české obyvatelstvo.“

Aleš Knápek je archeolog a pracuje v muzeu v Havlíčkově Brodě, který se až do konce 2. světové války jmenoval „Německý“. Doplňuje: „Kolonizaci si obvykle spojujeme s osídlováním neobydlených oblastí. V případě Vysočiny se to tak říct nedá. Ze zpráv dřívějších kronikářů máme zprávy o tom, že tímhle krajem procházely cesty. Už samotné jméno „brod“ evokuje založení české nebo slovanské. Já bych tu migrační vlnu nazval spíš příchodem „managementu“, německých odborníků, které sem zvala šlechta, a také třeba kláštery. Přinášeli sem vědomosti a dovednosti spojené s vyhledáváním a hlavně zpracováním stříbra.“

Historik Aleš Knápek u kamenného kříže v Havlíčkově Brodě

Zmapovat podrobně, kdy přesně německy mluvící osadníci ve středověku přicházeli a kam, není snadné ani na místní úrovni. Místní názvy moc nepomůžou, dochované písemné zdroje o nich jsou v latině, později v němčině, často z per písařů, kteří mohli být někde daleko a místní situaci neznali. Domácí názvy tak všelijak komolili nebo překládali. Jisté je, že se od středověku mluvilo skoro výhradně německy v Jihlavě, která byla za středověku prvním nejvýznamnějším centrem těžby stříbra v celém Českém království. Její význam zastínil až nález a rozvoj podstatně bohatších nalezišť v Kutné Hoře ve 14. století.

Jihlava a její obyvatelé se nicméně adaptovali, začali rozvíjet řemesla a soukenictví. Město se tak stalo ekonomickým, kulturním i politickým centrem německého jazykového ostrova, o kterém hovoří Radim Gonda z Muzea Vysočiny: „Na jihu byl hraniční obcí Otín kousek od Stonařova, na severu sahal ostrov východně od Havlíčkova Brodu ke kopcům Ždírec a Jilemník. Jeho hranice byla ještě v 19. století celkem ostrá. S proměnou společnosti, která tady v Jihlavě provázela industrializaci, se struktura obyvatelstva začala proměňovat. Na konci 19. století 60 procent obyvatel tvořili lidé, kteří zde neměli domovské právo, tedy byli z jiných okolních obcí a většinou mluvili česky.“

Získat přehlednější obraz o národnosti obyvatel v Jihlavě nebo kdekoli na území dnešní České republiky v té době je problematické: „Sčítání obyvatelstva se sice dělalo, jenže nevykazovala se národnost, ale takzvaný obcovací jazyk. Tedy takový, jakým mluvili lidé na veřejnosti. V Jihlavě tak třeba v 60. letech 19. století žili určitě Češi, ale na úřadech nebo v obchodech mluvili německy, i když to nebyl jejich rodný jazyk.“

Jihlava, čistota ulic, dobová fotografie

První průkazné informace o tom, kdo se cítil národností Čech a kdo Němec jsou až z roku 1921 po vzniku Československé republiky. „V té době měl německý jazykový ostrov asi 48 tisíc obyvatel a z toho 54 procent tvořili Němci.“

Bylo by asi naivní nějak si idealizovat vztahy mezi německy a česky mluvícími obyvateli Jihlavy a okolí za první Československé republiky. Ale nebyly také nijak chladné nebo vysloveně nepřátelské. To vše se ale mělo změnit. Po nástupu Hitlera a nacistů k moci v Německu v roce 1933 se i v Jihlavě a na celém jazykovém ostrově zaktivovala Henleinova Sudetoněmecká strana. Schylovalo se ke druhé světové válce, po ní k odsunu drtivé většiny německy mluvícího obyvatelstva. Celkem poklidné a mírumilovné soužití česky a německy mluvících obyvatel trvalo stovky let a znemožnil ho až vyhrocený nacionalismus století dvacátého.

Jihlava a přilehlý kraj a jejich obyvatelé jakoby chtěli zapomenout, že se tady německy někdy naprosto přirozeně mluvilo. Historik Tomáš Sommer dnes působí na Univerzitě Palackého v Olomouci, ale vyrůstal v Chotěboři na Vysočině. Jeho babička mluvila v dětství doma německy, mimochodem stejně, jako moje prababička. Dědictví tohoto kraje shrnuje následovně: „Zůstali lidé, uzavírala se smíšená manželství, lidé se nejenom nenáviděli, ale také se měli rádi, brali se bez ohledu na jazykový původ. Když se podíváte třeba na moje příjmení „Sommer“, je evidentně německé a znamená „léto“. Mám německy mluvící předky z téhle oblasti, smíšené kořeny podobně jako mnoho jiných lidí.“