Nejvyšší správní soud k zákonnosti výběru pojistného v roce 2007

O čem se Česká správa sociálního zabezpečení docela zbytečně dohadovala se stěžovatelem, který se původně vůbec nechtěl soudit, a co následně liberecká pobočka Krajského soudu v Ústí nad Labem ve svém rozsudku, jejž mnozí označovali za přelomový, interpretovala jako mezeru v zákoně, to soudci brněnského kasačního soudu odmítli jako ukvapené. I když v odůvodnění verdiktu přímo řekli, že nechybělo mnoho a stát by musel vracet firmám a obcím přes 100 miliard korun, dávno vyplacených na důchodech, kritizované znění zákona přesto neumožňovalo jiný výklad než ve prospěch státní pokladny.

Každý zaměstnavatel je ze zákona povinen za své pracovníky hradit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, které se vypočítají procentní sazbou ze zákonem stanoveného vyměřovacího základu. Českolipská společnost Ježek Software podnikatele Tomáše Ježka si před třemi lety všimla absence zákonné definice vyměřovacího základu v čerstvě novelizovaném předpisu a na problém upozornila Okresní správu sociálního zabezpečení. Počáteční pochybnosti brzy vyústily v otevřený spor s Českou správou sociálního zabezpečení a Ministerstvem práce a sociálních věcí, které nebyly ochotny připustit pochybení. Tomáš Ježek celkem pochopitelně u správy neuspěl, a odhodlán bojovat za svoji pravdu podal odvolání k libereckému soudu. Další vývoj případu už je dobře známý. Před necelým rokem odvolací soud seznal, že Ježkova firma nemohla podle zákona vyměřovací základ jednoznačně určit a rozhodl o navrácení zaplaceného pojistného Ježkově firmě.

Zdánlivá banalita byla způsobená přehlédnutím zákonodárců při práci na změně zákona v polovině roku 2006. Tehdy z textu předpisu kvůli nepozornosti vypadla definice stanovící postup určení vyměřovacího základu. Jak se ukázalo, legislativci měli tehdy více štěstí než rozumu, protože ze zákona na jiných místech jasně vyplynulo, že hledaným základem je úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců organizace, a proti předchozí úpravě se tak nic nezměnilo. Kromě Ježkovy firmy z více než čtvrt milionu registrovaných zaměstnavatelů na problém upozornila snad jen jediná další organizace. Ta se však nakonec smířila s vysvětlením, že vše funguje jako dříve, a bez dalšího pojistné zaplatila, stejně jako předtím všichni ostatní. Ježka však podle jeho slov rozzlobilo, že se s ním úředníci neustále jen hádali, a proto podal žalobu, se kterou nakonec málem uspěl. Není zatím jisté, jak bude reagovat na kasační rozhodnutí, ale pokud by se rozhodl podat ústavní stížnost, výsledek by byl s největší pravděpodobností velmi podobný. Nejvyšší správní soud a Ústavní soud jsou si totiž svým způsobem výkladu práva a odůvodňování rozhodnutí velmi blízké.

Největší pozornost se v posledních týdnech před rozhodnutím upírala k otázce, jak se k případnému nárokování pojistného za první pololetí roku 2007 postaví další organizace. I když se na lednovém setkání s podnikateli úřednický ministr práce a sociálních věcí Petr Šimerka za pochybení svých předchůdců omluvil a stejně jako již dříve Tomáš Ježek vyzval zástupce firem, ať po státu nežádají vracení pojistného, protože by to byla jen zbytečná administrativa navíc, jednatelé v podstatě neměli na vybranou, protože by nečinností poškodili vlastní společnosti. Do poloviny února se tak sešlo již přes sedm tisíc žádostí s nárokovanou vratkou v celkové výši 17 miliard korun. Lépe nedomýšlet, jak by to v případě prohry státu dopadlo, protože ten by se pak dostal do nelehké situace, kdy by peníze vrácené na pojistné musel od firem znovu legálně získat jinou formou. Jak by úředníci postupovali v případech, kdy by organizace o vrácení nezažádala a přitom ji nechtěli poškodit dodatečným výběrem, bůh suď. Je zřejmé, že takový postup by byl už zcela nepochybně protiústavní.

Ale ještě na skok k odůvodnění Nejvyššího správního soudu. Ten během rozhodování pro vyloučení dalších pochybností uplatnil celou šíři interpretačních postupů a ve všech případech dospěl ke stejnému závěru. Jak z účelu normy, tak i z jejího postavení v systému ostatních předpisů i historie jejího vzniku plyne nezpochybnitelný závěr, že pojistné mělo být podle platného zákona v roce 2007 hrazeno. V tom se Nejvyšší správní soud neztotožnil s obsahem odvolacího rozsudku, kde byla absence přímé definice označena za nepřekonatelnou interpretační překážku, pro kterou povinnost odvodu pojistného zanikla. Naopak bezvýhradně souhlasil s názorem odvolacích soudců, že narychlo ušitá vyhláška, která měla v březnu 2007 dodatečně napravit chybu zákonodárců, byla v daném případě z ústavy neaplikovatelná, a to jak pro svou podzákonnou právní sílu, tak i pro retroaktivní působnost, která je v právním státě vyloučena.

Nejjednodušší řešení bývá často to nejlepší. Soudci Nejvyššího správního soudu se vyhnuli planým právním úvahám o spravedlnosti výběru pojistného a zachování principu právní jistoty a místo toho si zákon pořádně přečetli a došli ke stejnému závěru jako čtvrt milionu zaměstnavatelů. Zároveň však na adresu zákonodárců poslali důrazné upozornění, že současný způsob vývoje právního řádu je pro svoji chaotičnost a nepřehlednost dlouhodobě neudržitelný a klade na všechny občany, firmy i stát zbytečnou zátěž. Pomohlo by více právnicky vzdělaných lidí v parlamentních lavicích? Voliči by takovému nápadu měli dát alespoň šanci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .