Nejstarší míčová hra na světě se hrála v Mexiku. Tomu, kdo vyhrál, za odměnu usekli hlavu

„Míčová hra Poktapok se hrála pro potěchu bohů. Mayové se u nich přimlouvali za dobrou úrodu. A tuto rituální hru si dnes můžete užít tady v Méridě. Vítejte!“ 

Těmito slovy moderátorka zahajuje hru. Na hřiště vybíhá celkem deset mužů, jsou rozdělení do modrého a červeného týmu. Všichni mají na hlavách vysoké čelenky, po těle i obličeji jsou pomalovaní, kolem pasu mají bederní roušky. A snaží se prohodit míč obručí uprostřed hřiště, která je ve výšce asi dva metry. 

Hráči se míče nesmí dotknout jinak než boky. Znamená to, že se poměrně často válejí po zemi. Ale i navzdory tomu se oběma týmům během prvního poločasu podaří dostat míč skrze obruč hned několikrát. 

Zapálený míč

Využívám přestávky a ptám se vedle sedících diváků Michala a Petry, co na hru říkají. „Čekal jsem, že jim to půjde trošku víc. Je to docela těžký,“ směje se Michal. „Mě to baví víc než fotbal, takže já jsem spokojená,“ dodává Petra.

Druhá polovina hry je ještě zajímavější. Deset mužů na hřišti si totiž tentokrát začíná házet míčem, který je zapálený. Teď už ale můžou používat ruce, i když se dá pochybovat o tom, jestli je to úplně výhoda.

„Podívejte, mám trochu popáleniny. Ale stejně jako Mayové se ohně nebojím. Není nebezpečný, neznamená smrt, ale přechod k bohům,“ vysvětluje mi po skončení zápasu nejúspěšnější hráč Giovani. 

Čtěte také

Mexický Yucatán je jimi doslova prošpikovaný. Mayská jezírka cenotes skrývají víc než jen vodu

„Oheň představuje bohy slunce a symbolizuje, jak se slunce pohybuje. Vidíme ho jen na obloze, že? Tak proto si my při ceremoniálu přehazujeme ohnivý míč a snažíme se zajistit, aby stále zůstal ve vzduchu.“

Promluvit si s bohy

Giovani se svým týmem Cocomes hraje poktapok před katedrálou v Méridě každou sobotu. Zajímá mě, co je na hře nejtěžší. 

„Zvednout pomocí boků míč ze země. Určitě. A taky vydržet tu bolest, když odrážíte míč. Je vyrobený jen z gumy, takže je tvrdý a váží něco přes tři kila, dává pořádné rány,“ říká hráč vítězného modrého týmu a jako hrdina se odchází fotit s fanoušky. A má štěstí, že dnes už končí jinak než v době Mayů. 

„Když se někomu podařilo prohodit míč obručí, dostalo se mu té největší odměny, tedy možnosti promluvit s bohy. Ale aby toho byl schopný, musel opustit materiální podobu svého těla. To se dělalo stětím hlavy. Pro vítěze a jeho rodinu to byla pocta! Nepoštěstí se to přece jen tak někomu, pomoci slunci znovu na oblohu. Takhle byli vychováváni, dělali to dobrovolně,“ objasňuje účel hry potomek Mayů a můj průvodce Roami. 

Zároveň dodává, že podobnou míčovou hru praktikovala naprostá většina původních kultur na americkém kontinentě. Pravidla jsou známá díky kronikám španělských dobyvatelů. A tak se v upravené podobě může poktapok (nebo také tlachtli či ulama) hrát i dnes.