Nejnebezpečnější profese na světě: řidič autobusu v Sýrii

„Průvan jde i z průstřelů na boku autobusu, a osvětlení nad sedadly i větráky někdo vytrhal, aby se za ním nemohly schovávat kalašnikovy,“ píše se v reportáži otištěné v britském nedělníku Sunday Times.

Muhammad je nervózní muž okolo čtyřicítky, a za žádnou cenu nemíní sdělit své příjmení. Je totiž řidičem autobusu, který několikrát týdně vozí lidi na jedné z nejnebezpečnějších tras světa.

„Jedním z téměř nepochopitelných zázraků v dnešní zničené Sýrii je to, že veřejná doprava dosud jakžtakž funguje. Linkové trasy vedou i přes frontové linie, takže řidičům i pasažérům během jediné cesty hrozí konfrontace s Asadovými vojáky i islamisty.

Přesto si lze i dnes koupit lístek z Aleppa do Rakky, hlavní bašty Islámského státu. Už ani nevím, kolikrát po mém autobusu stříleli. Často jsem projel přestřelkami a pálily do nás přitom obě strany konfliktu,“ říká Muhammad.

Čtěte také

Jeho linka vede z libanonského Bejrútu do severosyrského Aleppa a dále přes měsíční krajinu, o kterou se vedou nejurputnější boje.

Západní část Aleppa je v rukou Asadova režimu, východní drží džihádisté, a kolem nich se nacházejí soustředné kruhy území, kontrolovaného vládními vojsky, povstalci i bojovníky Islámského státu.

Libanonský autobus, který vybuchl po cestě v Damašku. Ilustrační foto|foto: ČTK/AP, /HOPD,ČTK

Většina města je v troskách, ale pořád se najdou lidé, kteří chtějí navštívit příbuzenstvo či zkontrolovat své opuštěné domy.

Muhammad má nad levým okem velkou jizvu – na jedné z cest jej tam zasáhl šrapnel. „Jel jsem po dálnici, a zničehonic se náš autobus octl uprostřed bitvy. Otevřel jsem dveře a všichni jsme se dali na útěk, ale blízko explodoval granát. Zranil mě na hlavě a zlomil mi ruku,“ říká šofér.

Uzdravil se a začal jezdit zase. V poslední době se mu prý dokonce cestuje lépe. Režim povolil hromadné dopravě užívat vojenské komunikace napříč provincií Lázikíja jihozápadně od Aleppa. Nová komunikace umožňuje objet několik bojových linií. Pořád ale trvá nebezpečí přepadení, protože povstalci mají spadeno na hotovost cestujících.

Nedaleko Muhammadova vozu stojí na nádraží v Bejrútu obdobně poškozený autobus řidiče Abeda. Ten si nechal narůst dlouhý plnovous – prý je to otázka života a smrti.

Čtěte také

„Kdybych ho neměl, džihádisté by mě na své území vůbec nepustili,“ říká. Jeho trasa vede z Bejrútu do „metropole chalífátu“ Rakky.

„Je to velice těžké. Pokaždé, když odjíždím, ptám se sám sebe, jakou šanci mám na návrat,“ říká. Na poslední zastávce na území kontrolovaném vládními vojsky dělá dlouhou přestávku, aby si ženy mohly obléci nikáby a abáji, zahalit se a přizpůsobit požadavkům Islámského státu.

Z Rakky do Bejrútu pak většinou vozí celé rodiny s dětmi či seniory. Prchají před válkou a nemíní se vracet. Muži město opustit nesmějí, pokud zrovna nemíří do boje proti Asadovým vojákům.

„Pokud jste muž, pocházíte z Rakky a jste narozen po roce 1985, nesmím vám prodat lístek. Ženy zase musejí cestovat s mužským doprovodem a po ruce musejí mít přesvědčivé zdůvodnění, proč jedou pryč,“ dodává řidič.

Nebezpečí podle něj hrozí z obou stran. „Zastaví-li nás syrští vojáci, seberou každého, kdo se jim zdá být podezřelý. No a ozbrojenci to dělají také,“ říká Abed.

Pod palbou se naposledy octl před třemi měsíci. Ozbrojenci zatarasili cestu a donutili všechny cestující vystoupit.

„Všem sebrali mobilní telefony. Když se někdo pokusil vzdorovat, vypálili mu dávku z kalašnikova pod nohy. Jednou mi takhle pasažéra na místě zastřelili,“ vzpomíná šofér.

Abed i Muhammad ztratili ve válce kolegy. Odjeli a už se nevrátili – zmizeli. Řidiči si myslí, že byli uneseni. Jiní zemřeli, když autobus zasáhl dělostřelecký granát, a jednoho zabil ranou do hlavy odstřelovač.

Jenomže v Sýrii je taková nouze o práci a výdělek, že si ani jeden z řidičů netroufne vzdát se nebezpečných cest. „Jak bych uživil bez autobusu rodinu? Vím, jde mi o život, ale jinou možnost volby nemám,“ říká závěrem Abed.

Zpracováno ze zahraničního tisku.