Nejjasnější neznamená nejbližší aneb O kosmickém pravítku

Prostor v kosmu je trojrozměrný. Hvězdy do souhvězdí spojila jen lidská představivost. Kosmická výprava podle mapy by nás tedy mohla zavést jinam, než jsme plánovali.  Přesto jsou mapy důležitým orientačním prostředkem na obloze. No a když jsme u těch vzdáleností, jak a čím se zjišťují – jaké je ono „kosmické pravítko“?

Jak se měří kosmické vzdálenosti

Logo|foto:Český rozhlas

Úplně jednoduchá záležitost to není. Astronomové při měření využívají fyzikální zákonitosti, metodu triangulace, paralaxy, srovnávají výsledky pozorování z různých míst nejen naší planety, ale i z kosmických sond. Porovnávají také jasnosti hvězdných objektů i galaxií, proměnných nebo i vybuchujících hvězd, kvasarů a pulsarů a kombinují tyto metody podle toho, zda se objekt nachází třeba jen v naší soustavě, nebo v hlubokém vesmíru. Už 200 let před naším letopočtem se řečtí hvězdáři pokusili určit vzdálenost Měsíce od Země pomocí měsíčních zatmění. Radar nebo laser dnes změří tuto vzdálenost během několika sekund a s přesností na centimetry či milimetry. Mnohem méně přesná je metoda porovnávání jasností. Přicházející světlo ovšem pomůže měřit velmi vzdálené objekty hlubokého vesmíru, kde radar či laser není nic platný.

Světelná léta a k čemu jsou nám dobrá

Mimořádně hmotná kupa galaxií MACS J0416.1-2403, vzdálená od nás asi 4 miliardy světelných roků|foto:licence Public Domain, volné dílo, NASA, ESA, J. Lotz (STScI) a HFF team

Jaké dílky vlastně má takovéto „kosmické pravítko“? Samozřejmě, s kilometrem rozhodně nevystačíme. V naší sluneční soustavě udáváme vzdálenosti v astronomických jednotkách (AU). 1 AU je střední vzdálenost Země od Slunce, tedy asi 150 milionů km. Pro mnohem delší kosmické vzdálenosti je tu světelný rok (l.y.), čili vzdálenost, kterou urazí světlo za jeden rok, v kilometrech je to 9,5 bilionu.

A k čemu je nám vlastně dobré znát vzdálenosti ve vesmíru? Zjednodušeně řečeno – abychom lépe pochopili mechanismus tvorby jeho energie a určili i strukturu, vývoj a věk neustále se rozpínajícího vesmíru. Světlo hvězd a galaxií je zprávou o minulosti, z níž lze předvídat i další vývoj.

Sírius, Proxima Centauri a Slunce

Slunce na snímku pořízeném NASA Solar Dynamics Observatory 11. června 2014|foto:NASA/SDO/Goddard, CC0 1.0

Vraťme se teď na začátek našeho povídání. Nejjasnější hvězdy nám vůbec nemusí být nejblíže. Tak třeba Sírius ve Velkém psu: zdaleka jednička na obloze co do zdánlivé jasnosti!  Ovšem v žebříčku „blízkosti“, tedy přesněji řečeno vzdálenosti od nás, zaujímá sedmé až osmé místo. Naopak Proximu Centauri, která je se 4,2 světelného roku nám nejbližší hvězdou, pouhýma očima na obloze neuvidíme. Teď se ale musím omluvit, ti pozornější určitě postřehli mou nepřesnost. Samozřejmě, nám vůbec nejbližší hvězdou je přece – naše Slunce!