Nejistota je součástí povolání umělce. Chtít stejné jistoty jako u jiných povolání mi přijde trochu moc, říká spisovatelka Hůlová

Vitvar připomíná příběh divadelního režiséra Jana Friče, který před nedávnem došel k rozhodnutí, že kvůli podmínkám práce v kultuře ze svého oboru odejde.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Kultura je výzvou k odvaze

„Prostě dospěl do stadia, kde zjistil – ač měl to štěstí, že mohl být dokonce jeden čas i státním zaměstnancem, protože byl kmenovým režisérem Národního divadla čili příspěvkové organizace ministerstva kultury, kde měl to výjimečné postavení, že si mohl dovolit vytvářet poměrně málo inscenací, mít na ně dostatek času a odpočinout si od klasické pozice umělce pracujícího jako OSVČ –, že po konci své kariéry v Národním divadle, kterou nedávno ukončil, se do systému OSVČ nechce vracet,“ říká k příběhu režiséra, kterého považuje za jednoho z nejtalentovanějších lidí věnujících se divadlu posledních 20 či 30 let.

Takových umělců, jako je Frič, je podle Vitvara celá řada. „Otázku, jestli v umělecké dráze vůbec dál pokračovat nebo jestli vůbec do toho naskakovat hned po škole, si kladou už jako dvacetiletí. A přicházíme o ně,“ dodává.

Hůlová si stojí za tím, že pro nemainstreamovou kulturu v oficiální ekonomice není místo. Sama prý improvizuje už 20 let.

Čtěte také

Umělci bojují za důstojnější pracovní podmínky. Zavede ministerstvo status umělce?

„Nevím, jestli příští rok budu moct nějak fungovat. Do toho to střídám. Měla jsem kavárnu, studovala jsem chvíli zahradnickou školu, pak kuchařskou. Teď chci vystudovat střední zdravotnickou školu. Jsou to takové exkurzi do reálného světa, jinak si stále hledám i nějaké alternativy, improvizuji, nemám plán na život. Je to těžké. Ale nezobecňovala bych to, že kultura nebude nebo že živá kultura nějakého nemainstreamového typu nebude. Prostě určití lidé ten tlak nevydrží, nezvládnou to, odejdou, vrátí se, budou tam jiní lidé. Je to prostě prostředí, které je plné nejistoty,“ konstatuje.

Kdyby se stát lépe postaral o sociální a zdravotní zabezpečení umělců, bylo by to podle Hůlové fajn. Zároveň ale upozorňuje, že sama má s ministerstvem kultury velice špatné zkušenosti.

„Nevkládala bych tím směrem velikou naději, i když nechci lidem, kteří tlačí na nějakou větší podporu, to jejich úsilí žádným způsobem podrývat. Podpora by v mnoha ohledech měla být větší a doufám, že bude. Ale snaha, aby to bylo povolání, které bude stejně jisté jako nějaké jiné, mi přijde jako chtít trochu moc,“ soudí.

S podporou přichází nesvoboda

Vitvar zdůrazňuje, že umělci v rámci statusu umělce nežádají větší jistotu, ale žádají alespoň nějakou jistotu. To je podle něj rozdíl.

Čtěte také

Klára Vlasáková: Proč je potřeba status umělce a nestačí jen kosmetické úpravy současného stavu

„Oni neříkají, že se mají v případě vzniku statusu umělce stát státními zaměstnanci. Žádají jakýsi polštář, který by jim v případě nějaké další krize typu pandemie nebo v případě, že jim třeba právě nechodí nabídky projektů, kterými by se dokázali uživit, prostě v přechodných měsících, pomohl, aby měli, když už ne na nájem, tak alespoň z čeho zaplatit sociální a zdravotní pojištění,“ naznačuje.

Situace mladých umělců je podle něj dnes úplně jiná, než byla u předešlé generace.

„Když se bavím s mladou generací jako zástupce té starší, která si zvykla na to, že věci musí dělat pod tlakem, že jestli chce dělat umění, musí tomu obětovat osobní život, tak řada mladých lidí to takto nemá. A rozumím tomu. Narodili se do jiné doby, proč by měli přistoupit na to, že se po nich chce, aby se jako umělci smířili s tím, že budou mít těžký život. Nemusí. Žijeme v západní společnosti, byť na její východní odnoži, kde bychom si mohli vytvořit podmínky v poměrně bohatém státě, aby se umělci mohli mít líp,“ naznačuje Vitvar. 

Čtěte také

Ondřej Konrád: Resuscitovaná kultura. Aspoň částečně

Ve svém článku v Respektu napsal, že současná ekonomická situace dokonce likviduje uměleckou svobodu. Podle Hůlové jsou ale všichni nějakým způsobem obětí ekonomické situace. Plno lidí se neuživí v tom, co dělá, a musí dělat jiné věci, říká.

„Jakkoliv jsem pro větší podporu kultury, tak to nepovažuji za tragédii, naopak, někdy to může být i vlastně fajn.“

„Zároveň si myslím, že větší podpora, pokud to není třeba sociální a zdravotní, což by bylo skvělé, ale formou nějakých dotací, které jsou tematicky určitým způsobem vymezující, je vlastně hrozně často taky limitující. S kolegy jsme se bavili o tom, jak se vejít do těchto škatulí. Moci žádat o peníze a zároveň si dělat to svoje. A to je také určitá nesvoboda, která přichází ruku v ruce s nějakou formou podpory,“ říká spisovatelka Petra Hůlová.

Poslechněte si celou debatu ze záznamu. Moderuje Karolína Koubová.