Nejhorší z táborů. Brzy uplyne pětasedmdesát let od osvobození Bergen-Belsenu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ivan Lefkovits, Alžběta Lefkovitsová, Pavel Lefkovits (1938)

Dne 15. dubna 1945 osvobodili vojáci britské armády koncentrační tábor Bergen-Belsen.

Nacházel se v Dolním Sasku (jihozápadně od města Bergen, nedaleko Celle), původně byl určen pro válečné zajatce, v roce 1943 se stal součástí sítě koncentračních táborů pod vedením SS.

bergen-belsen-237956_180413-195152_pj.jpg

V Bergen-Belsenu a satelitních „pracovištích“ zahynuly desítky tisíc lidí, z nichž největší část představovali sovětští vojáci a Židé. Bergen-Belsen jistě nebyl „nejhorší lágr“ vůbec – v Birkenau, v Treblince, v Sobiboru a na dalších místech zavraždili nacisté za děsivých okolností statisíce lidí. Byl to však nejhorší lágr například pro mnohé z těch, jimž se podařilo přežít až do jara posledního válečného roku. V Bergen-Belsenu zemřela Anne Franková, zemřel tam také Josef Čapek.

Váhali jsme, zda máme v čase epidemie a všeobecných starostí vysílat pořad, založený na velmi bolestivých a děsivých vzpomínkách. Usoudili jsme, že ano: především z úcty k pamětníkům, kteří tím vším prošli, stále jsou mezi námi a letos se nemohou zúčastnit pietních akcí ani setkání přeživších. A také je podle nás důležité připomínat, že mnozí předkové měli tak těžké životy, že si to navzdory všem našim potížím neumíme představit. Jak říká Herta Coufalová-Glasnerová (1924): „Když se dnes o Bergen-Belsenu mluví, je to už takové učesané. Realita byla hrozně tvrdá… nepopsatelná.“

Pořád se mluvilo o jídle

Karol Natan Steiner so sestrou Alickou (1937)

Diplomat a ekonom Karol Natan Steiner, s nímž jsme natáčeli rozhovor v Izraeli, se narodil v roce 1933 v Bratislavě. Jeho otec a mladší sestra Alicka zahynuli v Osvětimi – jedenáctiletého Karola s matkou deportovali z tábora v Seredi do Bergen-Belsenu v říjnu 1944: „Měl jsem tyfus i jiné nemoci, ale kdyby o mě maminka nepečovala, nemohl bych to přežít… V táboře se tehdy nepracovalo, buď jsme stáli apel, nebo jsme celý den jen seděli a čekali na jídlo… Snídaně, to byla černá voda, něco jako čaj nebo káva, a jeden malý černý chléb s kouskem margarínu nebo marmelády. K obědu jsme dostávali tzv. polévku. Voda s řepou, byla dobrá jen proto, že byla teplá…. Ženy vždy mluvily o tom, co by vařily, kdyby mohly. Pořád se mluvilo o jídle… Udělali jsme si tam také s dalšími kluky hadrový míč a hráli jsme venku před dřevěnými baráky fotbal.“

Karol Natan Steiner

V Bergen-Belsenu nebyly plynové komory, jen krematorium k pálení vězňů, kteří zemřeli v důsledku nemocí, hladu a zimy: „Němci se báli tyfu, tak nás jednou sebrali a odvedli do sprch. My jsme už tehdy věděli, jak lhali lidem v Osvětimi, říkali jim, že jdou do sprch, ale ve skutečnosti to byly plynové komory. Čekalo se tedy: pustí plyn nebo poteče voda,“ vzpomíná Karol Natan Steiner: „Zima 1944-45 byla krutá, ale ještě jsme museli stát apely. Lidé umírali a speciální komando nestačilo odvážet mrtvé. Můj kamarád Miki Reichenthal a já jsme byli docela silní, a tak jsme dostali za úkol vláčet vychrtlá mrtvá ženská těla z bloku. Nejdřív nás to bolelo, ale zvykli jsme si, začali jsme být apatičtí.“

V prosinci 1944 se stal novým velitelem tábora SS-Hauptsturmführer Josef Kramer. Tehdy také Němci začali s postupnou „evakuací“ táborů na východě, k nimž se blížila sovětská armáda. V červenci 1944 bylo v Bergen-Belsenu něco přes sedm tisíc vězňů, do prosince 1944 se jejich počet zvýšil na 15 tisíc, do dubna na 60 tisíc. Přeplnění tábora vedlo k rozmachu nemocí, především tyfu, ale také tuberkulózy a úplavice.

Mrtví v Belsenu byli jiní

Ivan Lefkovits skautem v Prešově (1948)

Alžběta Sommerová-Lefkovitsová (1904-1994) byla po dlouhém pronásledování a skrývání na Slovensku deportována spolu se dvěma dětmi v listopadu 1944 do Ravensbrücku, kde zemřel její starší syn Pavel. V březnu 1945 šla s mladším Ivanem (1937) v pochodu smrti do Bergen-Belsenu. Ve své knize „I vy jste v tomhle pekle?“ (Tridáda, Praha, 2019) vzpomíná: „Z Ravesbrücku jsme byli zvyklí na mrtvé, na zastřelené nebo na ty, pro něž ostnatý drát (nabitý elektřinou – pozn. ad.) představoval vykoupení. Mrtvoly, které jsme spatřili po příjezdu do Belsenu, byly jiné. Nebyla to vychrtlá těla vězňů, nýbrž pouhé kostry, zbavené svých ubohých cárů. Kolik utrpení, hladu a muk tomu předcházelo?“

Její syn Ivan Lefkovits přežil, stal se imunologem. V rozhovoru pro Paměť národa popisuje, jak to v Bergen-Belsenu na jaře 1945 vypadalo: „Šli jsme podél těch baráků, a to už to tam bylo v takovém rozkladu, že mrtvé neodklízeli, nebo možná odklízeli, ale ne dost rychle. A kolem té cesty a opřené o baráky byly mrtvoly. V pozadí jsme viděli, ani nevím, jestli jsem já to viděl, ale rozhodně pár minut poté, když jsme vešli do baráku, tak se o tom mluvilo, že za těmi všemi baráky jsou haldy mrtvol.“

Ivan Lefkovits s manželkou Hanou

V dospělosti se Ivan Lefkovits do Bergen-Belsenu vrátil a snažil se najít místo, kde stál dřevěný dům, v němž spolu s matkou přebýval: „A pro mě existovalo jedno identifikační místo… V poměrné blízkosti, rozhodně na dohled, možná 50 metrů, bylo něco, čemu se v němčině říká Feuerlöschbecken, to je taková obrovská betonová nádrž, ne s kolmými stěnami, ale jako obrácená pyramida, se snižujícími se boky. A ta byla naplněná vodou. A nevím, jestli hned na začátku to tak bylo nebo až později, ale rozhodně ke konci se tam už nacházely, řekněme plavaly, mrtvoly. A z těch mrtvol… ty byly nahé nebo v rozedraných šatech a z nich vycházely výkaly, takže ty nádrže později, když jsme měli nedostatek vody... ta voda byla nepoužitelná, nebyla pitná.“

Ivan Lefkovits 2018

Ivan Lefkovits vzpomíná, že na sklonku války zůstaly desítky tisíc lidí v Bergen-Belsenu bez vody – a také bez jídla: „Po určité době někteří lidé zjistili, že lágr už není chráněný… přelezli ostnaté dráty a odněkud přinesli brambory… Jenomže maminka a já jsme byli tak slabí, že jsme nemohli jít bojovat o brambory. A tak jsme zůstali o hladu. Nebyla voda, nebylo nic, jediné, co jsme mohli jíst a z čeho jsme mohli vycucat nějakou tekutinu, byly šlupky z těch brambor.“

Když přišli 15. dubna 1945 do tábora britští vojáci, našli 13 tisíc mrtvých těl a 60 tisíc zbědovaných lidí. Od prvních měsíců roku 1945 docházely do Bergen-Belsenu také transporty vězňů, odvezených předtím z Osvětimi na práce do říše a hnaných v pochodech smrti.

Jarmila Weinbergerová v tanečních (1938)

Byla mezi nimi i lékařka Jarmila Weinbergerová z Prahy (1923): „Ze začátku došlo k takovému nedorozumění. Ti vojáci byli úplně v šoku, když to všechno viděli. Chtěli nám co nejrychleji pomoct, tak nám rychle dali sladké kondenzované mléko a uvařili guláš nebo gulášovou polévku. Pro mnohé vězně s vyhladovělými žaludky to byla smrt. Také spousta vězňů po osvobození ještě zemřelo. Já už jsem v té době naštěstí nejedla, jen pila. Ještě nám rozdali takové svačinové konzervy, kde byly asi tři sušenky a takový hnědý prášek. Tak jsme to zkoušely vařit, nevěděli jsme, co to je. Byla to instantní káva. Pila jsem jen tu kávu, tím jsem se víceméně také zachránila.“

Vojáci a posléze dobrovolníci vynaložili obrovské úsilí, aby přeživším pomohli a poskytli jim lékařskou péči. Přesto ještě v dubnu zemřelo v Bergen-Belsenu devět tisíc lidí (a celkově po osvobození téměř 14 tisíc). Britové přivedli členy SS a německé státní zaměstnance z okolí a donutili je, aby pohřbívali mrtvé do hromadných hrobů. Lidská síla však na pohřbívání nestačila. Alžběta Sommerová-Lefkovitsová píše:

Jarmila Weinbergerová (2016)

„Když byl první hrob plný (vešlo se do něj přesně 5000 mrtvol), konala se mše a hrob byl zasypán. Pak vznikl hrob číslo 2 a po něm číslo 3 a britské velení dospělo k názoru, že vše sice ´probíhá správně´, ale příliš pomalu. Potlačení epidemie tyfu mělo přednost před pietními úvahami. Britské velení se muselo uchýlit k něčemu, co zní dnes neuvěřitelně: byly nasazeny buldozery, nikoli k hloubení hrobů, nýbrž k přesunu mrtvol do nich. Zvláštní okolnosti vzniku těchto hrobů lze vytušit ze slůvka ´about´. Čas kvapil, už nebylo možné těla počítat. About 5000, about 3000, about 7000 – tak to šlo dál a dál. Zhruba 5000, zhruba 3000, zhruba 7000. Kdo to může všechno vyčíslit? Anglický kaplan kráčel od hrobu k hrobu – od mše ke mši.“

Nakonec Britové tábor spálili. Velitele Josefa Kramera odsoudil v listopadu 1945 spolu s dalšími deseti lidmi britský válečný soud k trestu smrti, rozsudek byl vzápětí vykonán.

Více se dozvíte z Příběhů 20. století, v nichž uslyšíte vzpomínky Karola Natana Steinera, Ivana Lefkovitse, Dity Krausové, Jarmily Weinbergerové a dalších.