Nejhorší z táborů. Brzy uplyne pětasedmdesát let od osvobození Bergen-Belsenu
Dne 15. dubna 1945 osvobodili vojáci britské armády koncentrační tábor Bergen-Belsen.
Nacházel se v Dolním Sasku (jihozápadně od města Bergen, nedaleko Celle), původně byl určen pro válečné zajatce, v roce 1943 se stal součástí sítě koncentračních táborů pod vedením SS.
V Bergen-Belsenu a satelitních „pracovištích“ zahynuly desítky tisíc lidí, z nichž největší část představovali sovětští vojáci a Židé. Bergen-Belsen jistě nebyl „nejhorší lágr“ vůbec – v Birkenau, v Treblince, v Sobiboru a na dalších místech zavraždili nacisté za děsivých okolností statisíce lidí. Byl to však nejhorší lágr například pro mnohé z těch, jimž se podařilo přežít až do jara posledního válečného roku. V Bergen-Belsenu zemřela Anne Franková, zemřel tam také Josef Čapek.
Váhali jsme, zda máme v čase epidemie a všeobecných starostí vysílat pořad, založený na velmi bolestivých a děsivých vzpomínkách. Usoudili jsme, že ano: především z úcty k pamětníkům, kteří tím vším prošli, stále jsou mezi námi a letos se nemohou zúčastnit pietních akcí ani setkání přeživších. A také je podle nás důležité připomínat, že mnozí předkové měli tak těžké životy, že si to navzdory všem našim potížím neumíme představit. Jak říká Herta Coufalová-Glasnerová (1924): „Když se dnes o Bergen-Belsenu mluví, je to už takové učesané. Realita byla hrozně tvrdá… nepopsatelná.“
Pořád se mluvilo o jídle
Diplomat a ekonom Karol Natan Steiner, s nímž jsme natáčeli rozhovor v Izraeli, se narodil v roce 1933 v Bratislavě. Jeho otec a mladší sestra Alicka zahynuli v Osvětimi – jedenáctiletého Karola s matkou deportovali z tábora v Seredi do Bergen-Belsenu v říjnu 1944: „Měl jsem tyfus i jiné nemoci, ale kdyby o mě maminka nepečovala, nemohl bych to přežít… V táboře se tehdy nepracovalo, buď jsme stáli apel, nebo jsme celý den jen seděli a čekali na jídlo… Snídaně, to byla černá voda, něco jako čaj nebo káva, a jeden malý černý chléb s kouskem margarínu nebo marmelády. K obědu jsme dostávali tzv. polévku. Voda s řepou, byla dobrá jen proto, že byla teplá…. Ženy vždy mluvily o tom, co by vařily, kdyby mohly. Pořád se mluvilo o jídle… Udělali jsme si tam také s dalšími kluky hadrový míč a hráli jsme venku před dřevěnými baráky fotbal.“
V Bergen-Belsenu nebyly plynové komory, jen krematorium k pálení vězňů, kteří zemřeli v důsledku nemocí, hladu a zimy: „Němci se báli tyfu, tak nás jednou sebrali a odvedli do sprch. My jsme už tehdy věděli, jak lhali lidem v Osvětimi, říkali jim, že jdou do sprch, ale ve skutečnosti to byly plynové komory. Čekalo se tedy: pustí plyn nebo poteče voda,“ vzpomíná Karol Natan Steiner: „Zima 1944-45 byla krutá, ale ještě jsme museli stát apely. Lidé umírali a speciální komando nestačilo odvážet mrtvé. Můj kamarád Miki Reichenthal a já jsme byli docela silní, a tak jsme dostali za úkol vláčet vychrtlá mrtvá ženská těla z bloku. Nejdřív nás to bolelo, ale zvykli jsme si, začali jsme být apatičtí.“
V prosinci 1944 se stal novým velitelem tábora SS-Hauptsturmführer Josef Kramer. Tehdy také Němci začali s postupnou „evakuací“ táborů na východě, k nimž se blížila sovětská armáda. V červenci 1944 bylo v Bergen-Belsenu něco přes sedm tisíc vězňů, do prosince 1944 se jejich počet zvýšil na 15 tisíc, do dubna na 60 tisíc. Přeplnění tábora vedlo k rozmachu nemocí, především tyfu, ale také tuberkulózy a úplavice.
Mrtví v Belsenu byli jiní
Alžběta Sommerová-Lefkovitsová (1904-1994) byla po dlouhém pronásledování a skrývání na Slovensku deportována spolu se dvěma dětmi v listopadu 1944 do Ravensbrücku, kde zemřel její starší syn Pavel. V březnu 1945 šla s mladším Ivanem (1937) v pochodu smrti do Bergen-Belsenu. Ve své knize „I vy jste v tomhle pekle?“ (Tridáda, Praha, 2019) vzpomíná: „Z Ravesbrücku jsme byli zvyklí na mrtvé, na zastřelené nebo na ty, pro něž ostnatý drát (nabitý elektřinou – pozn. ad.) představoval vykoupení. Mrtvoly, které jsme spatřili po příjezdu do Belsenu, byly jiné. Nebyla to vychrtlá těla vězňů, nýbrž pouhé kostry, zbavené svých ubohých cárů. Kolik utrpení, hladu a muk tomu předcházelo?“
Její syn Ivan Lefkovits přežil, stal se imunologem. V rozhovoru pro Paměť národa popisuje, jak to v Bergen-Belsenu na jaře 1945 vypadalo: „Šli jsme podél těch baráků, a to už to tam bylo v takovém rozkladu, že mrtvé neodklízeli, nebo možná odklízeli, ale ne dost rychle. A kolem té cesty a opřené o baráky byly mrtvoly. V pozadí jsme viděli, ani nevím, jestli jsem já to viděl, ale rozhodně pár minut poté, když jsme vešli do baráku, tak se o tom mluvilo, že za těmi všemi baráky jsou haldy mrtvol.“
V dospělosti se Ivan Lefkovits do Bergen-Belsenu vrátil a snažil se najít místo, kde stál dřevěný dům, v němž spolu s matkou přebýval: „A pro mě existovalo jedno identifikační místo… V poměrné blízkosti, rozhodně na dohled, možná 50 metrů, bylo něco, čemu se v němčině říká Feuerlöschbecken, to je taková obrovská betonová nádrž, ne s kolmými stěnami, ale jako obrácená pyramida, se snižujícími se boky. A ta byla naplněná vodou. A nevím, jestli hned na začátku to tak bylo nebo až později, ale rozhodně ke konci se tam už nacházely, řekněme plavaly, mrtvoly. A z těch mrtvol… ty byly nahé nebo v rozedraných šatech a z nich vycházely výkaly, takže ty nádrže později, když jsme měli nedostatek vody... ta voda byla nepoužitelná, nebyla pitná.“
Ivan Lefkovits vzpomíná, že na sklonku války zůstaly desítky tisíc lidí v Bergen-Belsenu bez vody – a také bez jídla: „Po určité době někteří lidé zjistili, že lágr už není chráněný… přelezli ostnaté dráty a odněkud přinesli brambory… Jenomže maminka a já jsme byli tak slabí, že jsme nemohli jít bojovat o brambory. A tak jsme zůstali o hladu. Nebyla voda, nebylo nic, jediné, co jsme mohli jíst a z čeho jsme mohli vycucat nějakou tekutinu, byly šlupky z těch brambor.“
Když přišli 15. dubna 1945 do tábora britští vojáci, našli 13 tisíc mrtvých těl a 60 tisíc zbědovaných lidí. Od prvních měsíců roku 1945 docházely do Bergen-Belsenu také transporty vězňů, odvezených předtím z Osvětimi na práce do říše a hnaných v pochodech smrti.
Byla mezi nimi i lékařka Jarmila Weinbergerová z Prahy (1923): „Ze začátku došlo k takovému nedorozumění. Ti vojáci byli úplně v šoku, když to všechno viděli. Chtěli nám co nejrychleji pomoct, tak nám rychle dali sladké kondenzované mléko a uvařili guláš nebo gulášovou polévku. Pro mnohé vězně s vyhladovělými žaludky to byla smrt. Také spousta vězňů po osvobození ještě zemřelo. Já už jsem v té době naštěstí nejedla, jen pila. Ještě nám rozdali takové svačinové konzervy, kde byly asi tři sušenky a takový hnědý prášek. Tak jsme to zkoušely vařit, nevěděli jsme, co to je. Byla to instantní káva. Pila jsem jen tu kávu, tím jsem se víceméně také zachránila.“
Vojáci a posléze dobrovolníci vynaložili obrovské úsilí, aby přeživším pomohli a poskytli jim lékařskou péči. Přesto ještě v dubnu zemřelo v Bergen-Belsenu devět tisíc lidí (a celkově po osvobození téměř 14 tisíc). Britové přivedli členy SS a německé státní zaměstnance z okolí a donutili je, aby pohřbívali mrtvé do hromadných hrobů. Lidská síla však na pohřbívání nestačila. Alžběta Sommerová-Lefkovitsová píše:
„Když byl první hrob plný (vešlo se do něj přesně 5000 mrtvol), konala se mše a hrob byl zasypán. Pak vznikl hrob číslo 2 a po něm číslo 3 a britské velení dospělo k názoru, že vše sice ´probíhá správně´, ale příliš pomalu. Potlačení epidemie tyfu mělo přednost před pietními úvahami. Britské velení se muselo uchýlit k něčemu, co zní dnes neuvěřitelně: byly nasazeny buldozery, nikoli k hloubení hrobů, nýbrž k přesunu mrtvol do nich. Zvláštní okolnosti vzniku těchto hrobů lze vytušit ze slůvka ´about´. Čas kvapil, už nebylo možné těla počítat. About 5000, about 3000, about 7000 – tak to šlo dál a dál. Zhruba 5000, zhruba 3000, zhruba 7000. Kdo to může všechno vyčíslit? Anglický kaplan kráčel od hrobu k hrobu – od mše ke mši.“
Nakonec Britové tábor spálili. Velitele Josefa Kramera odsoudil v listopadu 1945 spolu s dalšími deseti lidmi britský válečný soud k trestu smrti, rozsudek byl vzápětí vykonán.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, v nichž uslyšíte vzpomínky Karola Natana Steinera, Ivana Lefkovitse, Dity Krausové, Jarmily Weinbergerové a dalších.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
