Nejen slavné okamžiky olympiád

Olympijské hry v ruském Soči (2014)
Olympijské hry v ruském Soči (2014)
Má to být největší svátek sportu, ale za poslední léta je kromě sportu spojen i s mezinárodním terorismem, politikou nebo dopingem. Olympiády už dlouho nejsou jen místem slavných sportovních výkonů.

Nešťastné olympijské hry v Mnichově

Olympiáda v Mexiku v říjnu 1968 je u nás známa gestem gymnastky Věry Čáslavské, která hned ve dvou disciplínách měla při předávání medailí vzdát poctu vlajce vítězky ze Sovětského svazu. Bylo pár týdnů po okupaci Československa a Čáslavská v obou případech sklonila a odvrátila hlavu. To ji později v normalizačním režimu stálo kariéru.


Fenoménu zakázaných olympiád se v pořadu Historie Plus věnovala Ivana Denčevová.

A politika se do olympijských her míchala dál. V roce 1972 se olympiáda po téměř čtyřiceti letech vrátila do Německa. Konala se v Mnichově, kde byl postaven areál za 200 milionů marek. Německo dávalo najevo, jak vypadá hospodářský zázrak: jak se ze zdevastované země stala jedna z nejsilnějších ekonomik. Svět prožíval období „détente“, uvolňování mezinárodního napětí mezi USA a SSSR.

Jenže právě v Mnichově se ukázalo, že zdrojem nejistoty nemusí být jen křehký vztah dvou jaderných velmocí. Mnichovská olympiáda se do dějin zapsala tragickým incidentem, při kterém teroristé z palestinské organizace Černé září přepadli ubytovnu izraelských sportovců. Dva z nich zabili hned, dalších devět bylo zavražděno při osvobozovací akci, navíc zemřel i jeden policista. Olympijské hry byly nakrátko přerušeny.

Dobové komentáře v československém tisku připomínají příslovečný tanec mezi vejci: jedním dechem se odsuzoval palestinský terorismus, zároveň se ale termín terorismus používal pro počínání Izraele vůči Palestincům. Jediné, na čem se naši komentátoři shodli se zahraničními, bylo selhání německé policie.

Místo Prahy to byla Moskva

O čtyři roky později na olympiádě v Montrealu byl klid, ale i tam hrála roli politika: hry byly na protest proti rostoucí rasové nenávisti bojkotovány většinou afrických zemí. V roce 1980 se letní olympiáda konala v Moskvě. Půl roku před jejím začátkem sovětská vojska zahájila okupaci Afghánistánu, aby podržela u moci tamní komunisty. Od ledna 1980 upozorňovali Američané Mezinárodní olympijský výbor, že do Moskvy pojedou jen v případě, že se sovětská politika v Afghánistánu změní. Nedošlo k tomu a Američané do Moskvy nejeli.

Zahajovací ceremoniál Letních olympijských her v Moskvě v roce 1980

„Jsem z toho rozčarovaná, zvlášť na tyto olympijské hry jsem se velice těšila, protože jsou poprvé u nás v socialistickém bloku. Je mi líto sportovců, kteří se na olympiádu léta připravovali a teď jsou nešťastní, že jim jejich vlády nedovolí se olympijských her zúčastnit,“ řekla tehdy v Československém rozhlasu Dana Zátopková. Zapojila se tak – nebo byla zapojena? – do rozsáhlé mediální kampaně, která na jaře 1980 probíhala v našich sdělovacích prostředcích a kromě podpory moskevské olympiády měla také očernit USA.

V jednom se ale spletla: západní vlády měly poměrně svobodné rozhodování v tom, zda do Moskvy své olympioniky vyšlou. Například Francie i Velká Británie své zastoupení v Moskvě měly, sportovci z Itálie nebo Španělska startovali pod vlajkou Mezinárodního olympijského výboru. I tak se moskevská olympiáda v podstatě zvrhla v soutěž mezi sportovci SSSR a NDR o to, kdo urve více medailí.

Mapa států, které se zúčastnili LOH 1980 v Moskvě (modře státy účastnící se poprvé, zeleně opakovaní účastníci, světle zeleně státy soutěžící pod vlajkou olympijského výboru)

Moskevská olympiáda měla pro naše sportovce zvláštní příchuť: mnozí si pamatovali, že Československo se chtělo v roce 1968 ucházet o pořádání letní olympiády v roce 1980 a plánovalo výstavbu rozsáhlého sportovního areálu v Praze. Po sovětské okupaci a poté, co kandidaturu ohlásila Moskva, byl projekt československé olympiády pražskými normalizačními politiky zlikvidován…

Místo politiky se objevil doping

Pokud měli v roce 1980 sportovci na Západě přeci jen relativní svobodu v rozhodování, v roce 1984 se sportovců v socialistickém bloku v podstatě nikdo neptal. Až na Rumuny, kteří vždy šli tak trochu vlastní cestou, se všichni podrobili diktátu Moskvy: na olympiádu v Los Angeles se nejede! Došlo na slova Dany Zátopkové – tentokrát to vlády skutečně zakázaly, ovšem nikoliv ty západní.

Oficiálně se jako důvod udávalo „nedostatečné zajištění bezpečnosti a nerespektování důstojnosti sportovců ze socialistických zemí“. Zahraniční komentátoři se přitom shodují, že americká olympiáda byla jednou z nejlépe organizovaných a „nejpřívětivějších“ ve dvacátém století. Východoevropští sportovci na politiku doplatili, nejvíce asi ti z bývalé Německé demokratické republiky, kde už léta probíhal státem řízený program dopingu a řada borců byla na olympiádu v Los Angeles dlouhodobě „chemicky programována“.

Olympijské hry v roce 1984 v Los Angeles

Ale kdo ví, jak by se jim v USA dařilo. Antidopingové testy byly přísné, někteří sportovci vraceli medaile. A to nebylo nic proti tomu, co se o čtyři roky později dělo na olympiádě v jihokorejském Soulu, kde se v souvislosti s množství odhalených dopingů hovořilo o „výbuchu“.