Nejen právo, ale i svědomí má soudit hříchy totality

Lze to právně doložit vládním nařízením číslo 72 z 2. března 1939, z čehož Urban vyvozuje, že šlo o rozhodnutí suverénní české vlády a spojuje to i s jistou rasistickou legislativou druhé republiky. K tomu se vzápětí ozval právník doktor Jan Tuláček, který připomněl, že citové vládní usnesení bylo zrušeno zákonem číslo 195 z roku 1946, který vymezuje také dobu nesvobody už ode dne 30. září 1938, tedy od mnichovské konference až do 4. května 1945.

I další čtenář Lidových novin Lubor Mojdl suverénnost tehdejšího okleštěného státu zpochybňuje, čímž jakoby trochu z Čechů snímal odpovědnost za ony ostudné počiny. A v podobném duchu se ještě teď v pondělí ozval další čtenář z Brna.

Nejsem ani právník ani historik, jen pamětník, a z tohoto pohledu mohu říci, že přes neutěšenou situaci druhé republiky, nevládl tehdy pocit ústavně-právního vakua. Za stavu všeobecného přesvědčení, že Československo nadále existuje a věřil tomu i doktor Beneš, kterého 15. březen překvapil, jak píše ve svých pamětech, proběhla také volba nového prezidenta doktora Emila Háchy, jejíž ústavní platnost nebyla nikdy zpochybněna, přestože v parlamentě už chyběla strana, která v posledních volbách získala nejvíce hlasů, tedy henleinovci.

Je ovšem pravda, že pozdější naše vlády usilovaly o uznání neplatnosti mnichovské dohody, což bylo de facto splněno už koncem války, kdy byla Československu vrácena všechna území Mnichovem odebraná. Jinak ovšem valná část poválečné jurisdikce byla retroaktivní, tedy se zpětnou platností. Jak patrno, psané právo se dnes jeví jinak než před mnoha desítkami let.

Co se však nezměnilo, je posuzování lidského chování z hlediska morálního. A zde má Jan Urban plnou pravdu. Žádný český ministr jakékoliv vlády neměl morální právo zřídit koncentrační tábor pro kohokoliv a žádný český bachař neměl morální právo dát se tam zaměstnat. Podobně je to s jakoukoliv diskriminací Židů. Zde bych rád připomněl, že jejich vylučování z advokátní či lékařské komory za druhé republiky se nedělo podle nějakých vládních vyhlášek, ale přímo z usnesení těchto organizací, a to z důvodů velmi průhledných, neboť Židé byli pro roduvěrné arijské Čechy velkou konkurencí. Zde je však pro spravedlnosti nutné poznamenat, že inženýrská komora se takto odporně nezachovala.

A to už jsme u věcí velmi aktuálních. Totiž u otázek morálky a svědomí našich lidí. Hrdina jedné Verkorovy knihy se celý zbytek svého poválečného života trápí tím, že když už se pro záchranu sama sebe nechal v koncentráku donutit, aby házel lopatou mrtvoly vězňů do pece, neustal v té své práci, ani když se mu jednou zdálo, že tělo na lopatě se pohnulo a on možná upálil ještě živého člověka. Když v sobotu večer dávali v televizi dokument o dětech v Terezíně, které si před cestou za smrtí ještě zjasnily své nešťastné dětství nacvičením Krásovy dětské opery Brundibár, stále se mi vracela myšlenka, zda-li ti, kteří všechna ta utrpení způsobili, se někdy trápili někdy jako ten Verkorův hrdina. Obávám se, že nikoliv, podobně jako u nás nespočetní pachatelé komunistických zločinů, kteří se otřepali stejně rychle jako ti váleční bachaři z Let u Písku.

A tak ze všech těch obligátních víkendových diskusí a rozhovorů s celebritami, jimiž nás naše média neúnavně každý týden oblažují, bych tentokrát dal na první místo jeden rozhovor z kulturní přílohy sobotních Lidových novin. Cituji z něho tento odstavec. My jsme se tenkrát daleko více vzpírali americkému imperialismu než proti svinstvu, co se dělo doma. Byli jsme blbí, ale to není omluva. Nemrzí mě, že jsme věřili, ale nikdy si neodpustím, že v té slepé víře jsme byli tak nezodpovědně lehkomyslní. Konec citátu.

Aspoň, že tak, paní Jiřino Jirásková. Určitě je to lepší, než postoj vaší kolegyně Jiřiny Švorcové, která jak říkáte na jiném místě, všechny ty hrůzy své komunistické strany raději vypustila z hlavy. Ale i vy se při veškeré své sebekritice také ještě mýlíte, když tak trochu omlouváte své někdejší kolegyně, jejichž jména najdeme v pamětech Vlasty Chramostové, které šli v roce 1951 žádat pro Jiřinu Štěpničkovou trest smrti.

Vy říkáte, že pro ni žádali v uvozovkách jen nejvyšší trest a domníváte se, že za nekomplikovaný pokus o přechod přes hranice zákon vylučoval trest smrti. To je ovšem omyl. Byl jsem tam ve stejné době jako paní Štěpničková, za stejný delikt jako ona a oba jsme byli souzeni za velezradu, kterou bychom podle komunistického právního názoru byli spáchali, kdybychom se na Západ dostali.

Prostý přechod hranic měl sice nejvyšší sazbu pět let, ale ten paragraf se prakticky nepoužíval, takže i paní Štěpničková tam byla plných devět roků a při použití tohoto velezrádného paragrafu byla nejvyšším trestem skutečně šibenice. Takže i o to šly žádat ty vaše zločinné kolegyně. Zda-li pak je aspoň před smrtí občas hryzlo svědomí. On totiž každý, kdo si jen trochu zadal s kteroukoliv z minulých totalit, by měl po celý zbytek života co činit se svým svědomím a se svým pokáním.