Nejdůležitější je přistupovat k druhým s láskou, říká spisovatel Ivan Klíma
Jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů současnosti Ivan Klíma oslaví ve středu 14. září 85. narozeniny. V jeho životě i díle se odráží řada zásadních okamžiků dějin 20. století.
Spisovatel, dramatik, držitel několika významných literárních cen Ivan Klíma patří k nejpřekládanějším českým autorům současnosti. Jeho komplikovaný život zrcadlí složitá období minulého století.
Dětství strávil v Terezíně, během normalizace byl na listině zakázaných autorů a téměř 20 let publikoval jen v samizdatu. V roce 2009 zaujal knihou pamětí Moje šílené století, za kterou dostal Magnesii literu:
„Byla tam říjnová revoluce, nacistický převrat – a to snad stačí, aby to století mohlo být šílené. Byla tam první světová válka, druhá světová válka, vraždění, koncentrační tábory, gulag a sovětské procesy a tak dále – tam se skutečně dála neuvěřitelná zvěrstva. Myslím si, že dnešní mladá generace si to už nedovede představit, že ta první půlka toho století byla opravdu šílená.“
Ivan Klíma se narodil 14. září 1931 v Praze. Jako dítě prožil tři a půl roku v koncentračním táboře Terezín, kam se dostal v rámci protižidovského programu, a to i přesto, že rodina židovskou víru nepraktikovala:
„Nebyl jsem v tom vychovaný, takže jsem se vždycky cítil jako občan této země, jako Čech daleko více než jako Žid. Už proto, že do toho člověka vnutili nacisti tím, že ho označili hvězdou a perzekvovali. Takže rodiče měli k židovství takovou nechuť, z tohoto důvodu, myslím, že to bylo. Já jsem v tom nebyl vychován, vlastně až když jsem se oženil, moje žena, která má jenom napůl židovský původ, si v židovství strašně jaksi libovala a snažila se ho ve mně posílit.“
Ivan Klíma vystudoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor čeština a literární věda. V 60. letech působil v Literárních novinách, Literárních listech a Listech. V roce 1969 odjíždí do USA, aby na Michiganské universitě přednášel jako hostující profesor českou literaturu. Tento zahraniční pobyt ho výrazně poznamenal:
„Najednou jsem byl v zemi, kde se dalo svobodně mluvit, dalo se číst všechno, co člověk chtěl číst, ať to bylo levé, pravé, komunistické, protikomunistické, prostě byla to svobodná země. Takže to byl pro mě strašně důležitý zážitek. Spojené státy jsem vnímal jako zemi svobody.“
Přesto se v roce 1970 vrací zpět do země nesvobody:
„To mělo několik důvodů. Měl jsem tady rodiče a bratra. Ale rodiče, když jsem se vracel, byli ve Švýcarech a bratr byl v Anglii. Všichni jsme se vrátili, my jsme taková správná židovská rodina, co jsou čeští vlastenci.“
Po návratu se stává zakázaným autorem, publikovat může jen v samizdatu a exilu. Nicméně americká zkušenost svobody výrazně ovlivnila život Ivana Klímy v době komunismu:
„Já jsem se vrátil nabitý energií a vrátil jsem se do doby, kdy se začaly utahovat šrouby a lidé byli sklíčení. Já jsem byl ještě jaksi pln energie a nabit svobodou, takže jsem tady téměř okamžitě začal svolávat – říkali jsme tomu čtení. Bylo to po vzoru těch amerických párty, co se tam dělaly běžně, ale tady to v té době nebylo zvykem. Takže jsem tady organizoval čtení. To znamená autoři, kteří byli zakázaní, což byli skoro všichni, pochopitelně psali, ale nemohli to tisknout.
Já jsem se rozhodl, že každý měsíc jeden den v týdnu se sejdeme s kamarády a jeden z nás bude číst něco, co nemůže nikde publikovat, ale aspoň pro tu partu kamarádů že to přečte.
Což se dost vžilo a každý měsíc tady někdo předčítal, takže to byly takové premiéry, četl tady Ludvík Vaculík, Pavel Kohout a Karol Sidon a mnoho dalších.“
V této atmosféře se zrodila i samizdatová edice Petlice, ve které vyšlo více než 100 titulů. Svobodně začal Ivan Klíma psát až po roce 1989. Přestože svoboda je zcela jistě pro tvůrčího člověka zásadní podmínkou k práci, není to hodnota nejdůležitější:
„Hodnotou je jistě láska, jakožto nejhezčí vztah mezilidský, nemyslím tím jenom lásku milostnou, ale třeba vztah mezi rodiči a dětmi a nakonec i mezi sousedy, mezi ostatními lidmi. Aby člověk přistupoval k druhým s láskou. Protože já mám nejenom židovské kořeny, ale také evangelické, a tam to patří, to učení lásky.“
A co by si Ivan Klíma ještě v životě přál?
„Já jsem ve svých přáních uspokojen, mám hezký život a mám strašně prima ženu a děti a vnuky a pravnuky. Je strašně dobré, když rodina drží dohromady, což není myslím dneska tak moc v módě. My se jako rodina scházíme dost často, někdy úplně celá, někdy částečná, ale minimálně s dětmi se scházíme pravidelně a s vnoučaty taky. Myslím si, že to je i trochu židovská tradice a že dneska se to zanedbává, aby ta velká rodina věděla, že to je rodina,“ říká spisovatel Ivan Klíma, který 14. září oslaví své pětaosmdesátiny.
Jaké je hlavní město Izraele: Jeruzalém, nebo Tel Aviv? A jaká je jedna z nejoblíbenějších písní moderního Izraele? Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.
