Nejde o rozdělení moci nad vodou, ale o její ochranu, říká oceněný americký vodní diplomat McCaffrey

27. listopad 2017
Eufrat v Iráku. V roce 1987 podepsaly Turecko a Sýrie smlouvu, která zaručovala, že řeka Eufrat bude mít v Sýrii a Iráku průměrný průtok 500 kubických metrů za sekundu

Na světě je podle Mezinárodního institutu pro vodu přes 280 povodí velkých řek, které sdílí více než jeden stát. Komu ale patří a kdo z nich může brát vodu? I takové otázky pomáhá řešit vodní právo a vodní diplomacie, jak vysvětlil v Magazínu Leonardo Stephen McCaffrey z Pacifické univerzity v Kalifornii. Ten je jedním z autorů Úmluvy OSN o mezinárodních tocích, a za svou činnost nyní získal prestižní ocenění Stockholm Water Prize.

„Je hlavně na státech, které sdílí nějaký tok s dalšími státy, aby přesvědčovaly své sousedy, že se vyplatí přijmout nějaká pravidla,“ uvedl v exkluzivním rozhovoru oceněný americký právník.

Podle něj se během posledních dvou dekád v oboru vodní diplomacie změnilo mnoho. „Je tu hlavně další dohoda, která se zabývá vodou, Úmluva Evropské hospodářské komise. Ta se stala globální, a mohou ji přijmout i země, které nejsou členy Evropské hospodářské komise.“

„Je v lidské povaze myslet si, že když mi na zahradě teče potůček, můžu si s ním dělat co chci. Ale co na to můj soused, který ho používá pro zalévání zeleniny, zatímco já do myčky na nádobí?“

Když toto myšlení přeneseme do globálního měřítka, rizika jsou ještě větší. „Tehdy zjistíme, že možnosti zemí blíž k pramenům jsou obrovské, a potenciální nebezpečí pro ty dále po proudu se zvyšuje... Proto se státy musí domluvit. Většinou je to možné, ale někdy je třeba to koordinovat.“


„Za nejsložitější právní problém související s vodou považuji to, že každá země je přesvědčena, že když je voda na jejich území, patří jim a mohou si s ní dělat, co chtějí.“

„Nejde o rozdělení moci nad vodou, ale o její ochranu před znečištěním a podobně,“ upozornil expert.

Ten za jeden z nejilustrativnějších příkladů prospěšnosti vodního práva považuje Indii a Pákistán. „Nejsem si ale jistý, že vodní diplomacie je v tomto případě vhodný termín. Naštěstí tam byla zdařilá vyjednávání v 50. letech, která následovala po rozdělení Britské Indie v roce 1947.“

„Tehdy se Pákistán s Indií dohodl na užívání řeky Indus v roce 1960. Tok má 6 pramenů na území Indie, a pak vtéká do Pákistánu. Jak zařídit, aby mohly využívat obě země vodu z řeky? Šest pramenů děleno dvěma jsou tři prameny pro každou zemi.“

Vyjednat tuto domluvu trvalo téměř 10 let, od té doby ale stále platí a přežila i několik ozbrojených konfliktů.

„Tato dohoda a diplomatická jednání vyřešila spor, který by mohl rozpoutat mnoho ozbrojených konfliktů mezi Indií a Pákistánem,“ dokumentoval důležitost vodní diplomacie ve světě profesor Stephen McCaffrey.

autoři:Matěj Skalický, Ondřej Čihák
  • Věda
  • diplomacie
  • voda