Nehromadit, ale léčit traumata. Evropská muzea začínají vracet artefakty sesbírané v kolonialismu
Evropská muzea vystavují nebo ve svých depozitářích skladují obrovské množství předmětů z Afriky, Asie, Amerik a Pacifiku. Zdaleka ne všechny jsou dobrovolné dary vzdálených národů a komunit. Tisíce artefaktů přivezli Evropané z koloniálních výprav. Některé se ale postupně vrací do zemí, odkud byly odvezené. jde například o sbírku Beninských bronzů nebo ostatky domorodých obyvatel.
V únoru roku 1897 vyplenily britské jednotky palác Beninského království. Než britská trestná výprava palác vypálila, odvezla z něj bronzové desky, sochy a slonovinu. Stovky děl po rabování skončily v Britském muzeu, další byly rozprodány na mezinárodních aukcích a putovaly do dalších muzeí i soukromých sbírek.
V posledních letech se kolekce takzvaných Beninských bronzů dostala do centra debaty o kulturních restitucí – tedy vracení hmotného dědictví zemím a komunitám, ze kterých původně pochází.
Jednou z aktivních propagátorek navracení kulturních artefaktů do míst, ze kterých byly někdy i násilně nebo jindy lstí odvezeny, je nizozemská antropoložka a nyní umělecká ředitelka Rautenstrauch-Joest muzea v německém Kolíně nad Rýnem Nanette Snoepová.
Právě Německo se před třemi lety stalo první zemí, která vrátila stovky uměleckých děl známých jako beninské bronzy. Z Kolína nad Rýnem dostala Nigérie 92 bronzových artefaktů.
Beninské bronzy
I přesto některé je možné stále vidět ve vitrínách kolínského muzea. „Restituce je možná i pomocí změny vlastnictví. Což znamená, že od prosince 2022, kdy jsme podepsali dohodu mezi Nigérií a Kolínem, patří celá kolekce Beninských bronzových artefaktů oficiálně Nigérii,“ vysvětluje Snoepová.
„Reálně fyzicky převezeny byly pouze tři exponáty. Zbývajících 89 pořád na návrat čeká a teď jsou do muzea zapůjčené. To sice můžete kritizovat, ale už nám skutečně nepatří. Když dostanu dnes večer telefonát z Nigérie, že je chtějí všechny zpátky, už jim nemohu říct ne, potom už jim je poslat musím,“ objasňuje umělecká ředitelka etnografického muzea v Kolíně nad Rýnem.
Změna vlastnictví je podle ní možná důležitější než fyzický návrat: „Protože naše muzeum už si s nimi teď nemůže dělat, co chce. Teď se radíme s nigerskými muzejními profesionály. Takže nejen že je nevlastníme, ale nevlastníme ani narativ, který se jimi vytváří.“
Navracení ostatků
Snoepová si dokonce vysloužila přezdívku Paní Restituce. S myšlenkou kulturních restitucí se seznámila už jako studentka v 90. letech v Paříži. Zkoumala také osud Saartje Baartman, jejíž ostatky byly z Paříže navráceny do jižní Afriky v roce 2004.
Poprvé se ale Nanette Snoepová do restitucí plně zapojila v roce 2017. „V té době jsem byla ředitelkou tří etnografických muzeí v Lipsku, Drážďanech a Herrnhutu. Vraceli jsme ostatky na Havaj,“ vysvětluje.
Čtěte také
S podobným navracením lidských ostatků mají sami zkušenost i v Brně. „My vlastníme poměrně velmi cennou sbírku australského domorodého umění, která byla získána v roce 1969, když Moravské zemské muzeum pořádalo expedici do Austrálie,“ vysvětloval před dvěma lety tehdejší vedoucí Centra kulturního antropologie Moravského zemského muzeu Petr Kostrhun.
„Oni tam měli takové štěstí, že tam se setkali v severní části Austrálie se skupinou domorodců kmene Rembaranca a od nich teda získávali přímo umělecké předměty. Ale součástí těch sbírek, které přivezli, vedle archeologického materiálu byly také antropologické ostatky domorodých obyvatel,“ osvětluje Kostrhun s tím, že šlo celkem asi devět koster.
Právě ty muzeum v roce 2012 vrátilo potomků tohoto kmene. „Přijeli k nám do expozice, která byla zrovna věnována na expedici. Dokonce jsme prošli i vykuřovacím očistným obřadem a předávali jsme tady ty antropologické materiály zpět. Oni si je odvezli a patrně pohřbili,“ dodává Kostrhun.
Velký úkol muzeí
Antropoložka Nanette Snoepová také upozorňuje, že klasická etnografická muzea jsou dnes muzea historická.
„Desetiletí jsme tvrdili, že ty sbírky a předměty popisují moderní společnosti. Ale většina těch předmětů pochází z let 1875–1925. Je šílené, že si myslíme, že by tyto věci mohly popisovat současné společnosti,“ říká umělecká ředitelka Rautenstrauch-Joest Muzea v Kolíně nad Rýnem, která pro své muzeum raději než označení etnografické používá spojení globální nebo světové muzeum. A snaží se ho proměnit tak, aby mluvilo o dnešní společnosti.
Takzvaná etnografická muzea už podle ní navíc mají mít i jiné cíle než dřív. „Dříve to bylo shromažďování, výzkum a vystavování. Ale když si přečtete novou definici muzeí Mezinárodní rady muzeí z léta 2022, zjistíte, že je to také integrita, inkluze, podpora komunit,“ popisuje Snoepová a dodává:
„Hlavní úkol muzeí bude propojit předměty ze sbírek s komunitami, odkud pocházejí.“
Jak navracení těchto artefaktů léčí koloniální traumata? A proč není vyrovnávání se s koloniální minulostí úkolem jen pro země, které jiné části světa samy kolonizovaly? Víc se dozvíte v pořadu Za obzorem, kterým provází Jana Karasová.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
