Nechci se v padesáti ohlédnout a vidět za sebou jen divadlo. Osobní život je důležitý, míní herečka Štěpánka Ligas

„Je to hrozně zajímavý fenomén, který lze pozorovat i třeba v rodičovských vztazích, takové to vylétání z hnízda. Myslím si, že se v tom diváci můžou dost najít – jsou různé situace v životě, kdy člověk potřebuje prostor a oddělit se od toho, kdo ho vychovával,“ nastiňuje Štěpánka Ligas hlavní téma inscenace.

Čtěte také

Eda z Mostu je trochu prokletí. Kdyby ale nebyl, můj život je o mnoho barev chudší, říká herec Isteník

„Je to velká, těžká role. Je to asi největší příležitost, kterou jsem zatím dostala. A jsem ráda, že jsem ji dostala teď a ne před několika lety, protože vůbec nevím, jak bych to zvládala. I teď je to pro mě náročné,“ hodnotí svou současnou kariérní pozici.

Kromě divadla Ungelt je její jméno spojené i s divadly jako Činoherní klub, Východočeské divadlo Pardubice nebo Divadlo v Dlouhé.

„Musím říct, že od začátku, co jsem odešla ze školy, tak mám štěstí na opravdu dobré scény. Mám respekt k Ungeltu, je to malé jeviště, vždycky bylo nejbližším, takže jsem ráda, že jsem přímo tam,“ vypráví Ligas.

„Zatím jsem se velikostí hlediště nejvíc cítila v Činoheráku. V Ungeltu je super, že to jeviště je malé a člověk je v takové komorní náladě a to mě moc baví.“

Divadlo a osobní život

V rozhovoru otevírá i téma vyhoření, na jehož pokraji se v kontextu divadelního herectví ocitla.

„Zaskočilo mě, že to přišlo před třicítkou. Jednou jsem seděla na terapii, popisovala své pocity terapeutce a ona se mě zeptala, jestli jsem někdy slyšela o syndromu vyhoření. Vůbec by mě nenapadlo, že se mě to týká,“ popisuje svou zkušenost herečka.

Čtěte také

Můžu sama měnit scénář při natáčení. Ale musím mít nápad, říká režisérka a scenáristka Alice Nellis

„Pak jsem si o tom četla a když jsem příště přišla na terapii, řekla jsem, že si myslím, že jsem ve čtvrtém stádiu vyhoření z pěti. Ona řekla: no kdybyste byla v tom pátém, tak už to asi nemůžete nikdy dělat. To pro mě byl zdvižený prst. Věděla jsem, že to ode mě bude  vyžadovat nějaké přenastavení, které došlo až do odchodu z angažmá.“

„Byla jsem od školy docela workoholik. Párkrát jsem si pro zajímavost počítala, kolik hodin jsem odpracovala, a dostala jsem se klidně na dva úvazky. Představení neruším často, myslím si, že jsem to udělala za svůj život opravdu párkrát – jednou, když jsem měla berle a jednou, když jsem omdlela,“ popisuje hektické pracovní poměry v kulturním prostředí Ligas.

„Zároveň se prostě domnívám, že můj osobní život je důležitý. Nerada bych se prostě v padesáti zastavila, ohlédla se za sebou a viděla jenom divadlo a nic jiného,“ dodává.

O profesionální rivalitě, kolektivech pražských divadel, vztahu mezi divadelní a filmovou tvorbou i o pletení čepic si poslechněte v celém rozhovoru v audiu nahoře.