Nebyla to poslední válka, ale změnila všechny, které přišly po ní

19. červen 2017

Procházka mezi spořádanými řadami pomníků na hřbitovech padlých v 1. světové válce vyvolala v dopisovateli amerického deníku New York Times pocit úcty a času, který už je dávno pryč. Se smrtí posledních veteránů odcházejí boje, které začaly před sto lety, z paměti do dějin. Jejich ozvěna však neutichla, protože poznamenala země i národy, které si jen pomalu uvědomují příčiny a následky moderní války.

Památníky v Tyne Cot u belgických Yprů a na blátivém bojišti Passchendaele jsou největší hřbitovy bývalé britské říše na světě. Leží tu skoro dvanáct tisíc lidí a přibližně osm a půl tisíce z nich připomíná nápis „Voják Velké války, kterého zná jen Bůh“. Je to obrovský prostor, a přesto je tu jen malý zlomek z osmi a půl milionu padlých vojáků obou stran a dvaceti milionů těžce raněných. V evropské totální válce zahynulo také sedm milionů civilistů.

A přesto podle New York Times nejsou hřbitovy a památníky v obcích na někdejší západní frontě jen připomínkou, kolik tu bylo zabito lidí. Po 1. světové válce začali být padlí vojíni označováni jménem a pohřbíváni vedle svých důstojníků. Trauma hromadného zabíjení přinesla na Západě tradici, která alespoň po smrti projevuje úctu každému jedinci, který přišel ve válce o život.

1. světová válka možná začala 28. června v Sarajevu, kde mladý nacionalista toužící po Velkém Srbsku zavraždil arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho ženu Žofii. Následovalo čtyři a půl roku, v nichž válka, která se rozšířila po Evropě, Blízkém východě i Asii, překreslila základní rysy moderního světa.

Čtěte také

Válka zničila krále, císaře, cary i sultány, rozkotala celé říše, zavedla chemické zbraně, tanky a letecké bombardování, proměnila miliony žen v pracovní sílu a urychlila jejich volební právo. Z Ruska se vynořilo nezávislé Finsko, Polsko a pobaltské státy a na Blízkém východě byly často svévolně nakresleny hranice nových států. Přišly také velké kulturní změny a nové chápání psychologie války včetně diagnóz válečného traumatu a posttraumatického stresu.

Válka také přinesla Spojeným státům postavení globální velmoci. Prezidentu Woodrowu Wilsonovi se nakonec nepodařilo vytvořit nový světový řád v podobě Společnosti národů a jeho podpora mlhavému „právu na sebeurčení“ mohla skončit ve všeobecném chaosu. Rychlý ústup Spojených států z Evropy pomohl zasít semena 2. světové války, která ukončila dvacetiletý mír.

Mapa Rakouska-Uherska (1914)

Historici se dosud přou, kdo byl odpovědný za Velkou válku. Někteří obviňují Německo a jiní vidí příčinu v systému rivalit, aliancí a strachu vyvolaném slábnutím Rakouska-Uherska a Otomanské říše. Sílící Německo a Rusko by zřejmě přivedly svět do války, ať byla její bezprostřední příčina jakákoli.

Její emocionální důsledky se v různých zemích lišily. Francie ji chápala jako sice krvavý, ale nezbytný odpor proti vpádu. Zabránit Němcům, aby po první bitvě na Marně dosáhli Paříže, byla volba mezi svobodou a otroctvím. Druhá bitva na Marně, kde už pomáhali američtí vojáci, byla začátkem konce Němců. Pro Francouze to byla „dobrá válka,“, ale za dvacet let se jejich země rychle zhroutila a oni sami velmi často s vítězi ochotně kolaborovali.

Čtěte také

Pro Němce, kteří ze všech sil investovali do válečné mašinérie, znamenala 1. světová válka nepochopitelnou porážku, z níž vzešla revoluce, revanšismus, fašismus a genocida. Britský historik Max Hastings dokonce soudí, že pokud by Němci nešli do války, jejich země by se během dvaceti let stala vůdčí mocností Evropy.

Její vládci podle něj v roce 1914 hrubě přecenili vojenskou, a podcenili hospodářskou moc. Němci se dodnes vyrovnávají se svou minulostí, a proto jen váhavě uplatňují svou hospodářskou a politickou sílu v Evropě.

František Josef I.

V Británii se dodnes debatuje, zda tato země měla vůbec bojovat. Vzpomínka na 1. červenec roku 1916, kdy začala bitva na Sommě, kde zemřelo dvacet tisíc britských vojáků, šedesát procent důstojníků a čtyřicet tisíc lidí bylo zraněno, poznamenala britské svědomí a od té doby je Velká válka symbolem bezduchého zabíjení. Britové jsou hluboce přesvědčeni, že jejich generálové byli neschopní a lhostejní k lidským obětem. Lvy – to znamená prosté britské vojáky – vedli osli.

Válka s tak zmateným dědictvím vrhá dlouhý stín, který se lomí do úvah, zda byla nevyhnutelná 2. světová válka a naše bouřlivá moderní historie. Letos je i 75. výročí začátku druhé války a 25. výročí pádu berlínské zdi. Konec studené války byl svým způsobem návrat na konec 1. světové války, který obnovil svrchovanost zemí ve střední Evropě, které ji chtěly ubránit.

Čtěte také

Analytici nyní uvažují, zda nebledne nadřazenost Ameriky a Evropy, protože roste moc Číny a tradiční nacionalismu se vrací nejen do Ruska, ale mezi mnoho euroskeptických voličů ve Francii, Velké Británii a v Dánsku.

Návrat do dějin se projevuje i v řadě analogií. Někteří analytici srovnávají poválečné Německo se současným Ruskem, a tvrdí, že stejně jako Němci odmítli versailleský mír na konci 1. světové války, Rusové nyní odmítají vyústění studené války, které bylo podle nich nespravedlivé a vyvolalo novou ruskou agresivitu a územní nároky.

Němci odcházejí bojovat na frontu (srpen 1914)

Někteří lidé se ptají, zda je důležitější poučení z roku 1914 nebo z roku 1939. V prvním případě mohla větší zdrženlivost předejít válce, ale ve druhém přišla předválečná váhavost velmocí velice draho. Jsou lidé, kteří vidí v současném evropském napětí návrat dávného soupeření Německa a Ruska o moc v Evropě, a to nejen na Ukrajině.

Někdy slyšíme, že první světová válka začala v Sarajevu jako další z balkánských válek. Po studené válce přišla po rozpadu Jugoslávie ještě jedna, která rozbila model soužití řady národů, kultur a náboženství a Evropě po ní zůstaly nevyřešené problém v Kosovu, v Bosně a jinde. Podobné napětí přetrvává v Severním Irsku, které je prý pozůstatkem neúplné irské revoluce, která začala velikonočním povstáním z roku 1916.

Čtěte také

Jiní vykladači se obávají střetu upadajících a sílících velmocí. Hovoří přitom o Číně a Blízkém východě, kde syrská občanská válka a postup islamistických bojovníků na Bagdád trhá koloniální hranice, které roku se souhlasem Rusů nakreslili Francouzi a Britové, když se v průběhu 1. světové války hroutila otomanská říše. V roce 1917 vznikla tak zvaná Balfourova deklarace vyjadřující britskou podporu vzniku židovského státu v Palestině.

Letos, sto let po začátku 1. světové války, přicházejí na bojiště u Yprů turisté, školní děti a příbuzní obětí. Když projdou po udržovaném trávníku, pokládají u šedivých pomníčků na zem jasně červené utržené vlčí máky. Jejich květy jsou jediným naprosto zřejmým dědictvím Velké války. Mrtví tu kdysi byli a už tu nejsou. A přece byli stejně skuteční jako my a my budeme zítra stejné stíny jako oni.

Zpracováno za zahraničního tisku.

autor: Jan Černý
Spustit audio