Neboj se, Ilso, uzdrav se a přijeď k nám do Vsetína. Příběh Evy Žárské-Lukášové, Ilse Reiner-Eichnerové a jejich rodin

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rodinné foto Lukášových (zleva nahoře: Věra, Jan, Marie, rodiče, zleva dole: Lydie, Olinka, Eva)

„Věděli jsme, odkud pocházíme, kde jsou naše kořeny, kde jsme se narodili, kde bychom chtěli být. Ale kde byl domov?

Nikdo nás neočekával, nikdo nepřežil. Byli jsme velice smutní. Ve Slezsku jsme neslyšeli žádnou hudbu, neviděli jsme žádné vlajky, konec války vůbec nevypadal slavnostně. Jen od lidí jsme slyšeli, že válka skončila,“ vzpomínala před časem v rozhovoru pro Český rozhlas Ilse Reiner-Eichnerová. Jako jediná z rodiny přežila holocaust, terezínské ghetto a několik lágrů. Do Slezska se dostala v roce 1945 – poté, co jako čtrnáctiletá utekla z pochodu smrti.

Eva Žárská, rozená Lukášová

Evě Lukášové bylo krátce po osvobození Československa deset let. Rodiče jí tehdy přivedli novou „starší sestru“ – a byla to právě Ilse Eichnerová: dcera jejich židovských přátel, která u Lukášových našla nový domov.

Paní Lukášová dívku po válce usilovně hledala, objevila ji v nemocnici, a pak ji Lukášovi vzali k sobě s prostým konstatováním, že když už mají několik potomků, může bez obtíží přibýt další. Eva Lukášová (provdaná Žárská) v roce 2014 v interview pro Paměť národa opakovaně zdůrazňovala, že „historie rodiny Eichnerových by určitě neměla zapadnout“. V Příbězích 20. století tedy uslyšíte obě dámy.

Rodina stavitele Lukáše

Eva se narodila 1. července 1935 ve Vsetíně jako třetí dcera v rodině stavitele Františka Lukáše a jeho ženy Lydie. Měla kupu sourozenců a hezké dětství, na rodinnou vilu a letní dům zvaný Korábka vzpomíná jako na oázy klidu: „Na začátku okupace jsem byla malá holčička – a nám, dětem, se i tehdy žilo dobře. I když je pravda, že jsme si přeci jen uvědomovaly, že něco není v pořádku. Všude bylo plno vojáků, ale těch jsem se moc nebála, to spíš dětí z Hitlerjugend. Desetiletí kluci kráčeli po ulicích v kraťasech a v bílých podkolenkách, dívali se na nás s nenávistí. Vymývali jim mozky, ti kluci za to nemohli, ale měla jsem z nich strach.“

Dům Eviných rodičů, 40. léta

Lukášovi přežili okupaci bez úhony, se značným štěstím. František Lukáš totiž – podle Evina vyprávění – patřil do vsetínské odbojové skupiny kolem politika a vynálezce Josefa Sousedíka (1894-1944, více zde) a podílel se na vybudování úkrytu pro partyzány, tajného bunkru v Juříčkově mlýně. Před koncem války vyzradil místo konfident gestapa, Němci v dubnu 1945 postříleli rodinu majitele, dům zapálili, na stavitele však nepřišli.

Max, Charlotta a Ilse Eichnerovi

Přátelé Lukášových – Eichnerovi – na tom byli za okupace hůř. Ilse přišla na svět v prosinci 1929 ve Vsetíně, i ona žila v rodinné vile a k Lukášovým si jako holčička chodívala hrát. Jejího otce Maxe Eichnera zatklo gestapo krátce po okupaci, byl vězněn v Brně, posléze nakrátko propuštěn, roku 1942 zařazen do transportu a zahynul kdesi v Polsku.

Židovská kamarádka Ilse Reiner-Eichnerová, 40. léta

Ilse s maminkou Charlottou musely už předtím jako Židovky opustit domov, u Lukášových si schovaly pár věcí z osobního majetku. Charlotta Eichnerová byla zanedlouho rovněž zatčena a poslána do koncentračního tábora Ravensbrück, odkud se za ne zcela jasných okolností a těžce nemocná dostala zpátky do Prahy, kde v únoru 1942 zemřela v nemocnici. Malou Ilse poslaly úřady do pražského židovského sirotčince v Belgické ulici. Vedla si tehdy deník, který o mnoho desítek let později vyšel knižně (i v češtině) pod názvem Očima dítěte:

„Můj deník končí krátce předtím, než mě deportovali. Bylo to neobyčejné štěstí a hluboká víra v Boha, které mně pomohly překonat později i Osvětim-Birkenau a pracovní tábor Kurzbach ve Slezsku. Uprchla jsem z pochodu smrti, který vedl do Gross Rosen, a se dvěma ženami jsme se schovaly ve sklepě statku, já mezi kupy brambor a pytlů,“ vzpomíná Ilse Eichnerová.

Legitimace, kterou Ilse Eichnerová dostala po návratu do rodného města

„Když pak přijela Rudá armáda, pobyla jsem v osvobozené zóně tři měsíce a mezi vojáky jsem chodila v převleku za mladého chlapce. Po válce jsem ušla dlouhou vzdálenost k českým hranicím, kde jsem upadla do bezvědomí. Když jsem přišla k sobě, byla jsem ve voze Červeného kříže na cestě do Prahy. V Praze jsem strávila tři měsíce v nemocnici. Když jsem se ocitla v nemocnici, tak kamarádka mojí maminky přijela s manželem. Řekla mi: neboj se, Ilso, uzdrav se a přijeď k nám do Vsetína. Budeš s námi žít… Jmenovali se Lukášovi.“

Eva Žárská-Lukášová doplňuje: „Ilse se tedy ocitla u nás a byla přijata jako členka rodiny. Mně bylo deset let, Ilse a mé nejstarší sestře šestnáct, to už byly slečny, takové se s desetiletou dívkou moc nebaví. Ale mě její osud velmi zaujal. Dodnes si pamatuju, jak jsem na Korábce viděla vytáhlou holčičku, která se drží za ruku mé maminky a vypadá nejistě. Ale za pár dnů mezi nás zapadla, stala se součástí velké party dětí, které se na Korábku sjížděly.“

Konec starých časů

Lukášovi byli podle všeho skutečně otevřená rodina bez nenávistí a předsudků – a jejich příběh naznačuje, že kdyby se tehdejší poválečná společnost vyvíjela přirozeně, mohlo být postupně obnoveno i soužití Němců, Čechů a Židů. V té době čekali mnozí čeští Němci na zařazení do odsunových transportů a podnikatelé si je mohli vyžádat na výpomoc.

Ilse Reiner-Eichnerová

U Lukášových se tak ocitla mimo jiné i německá dívka Elsa, skoro stejně stará jako Ilse Eichnerová. „Že je Němka, to jsem pořádně neuvědomovala a ostatní taky. Národnost nehrála roli, žili jsme všichni pohromadě, společně jsme jedli, každý pracoval, jak mohl. I na tu německou dívku ovzduší u nás zapůsobilo, a i když pak byla v Německu, psala nám, zůstali jsme v kontaktu,“ vypráví Eva Žárská-Lukášová.

Ilse po čase odjela do USA, kde měla strýce, který do Ameriky vycestoval ještě před okupací Československa. Později se vdala za vojáka, který osvobozoval koncentrační tábor v Dachau, měla děti, k holocaustu se dlouho nebyla schopna vracet a o své zkušenosti nemohla mluvit, změnilo se to až ve stáří (o jejích osudech a jejím deníku se více dočtete zde).

Eva Žárská-Lukášová

Eva Žárská říká: „Bylo nám tenkrát líto, že odjíždí, ale za prvé ten strýc byl její jediný blízký příbuzný a za druhé jsem si později říkala, že měla štěstí. Unikla tomu nepříjemnému období, kdy nám vládli komunisté.“

Rodinu stavitele Františka Lukáše čekala po únoru 1948 šikana a vleklé potíže: ještě v roce 1947 obdržel medaili za zásluhy o výstavbu, avšak po komunistickém převratu byla jeho firma znárodněna. Státní bezpečnost se ho navíc pokusila obvinit, že z auta rozhazuje protistátní letáky. Lukášovi žili skromně a na společenském okraji, otec se však nakonec přeci jen udržel v oboru – ačkoli měl závadný kádrový profil, vykonával odborný stavební dozor – zemřel v roce 1981. Eva Žárská-Lukášová nesměla z politických důvodů studovat medicínu, pracovala jako hygienička. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.

autor: Adam Drda
Spustit audio