Nebát se chyb a učit se z nich. Normalizace chybování učitelů i žáků může být cestou k větší jistotě

„Na Učitelské fuckup night můžete slyšet příběhy lidí, kteří se do učitelské profese dostali různými způsoby. Spojuje je to, že udělali nějakým způsobem chyby, dokázali si to přiznat, přemýšleli nad nimi a teď je budou sdílet,“ přibližuje Hana Kuzníková z organizace Začni učit.

Její organizace dlouhodobě usiluje o to, aby byli učitelé spokojení a motivovaní. „Součástí udržet si svou motivaci je umět chybovat, reflektovat to a říct si, co udělám jinak, aby se ve třídě dařilo lépe, a tím pádem i mně v té profesi. Tohle je součástí širšího uvažování o seberozvoji učitelů, aby v profesi vydrželi a nevyhořeli,“ vysvětluje.

Vystoupení si připravila například Eva Sychrová, absolventka programu Začni učit, která vyučovala matematiku na základní škole v Brně.

„Moje vystoupení je pojaté jako očekávání versus realita. Šla jsem do toho s nadšením a s ideály, jak vše můžu dělat krásně. Žákům chci předávat, ať se nebojí dělat chyby,“ vysvětluje s tím, že sama se učí vnímat chybu nikoliv jako selhání, ale jako příležitost.

Se svou zkušeností přichází i Michal Koláček, který učí na základní škole v Kuřimi informatiku.

„Přicházím s tématem, jak si nastavit dobře hranici mezi kamarádstvím se žáky a odstupem, který patří mezi učitele a žáky. Stává se mi třeba, že žáci přijdou s tím, jak se jim líbí nějaké slečny, nebo mi povídají vulgárně o tom, co si myslí o ostatních učitelích. V takových situacích potom musím nějak navigovat,“ přibližuje.

Učitelství jako řemeslo

Nad tím, jaké postupy jsou ve výuce efektivní, se zamýšlí Pavel Bobek, který sbíral zkušenosti mimo jiné v jižním Londýně. Svoje zkušenosti sepsal v knize Učitelství jako řemeslo.

„Měl jsem pocit, že učitelství jako řemeslo zanedbáváme. Je důležité bavit se o velkých věcech, ale někdy opravdu záleží na drobnosti, jak se zeptáte na otázku, jak pracujete s hlasem, nebo kam si stoupnete ve třídě. Tyto drobnosti jsou strašně důležité,“ vysvětluje s tím, že díky těmto krokům dává pedagog dětem větší šanci se posunout.  

Čtěte také

K učení se potřebujeme cítit v bezpečí. Teprve pak můžeme přijímat informace, říká kanadská expertka

„Třeba jak si stoupnout – je dobré se hodně pohybovat, ale když už stojíte, tak stát v jednom z rohů. Můžete pak navazovat oční kontakt se všemi žáky a dávat jim tak najevo, že je vnímáte,“ doporučuje.

Když je ve třídě hodně hluku, je lepší podle něj zpomalit řeč a jít s hlasem dolů. Žákům to podle něj může pomoci se zregulovat a navázat kontakt. Zároveň povzbuzuje pedagogy, aby si našli, co jim samotným vyhovuje.

Chyba ve výuce

„Musíme žáky učit, jak se mají chovat,“ je přesvědčený Bobek a vysvětluje, co tím myslí: 

„Není to indoktrinace. Je to o tom, že přijde třicet žáků, každý má trochu jiné hodnoty a jiný systém chování. Musíme jim dát nějakou strukturu a vytvořit bezpečné prostředí ve škole, a to zejména u dětí, které pocházejí z nestabilního prostředí doma. Škola pro ně může být bezpečným přístavem, kde vědí, co se stane.“

Čtěte také

Chyba je neodmyslitelnou součástí učení. Vnímejme ji jako investici do budoucna, navrhují experti

Bezpečné by také mělo být chybovat. Podle Bobka je třeba proces chybování normalizovat, jak u dětí, tak u učitelů.

„Když máme ve třídě bezpečné prostředí, tak neexistuje, že se někdo bude smát někomu, když udělá chybu. Ve škole pro tohle není místo. Škola je místem, kde si to máme zkoušet v chráněném prostředí,“ zdůrazňuje.

Chránit se snaží žáky i mimo samotnou výuku. „Vedu je k tomu, aby si problémy řešili mezi sebou, aby se naučili základní strategie říct, proč se jim to nelíbí, a aby se to nedělo dál. Když se to ale dál děje, my jakožto učitelé jsme ti, kteří garantují bezpečné prostředí, v tom případě není nic špatného říct mně jako učiteli, že se něco děje,“ dodává.

Poslechněte si celý pořad Reparát. Audio je nahoře.