Návrat maršála Radeckého. Co vypovídají pomníky o naší společnosti

Čtěte také

Celebrita Radecký – slavný polní maršál se stal legendou už za svého života. Jeho pomník se vrátí na Malostranské náměstí

Pomníky mají podle svých tvůrců přetrvat staletí. Ve skutečnosti však jejich osudy často kopírují politické a společenské zvraty. Některé jsou po změně režimu strženy, jiné končí v muzeích. A pak je tady jeden, který se po více než sto letech znovu vrací do veřejného prostoru.

Pomník maršála Josefa Václava Radeckého, který stával na pražském Malostranském náměstí od poloviny 19. století do vzniku Československa. Pak byl odstraněný jako symbol Rakouska-Uherska, pro který v srdci nově vzniklé republiky nebylo místo.

Po rozhodnutí pražských zastupitelů v červnu 2026 se má vrátit, i když ne úplně na původní místo. Nově má stát v horní části náměstí před palácem Smiřických, který dnes patří k budovám Poslanecké sněmovny.

Krásné dílo, nebo symbol starého Rakouska?

O návrat pomníku dlouhodobě usiluje Spolek Radecký. Jeho předseda, architekt Jan Bárta, se o maršála i jeho monument začal intenzivně zajímat už před několika desetiletími. Důležitým impulzem pro něj byla mezinárodní konference, která se konala v roce 1992 ve Vojenském historickém ústavu a doporučila návrat pomníku na Malostranské náměstí.

Architekt Jan Bárta|foto:Vít Pohanka, Český rozhlas

Jan Bárta a místopředseda spolku Michael Heres zdůrazňují, že Radecký byl rodák z Čech a jedna z nejvýznamnějších vojenských osobností své doby. Připomínají také uměleckou hodnotu monumentu, jehož bronzové sousoší vytvořili bratři Maxové, významní pražští sochaři 19. století.

Podle nich nejde v žádném případě o cizí symbol vnucený Praze z Vídně. Pomník přece vznikl z iniciativy Krasoumné jednoty pro Čechy, předchůdkyně dnešní Národní galerie, a byl vytvořen přímo pro Malostranské náměstí. Jeho návrat proto chápou jako obnovení důležité součásti pražského veřejného prostoru.

Odpůrci namítají, že samotná umělecká hodnota nestačí. Luboš Rokos, který se dlouhodobě věnuje historii a publikuje o ní, vnímá Radeckého jako představitele centralizované a nedemokratické habsburské monarchie. Za problematické považuje také nové umístění pomníku před budovou Poslanecké sněmovny.

Podle jeho názoru by se monument případně lépe hodil na místo spojené s vojenskou historií, třeba k Invalidovně. Návrat na Malostranské náměstí podle něj může působit jako oslava politického systému, který Radecký hájil.

Pomník není souhlas se vším

Historik umění a profesor Univerzity Karlovy Vít Vlnas návrat pomníku podporuje. Připomíná, že jde o výtvarně zdařilé dílo, které bylo vytvořeno pro konkrétní místo a jehož podstatná část se dochovala.

Čtěte také

iROZHLAS

Radecký se vrátí na Malostranské náměstí. Přes deset tun těžké sousoší technici v roce 1919 přemístili

Radecký podle něj patří k největším vojevůdcům českého původu. Připomenutí historické osobnosti ale podle Vlnase neznamená, že se společnost ztotožňuje se vším, co tahle postava vykonala nebo představovala.

Podobně jsou ve veřejném prostoru připomínáni Karel IV. nebo Jan Žižka, aniž by jejich pomníky znamenaly souhlas se všemi stránkami jejich života. Každý monument zdůrazňuje jen určité vlastnosti a události. Zároveň oslovuje pouze část společnosti, zatímco jiná část může jeho význam odmítat.

Návrat pomníku tak podle Vlnase svědčí i o tom, že habsburská minulost už v české společnosti nevyvolává tak silné odmítnutí jako po roce 1918. Češi se podle něj dokážou na své dějiny dívat s větším odstupem a bez potřeby vytěsňovat celé historické období.

Spory o minulost, nebo o současnost?

Obecně se debaty o pomnících obvykle vedou ve jménu historie. Ve skutečnosti ale podle Víta Vlnase vypovídají hlavně o současnosti. Společnost si z minulosti vybírá osobnosti a události, které odpovídají jejím nynějším představám a hodnotám.

Čtěte také

Čeští vojáci bojující za císaře nebyli žádní Švejci. Měli bychom je více oceňovat a připomínat?

To platí jak pro stavění pomníků, tak pro jejich odstraňování. Obě strany spojuje víra, že monument může ovlivňovat veřejný prostor a způsob, jakým společnost chápe vlastní minulost. Většina lidí však pomníky po čase přestane vnímat jako politické symboly a začne je pokládat za běžnou součást města.

Pomníky proto často říkají méně o osobnostech, kterým jsou věnovány, a víc o generacích, které je postavily. Jejich osudy se podobají osudům živých lidí: bývají oslavovány, zapomínány, odstraňovány a někdy znovu objevovány.

Jak nakonec připomíná Vít Vlnas, pomník začne veřejnost nejčastěji skutečně zajímat až ve chvíli, kdy zmizí. Debata o Radeckém proto není jen diskuzí o jednom vojevůdci. Je také příběhem o tom, jak česká společnost přehodnocuje vlastní dějiny a hledá místo pro jejich rozporné a nepohodlné kapitoly.

Kompletní rozhovory s Janem Bártou, Michaelem Heresem, Lubošem Rokosem a Vítem Vlnasem i celý pořad Zaostřeno si můžete poslechnout v přiloženém audiu. Mluvil s nimi Vít Pohanka.