NATO a jeho možný vývoj v 21. století

24. květen 2004

Severoatlantická aliance má sedm nových členů, nového generálního tajemníka a první misi mimo evropský kontinent. Nedávné velmi viditelné změny v životě aliance ale neznamenají, že se zavřela voda nad tím, co je v případě NATO možné označit za staré a nedokonalé. Jeden takový starý neduh teď ohrožuje výsledek posledně jmenované novinky, kterou je mise aliance v Afghánistánu. Jde o misi, jež je všeobecně a zcela po právu vnímána jako test schopnosti NATO přizpůsobit se bezpečnostním výzvám 21. století.

Zatím to ale vypadá, že zkouška způsobilosti dopadne pro NATO všelijak, jen ne známkou výborně anebo alespoň chvalitebně, což by aliance pro posílení své chřadnoucí prestiže potřebovala jako sůl. Převzít velení nad Mezinárodními stabilizačními silami v Afghánistánu nebyl loni v srpnu pro alianci žádný větší problém. Totéž lze říci o dalším rutinním fungování 6-ti a půl tisícového kontingentu, který dohlíží nad bezpečností v Kábulu a bezprostředním okolí afghánské metropole. Problémy přišly ve chvíli, kdy se od aliancí vedených jednotek očekává kvalitativní a kvantitativní posun vpřed.

Tím není nic jiného, než rozšíření pole působnosti jednotek mimo afgánské hlavní město. S tím je ale spojeno zvýšení počtu vojáků zhruba na dvojnásobek doprovázené dalšími nároky na nezbytnou výzbroj a výstroj. Klíčové jsou dopravní a komunikační prostředky, což v případě hornatého prostředí Afghánistánu znamená především vrtulníky. To vše pochopitelně vyžaduje adekvátní finanční krytí a ochotu členských zemí aliance do úspěchu mise v Afghánistánu patřičně investovat. Což je podle očekávaní ten největší problém.

Severoatlantická aliance proto zahajuje šetření příčin svých potíží v Afghánistánu. Jak ve svém dnešním vydání upozorňuje list Financial Times, jde o první šetření tohoto druhu od skončení studené války. Šetření probíhá v době, kdy se aliance připravuje na svůj červnový summit v Istanbulu. Na něm bude mise aliance v Afghánistánu, spolu s úvahami o možné roli NATO v Iráku, patřit k nejdiskutovanějším tématům. Těžko si lze představit, že by se nemluvilo o zcela zjevné příčině afgánských potíží.

Afghánistán totiž jen znovu potvrzuje to, co už aliance dobře zná ze svého působení na Balkáně. Úspěch misí tohoto druhu záleží na ochotě a dohodě jednotlivých členských zemí, v jakém rozsahu a čím se na těchto akcích budou podílet. Automatické využití značných vojenských prostředků a možností, jimiž aliance jako obranné uskupení disponuje, je omezeno na jedinou situaci, kterou definuje článek pět zákládající smlouvy: V případě útoku na jednu členskou zemi jsou ostatní členové aliance povinni přispěchat napadenému na pomoc.

Aliance má ale ambice být víc než jen společenstvím států, které sdílejí stejné hodnoty a spojily síly k zajištění vlastní bezpečnosti. Balkán, stejně jako Afghánistán, jsou toho hmatatelnými důkazy. Zkušenosti z obou misí by NATO měly vést k přehodnocení dosavadního způsobu, kterým jsou mise tohoto druhu zajišťovány. Mnohem efektivnějším a rychlejší cestou, jak mise NATO zabezpečit, by byl jasně definovaný rozsah účasti, kterou by jednotlivé členské země musely v takových případech poskytnout. Tak jednoduché to však není. Aliance, která dnes sdružuje už 26 států, musí nejdřív k tak zásadní změně fungování najít odvahu. A to je mnohem těžší, než dohodnout se na tom, kdo a čím ke konkrétní misi přispěje.

autor: Bohumil Šrajer
Spustit audio