Nárokování boží pravdy může zvědavého nevěřícího spolehlivě odradit od zkoumání toho, co je to víra
Daří se o víře navazovat mezi věřícími a nevěřícími konstruktivní dialog? Jakým způsobem o víře s nevěřícími mluvit? Ve Vertikále nad tématem diskutují Jan Keprt, který vede kurzy Alfa, a konvertita Adam Ach-Hübner.
Kurzy Alfa vznikly na konci sedmdesátých let dvacátého století v londýnském sboru anglikánské církve jako vzdělávací kurz pro nově obrácené křesťany. Když jeden z lektorů zjistil, že na ně chodí i nevěřící, upravil program tak, aby odpovídal na otázky hledajících lidí. Dnes se podobné kurzy konají v řadě zemí světa, jen v České republice je to na desítkách míst. Jak ale mnohdy složité otázky citlivě předat?
„Není na škodu, když je věřící člověk sebevědomý a má znalosti o víře a Bibli… když mě ale s přehnaným sebevědomím postaví před hotovou pravdu, je to odrazující,“ líčí svou zkušenost při cestě za vírou Ach-Hübner. „Nárokování si boží pravdy je mi extrémně nesympatické, protože si myslím, že jedním ze základních atributů křesťana by měla být elementární pokora, kterou – musím říct – spousta křesťanů nemá.“
Do kurzů chodí lidé s různými motivacemi – často nevěřící partneři svých věřících poloviček nebo třeba lidé, ve kterých vzbudila zvědavost návštěva programu Noci kostelů.
„V kurzech žádné nově chycené ovečky nehledáme, každý může říci, co si myslí. Snažíme se kurzy držet co nejvíce svobodné a – byť to zní jako klišé – v atmosféře lásky,“ vysvětluje Keprt a přitakává kolegovi, že pokorný přístup je důležitý.
Pro Ach-Hübnera byla momentem, kdy ho začala víra zajímat, zkušenost s dívkou, se kterou si přál navázat vztah, ale ona jej odmítla s argumentem, že nemůže být s nevěřícím. Co je vlastně ta víra zač, když pro ni byla natolik důležitá, že stála za odmítnutím, byť se měli oba rádi? Postupnými rozhovory s věřícími z nejrůznějších církví se nakonec stal katolíkem.
Otázkám na víru teď čas od času čelí i on sám. „Jak to bude po smrti? A jak jsi poznal toho Boha? To jsi měl autonehodu a někde jsi ho viděl, nebo jak se ti to stalo? Témata smrti a uvěření jsou ta hlavní, na která se mě lidé ptají,“ sumarizuje Ach-Hübner.
Václav Malý: Rozhodně si nemyslím, že Češi jsou nevěřící. Pěstují ale alternativní duchovno
Proč tolik z nás směřuje k alternativním způsobům víry? Podle světícího biskupa pražského Václava Malého je to zřejmě jen důsledek současného duchovního chaosu.
„Když už lidé přijmou nesmrtelnost, tak nastupuje otázka – jak si ji zajistíme? Co všechno si musíme v kostele odmávat a odkývat a kam všude musíme jít. A tak se postupně začínají objevovat další a další otazníky. Velké téma je Ježíš, zmrtvýchvstání a zlo ve světě. Jak může Bůh dopustit, že zemře malé dítě? To jsou všechno velmi plodné a živé rozhovory a mě samotného to nutí se ve víře dovzdělávat,“ doplňuje Keprt.
„Nejméně pochopitelné pro nevěřící je to, že věříme v někoho, koho jsme neviděli. A ukazuje se, že je nepochopitelná i mše svatá. Proto děláme na kurzu mši svatou s vysvětlivkami, kde se nad každým úkonem zastavujeme a vysvětlujeme ho,“ uvádí lektor příklady toho, jak se snaží nevěřícím lidem svět křesťanů přiblížit.
Co je nejdůležitější zprávou o víře, která by měla dolehnout k nevěřícím? Církev by podle Ach-Hübnera měla zprostředkovávat pomoc při řešení základní otázky o smyslu života. Podle Keprta je to pak poselství existence lásky, která si nežádá nic jako protihodnotu: „Boží láska je jako oceán a záleží na nás, jakou si přineseme nádobu a kolik si vezmeme. Všem bych přál aby ta nádoba byla co největší.“
První část Vertikály se věnovala mýtům a faktům kolem Istanbulské úmluvy a kontroverznímu kázání Petra Piťhy. Článek k této části pořadu si přečtěte ZDE >>
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.