Nad Itálií se stahují černá mračna. A může za to i Evropská unie, píše italský novinář

Alespoň to v německém týdeníku Die Zeit tvrdí italský novinář Ulrich Ladurner. Žurnalista se zamýšlí nad možnými následky současné italské politické linie pro Evropskou unii.

Píše, že Itálie jen kvůli tomu, že se Salvini stal ministrem vnitra, hned není zemí rasistů. Není ani krajinou plnou euroskeptiků, jen protože vicepremiér Luigi Di Maio Evropské unii vyhrožuje, jak jen může. A Apeninský poloostrov rovněž není temnou norou mizantropů. Itálie však prý každopádně sešla z cesty, kterou si vybrala po roce 1945. A zdá se, že se nad ní stahují černá mračna.

Luboš Palata: Orbán a Salvini, vrána k vráně sedá

• Upravit
• Smazat

Viktor Orbán ušel politicky hodně dlouhou cestu, říkal jsem si, když jsem ho v úterý večer viděl, jak si plácá po zádech s Matteem Salvinim, italským ministrem vnitra a šéfem strany Liga, které se teprve několik let neříká neofašistická.

Vláda protestního Hnutí pěti hvězd (M5S) a protiimigrační Ligy vede podle Ladurnera zemi rychlostí blesku na východ. Směrem, kde vládnou lidé jako Viktor Orbán, Jarosław Kaczyński, Andrej Babiš a Vladimir Putin. Ani jeden z nich v očích italského žurnalisty není přítelem demokracie, právního státu a lidských práv. A Salvini svou náklonnost k Orbánovi demonstroval jasně během úterní návštěvy maďarského premiéra v Miláně.

Orbán zase na oplátku italského ministra pochválil za to, že je prý „první, kdo se pokouší uzavřít hranici ve Středozemním moři“. „Je to můj hrdina,“ pochválil Salviniho, který se rovněž netají náklonností k šéfovi Kremlu. Ostatně podobně jako maďarský premiér. „Itálie se od svého založení před 150 lety nikdy tolik neukotvila ve vztazích s východem. Je to prolomení tabu,“ píše Ladurner.

Tomu, co bylo kdysi cenné, už dnes podle něj není přisuzována žádná hodnota. Předvídatelnost se tak považuje za otrockou poslušnost, spolehlivost pak za podřizování se diktátu Bruselu, respektive Berlínu, přičemž s tím se teď samozřejmě musí skoncovat.

Hrozba slabé Itálie

Takové výroky Salvini a Di Maio pronášejí den co den. Jak říkají, pryč jsou časy, kdy si s Itálií dělal kdekdo, co se mu zlíbilo. „Chceme, aby se s námi zase počítalo. Budeme páni Evropy, ukážeme Francii a Německu, kde je síla,“ zní podle komentáře z Říma.

Thomas Kulidakis: Politická budoucnost na cestě z Itálie

• Upravit
• Smazat

Starověký cestovatel se na Apeninském poloostrově mohl spolehnout na systém silnic, které ho vždy dovedly do Říma.

Evropa ale Itálii naléhavě potřebuje, upozorňuje Ulrich Ladurner v Die Zeitu. Potřebuje ji jako silnou, kreativní a inovativní zemi. Ale to, co starý kontinent prozatím dostává, není nic nápaditého, ani nového.

„Zničme stávající řád a vymaňme se z okovů!“ Tak zní nabídka Říma. V mnoha evropských metropolích se však neobávají silné Itálie, ale naopak jejího oslabování, soudí italský žurnalista. Viktor Orbán sice pro Unii představuje problém, ve srovnání s Itálií ale ne tak významný. Už proto, že Maďarsko na rozdíl od ní není členem eurozóny. Proto by se italské problémy pro Evropu mohly stát katastrofou.

Ztracená léta

Za slabost Říma přitom podle Ladurnera nenesou vinu Berlín nebo Paříž, jak tvrdí politická reprezentace na Apeninském poloostrově, ale tamní vládnoucí třída, která několikrát promeškala možnost zemi reformovat. Přitom už po skončení studené války, přesněji v roce 1992, se taková příležitost nabízela.

Robert Schuster: Ani Merkelová, ani Macron. To Italové drží v ruce klíč k dalšímu osudu Evropské unie

• Upravit
• Smazat

Zkraje tohoto týdne se zdálo, že nepotrvá dlouho a v Itálii vznikne nová vláda, odvrátí se hrozba opakovaných parlamentních voleb, a tím i obavy z dalšího vývoje třetí největší ekonomiky v eurozóně.

Tehdy v Itálii padl zkorumpovaný stranický systém. Situace se mohla změnit, ale nestalo se tak. O dva roky později se k moci dostal premiér Silvio Berlusconi a „nastalo 20 let ticha, kdy se země dostala na periferii“, hodnotí komentář promarněnou šanci.

Na druhou stranu ale Brusel nenabídl žádnou evropskou strategii, jak zabránit vzdalování se Říma z centra dění. De facto se jen přihlíželo, jak Itálie upadá a doufalo se, že „nějak bude“. Na Berlusconiho poté navázal krátkým intermezzem Romano Prodi, po návratu magnáta Berlusconiho se pak moci postupně ujali Mario Monti, Enrico Letta a Mateo Renzi. Nikdo z nich ale situaci zásadně nezměnil.

Italská skrz naskrz

Sociální demokrat Renzi přitom od voličů jako první od roku 1992 skutečně dostal šanci, aby stav země zlepšil. V evropských parlamentních volbách v roce 2014 dokonce jeho Demokratická strana (PD) získala rekordní čtyřicetiprocentní podporu. Nicméně politik doplatil na svou pověstnou marnivost a ješitnost. A bez Renziho by nyní nebyl Salvini ani Di Maio, dočteme se ve článku týdeníku Die Zeit.

Nyní tito dva populističtí lídři vládnou v Římě s takovým úsilím, jako nikdo za posledních 20 let. Ostatně Italové si je většinově zvolili, což se musí respektovat, uznává novinář Ladurner. Zdůrazňuje, že Salvini s Di Maiem nespadli z nebe, nejsou ani vynálezem Kremlu. Současná vláda je italská skrz naskrz.

Nynější vládci Itálie se však do svých pozic vypracovali i díky nemohoucnosti Evropské unie. „Nicméně i pro tento kabinet, stejně jako pro všechny vlády unijních států, platí určité hranice. Je potřeba si to připomínat. Je také načase Italům se vší přátelskostí vysvětlit, jakou cenu zaplatí, pokud se Řím bude držet současného kurzu,“ myslí si italský novinář Ulrich Ladurner na stránkách týdeníku Die Zeit.