Na Ukrajině se život přizpůsobil situaci. Na sirény leteckého poplachu si všichni zvykli, říká zpravodaj Marek

„Večer jsou otevřené restaurace, v parcích hraje hudba, lidé tančí, Kyjev je zase příjemné východoevropské město. Jen s tím rozdílem, že několikrát za den se rozezvučí sirény leteckého poplachu,“ popisuje atmosféru hlavního města zpravodaj Českého rozhlasu Jaromír Marek, který se právě vrátil z třítýdenní cesty po Ukrajině.

Čtěte také

Libor Dvořák: Kam spěje válka na Ukrajině po pěti měsících?

Od dubna, kdy byli Rusové vyhnáni z příměstských oblastí Kyjeva, se život v dříve okupované oblasti změnil.

„Tehdy v Kyjevě prakticky nebylo možné se najíst, všechno bylo zavřené, silnice i ulice byly prázdné. Teď už se do měst vrací život. Vypadá to tam skoro jako před válkou, i když všichni obyvatelé se do Kyjeva nebo do měst na střední a západní Ukrajině ještě nevrátili.“

Ukrajinci žijí v neustálém nebezpečí, že na jejich město nebo vesnici spadne bomba. „Není to moc příjemný pocit, když jdete po ulici a najednou se všude rozezní sirény. Například ve Lvově se sirénami zaznívá i naléhavé hlášení, aby se lidé odebrali do krytů,“ přibližuje Marek.

22 fotografií

Přestože úřady neustále vyzývají občany, aby na nebezpečí reagovali, lidé už většinou sirény ignorují. „Ukrajinci by asi nedělali nic jiného, než neustále utíkali do krytů. A každý zkrátka doufá, že to nebude jeho dům, na který bomba spadne.“

Životaschopnost Buči

Po několika měsících od masakru v Buči se Jaromír Marek vydal i do tohoto města, které proslulo jako nechvalný symbol ruské okupace. Zhruba třicetitisícové předměstí Kyjeva bývalo před válkou příjemnou rezidenční oblastí. Vzhledem k poloze Buči na severozápad od Kyjeva a blízkosti vojenského letiště Hostomel bylo město zničené ruskou armádou.

Kyjev je zase příjemné východoevropské město. Jen s tím rozdílem, že několikrát za den se rozezvučí sirény leteckého poplachu.
Jaromír Marek

„Když vojáci město osvobodili, zvedla se hned velká vlna dobrovolnictví a lidé z Kyjeva přijížděli do Buči. Byl to dost surreálný pohled, protože tam ležely trosky, ze kterých se obrazně řečeno ještě skoro kouřilo. Před nimi byla ohořelá torza osobních aut a v předzahrádkách samy od sebe rašily narcisy. Prostranství už zametali dobrovolníci, shrabovali suchou trávu a trosky a snažili se město dát dohromady,“ říká Jaromír Marek.

Život na Ukrajině jde dál

Jedním z pozitivně zakončených válečných příběhů spojených s Bučou může být i osud paní Valerie, která pochází z Donbasu. Odtud však s rodiči utekla v roce 2014 ke Kyjevu, její rodné město je dnes pod ruskou okupací. Rodiče si koupili byt v Buče a paní Valeria žila v Kyjevě, ale začátkem války odešla ze svého bytu k rodičům do Buči.

Čtěte také

Z Johnsonova odchodu má Kreml radost. Na britské podpoře Ukrajiny se ale nic nezmění, míní politický geograf Romancov

„Bylo to pro ni takové příměstské teritorium, kde si myslela, že to bude bezpečnější, ale nebylo. Strávili patnáct dní ve sklepě, ale měli vlastně štěstí,“ vysvětluje Jaromír Marek, který vezl paní Valerii z Česka na Ukrajinu.

Dům nakonec přežil jen s drobnými průstřely a rozbitými okny, ruští vojáci ale zničili a vykradli všechny byty. Ve sklepě se paní Valeria seznámila se sousedem svých rodičů a nedávno měli svatbu. „Když jsem paní Valerii vezl na Ukrajinu, měla v plánu vrátit se ještě na nějakou dobu do Česka, měla nějaké místo domluvené v Brně. Tak teď už se asi nevrátí a bude s Jurijem žít asi někde v Buči.“

Poslechněte si celý rozhovor se zpravodajem Českého rozhlasu Jaromírem Markem, který byl součástí programu Českého rozhlasu Plus na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.