Turecká zmrzlina si k českým stánkům a okénkům zatím cestu neprošlapala. Možná je to proto, že se nejedná o žádnou šťavnatou, krémovou ani nadýchanou pochoutku. Její konzistence je spíš tahavá až gumová. A ani její prodej není zas tak úplně banální záležitostí.
Istanbulskou třídou İstiklal se rozléhají dva specifické pronikavé zvuky – jednak zvonec historické tramvaje, která tu jednou za čas rozežene turisty, a jednak neustálé bušení a povykování tureckých zmrzlinářů.
Malý ledňáček na špejli v čokoládě. Tak to je první zmrzlina, kterou si z dětství vybavuje zmrzlinář Radim Řezáč. Dnes, když jde po ulici a někde spatří prodávat zmrzlinu, tak neodolá a vyzkouší – smíchané chutě a ingredience jsou spíše horší, nejlepší je jednodruhová. „U jahodové víte, na čem jste,“ vysvětluje.
İstiklal jsou takové pražské Příkopy. Jeden a půl kilometru dlouhá pěší zóna je přeplněná turisty, ovšem takovými, kteří si chtějí povyrazit spíš než poznávat památky. A právě na ty tady zmrzlináři číhají.
Kahramanmaraş dondurma
„Musím zmrzlinu pořád hníst, pořád musím takhle do díže naběračkou šťouchat a mačkat, aby byla zmrzlina pořád vláčná a nesrazila se,“ ukazuje mi Muhamet. Na hlavě má stejně jako ostatní zmrzlináři tady na İstiklalu červený fez, na sobě folklorní vyšívanou vestičku a vábí kolemjdoucí střídavě turecky, arabsky a anglicky.
„Jsem z Kahramanmaraşe. Všichni, kdo tady na třídě İstiklal dělají zmrzlinu, jsou z Kahramanmaraşe,“ vysvětluje. „Naučil jsem se doma, máme velký rodinný zmrzlinový byznys,“ dodává.
Kahramanmaraş je město na jihu Turecka proslavené pistáciemi a zmrzlinou. Ta se turecky řekne dondurma a nejlepší je samozřejmě Kahramanmaraş dondurma. Od jiných se liší konzistencí, je jakoby tahavá až gumová, takže z talířku se jí vidličkou a nožem.
Pistáciová je povinná
Kahramanmaraş dondurma se dělá ze salepu, což je prášek namletý z kořene horské orchideje, která roste hlavně – kde také jinde – než v okolí Kahramanmaraşe.
„Zmrzlina musí být pořád takhle gumová. A taky podle barvy se pozná, jestli je správně udělaná, nebo ne,“ vysvětluje Muhamet.
Vedle sebe má čtyři díže – v jedné je bílá vanilková hmota, vedle hnědá čokoládová, třetí díže ukrývá velký žlutý citronový chuchvalec a nakonec nazelenalá zmrzlina ve čtvrté nádobě. To je pistáciová – ta je v Turecku naprosto povinná.
Zmrzlinářská show
Muhamet hněte každou chvíli jinou a ostatní přiklápí tepanými plechovými pokličkami, aby si mouchy vybraly jiný cíl. Ovšem Muhamet je velký vtipálek – to jsou ale všichni prodavači kahramanmaraşské zmrzliny tady na třídě Istiklal. Prý je to součástí kultury prodeje této krajové pochoutky.
„Neděle v Istanbulu vypadá jako každý jiný den - od rána slyšíte hlasy obchodníků s nejrůznějším zbožím, život zejména ve staré části města se nezastaví,“ říká prázdninový reportér v Turecku Jan Beneš, který doporučuje navštívit nejdříve rušná a velká města. „Istanbul vás může dobít, ale také vysát, po čtyřech dnech jste unavení,“ nastiňuje v rozhovoru s Patricií Strouhalovou.
Jak jsem naletěl já, jsem natočit nestihl, a tak se teď bavím na účet jedné slečny. Než svou zmrzlinu dostane, chvíli to trvá. V ruce jí totiž několikrát zůstane prázdný kornoutek. Jindy zas Muhamet využívá lepivé konzistence zmrzliny a slečně ji naběračkou na poslední chvíli vytáhne z ruky.
Veselá kopa jsou tihle kahramanmaraşští zmrzlináři.
