Na školách jsou i dnes soudružky učitelky a není jich málo, říká Mikuláš Kroupa

„U nás v rodině funguje diskuse v pravém slova smyslu. Hledají se argumenty. A člověk, pakliže je převážen a přetlačen těmi argumenty, tak přijímá názor, který vítězí,“ popisuje, jak rodinné rozhovory v takto početném a rozmanitém klanu Kroupů probíhají.

„Jsem obtěžkán příběhy, které nechci nést jen sám“

Spisovatel a novinář Mikuláš Kroupa se narodil 12. srpna 1975 v Praze, kde vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky. V roce 2000 nastoupil do Agentury vojenských a informačních služeb Ministerstva obrany České republiky, pracoval jako externista stanic Radiožurnál, Vltava a Dvojka Českého rozhlasu. Později působil jako redaktor vysílání do zahraničí na Rádiu Praha a reportér v české redakci BBC. V roce 2001 registroval s právníkem Vítem Makariem a historikem Michalem Šimůnkem neziskovou organizaci Post Bellum, stal se jejím ředitelem a také spolutvůrcem digitálního archivu Paměť národa. Je spoluautorem úspěšného rozhlasového dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, který připravuje pro Český rozhlas od května 2006. Je také jedním ze scenáristů připravovaného sedmnáctidílného televizního cyklu Příběhy 20. století. V Post Bellum se věnuje především kreativním projektům, jako jsou výstavy, publikační počiny, rozhlasové, televizní, tištěné a internetové projekty.

V konfrontaci s totalitní zločineckou ideologií ve 20. století většina národa zklamala. Přesto má tento národ mezi sebou skutečné, inspirativní a obdivuhodné hrdiny.Mikuláš Kroupa

Neziskovou organizaci Post Bellum založil Mikuláš Kroupa s posláním zachytit pro naši a příští generace skrze vzpomínky pamětníků klíčové události 20. století. „Co považuji za zajímavé na své práci, je to, že vám otevírá obzory. Najednou pohlédnete na charaktery lidí a události minulého století novým pohledem. Lidský příběh to pomaličku osvětluje jinak, člověk zjistí, že každý příběh, i těch udavačů Státní bezpečnosti nebo komunistů, má v sobě něco obrovsky lidského, srozumitelného, ale nechci říct pochopitelného. Otevírá se svět ne šedivý. Je podivně zbarvený, ale obrovsky pestrý. Barvy vyvstávají. Na základě toho si může člověk odpovědět, kolik toho bylo špatně a kolik dobře,“ popisuje Kroupa.

„Každý příběh, který připravuji, se snažím co nejpoctivěji odvyprávět a cítím potom velkou úlevu z toho, že jsem ho zformuloval a vyslal do veřejného prostoru,“ dodává.

V rodinách se o tom nemluví

Podle Mikuláše Kroupy je podstatný způsob, jakým generace mladých lidí, kteří události minulých režimů nezažili, budou s minulosti seznámeni, jak jim budou vyloženy. Podle něj dětem ve školách „pumpují v hodinách dějepis do hlav strohým způsobem“. Sám se svými dětmi o něm mluví skrze příběhy.

„Na školách jsou stále soudružky učitelky a je jich nemálo. Období normalizace charakterizují tak, že se staly nějaké chyby – někdo udělal někde nějaké chyby. Mnohem horší je ale to, že se o těchto věcech nemluví v rodinách,“ říká.

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s Mikulášem Kroupu ZDE.