Na Olšanských hřbitovech už potkáte víc běžců než těch, co chodí vzpomínat na mrtvé, upozorňuje antropolog Haluzík na změnu užívání města

Čtěte také

Byty v Praze nejsou a nebudou. Vyřešit by to mohl městský developer, zvažuje náměstek primátora Hlaváček

Vágní terén – tak pojmenovává prostory, které zůstávají na okraji zájmu městských architektů, urbanistů i velké části veřejnosti. Jde často o proluky, neudržované zelené plochy a podobně.

„V architektonickém a urbanistickém uvažování to místo čeká na svoji funkci. Už tam všichni vidí nějakou tu banku, nový podnik, ale ono to trvá hrozně dlouho. Než se udělá kolečko všemi papíry, tak to zabere minimálně sedm let,“ vysvětluje Haluzík.

„Trávil jsem dětství v prázdném časoprostoru vedle Zlína, který měl být sportovním areálem. Ten začal stavět už Baťa, ale ještě na konci 80. let to byl jen vágní terén. Čtyři desítky let tam nebylo nic – respektive byly tam různé tůňky, ve kterých žili chránění živočichové. My to tam sjížděli na vorech a hráli si na Sandokana,“ vzpomíná antropolog.

Vágní terén? 

Největší rozmach podobných vágního terénu nastal v 90. letech. Přesto se nové lokality objevují i dnes, jen bývají menší.

„Dnes máme spoustu ochranných zón – kolem cest, mezi řekou a něčím dalším, či poblíž továrny. Nesmí se stavět pod vedením, vedle něho, za ním. Někteří urbanisté z legrace říkají, že kdyby se všechny tyto zóny opravdu aplikovaly, tak už by na nic jiného než na ochranné zóny nezbylo místo. A právě ony vytváří možnost pro vágní terén,“ uvažuje Haluzík.

Čtěte také

Městské prostředí škodí duševnímu zdraví. Pomáhá pobyt v přírodě i zeleň kolem bydliště

Starší plochy naproti tomu doslova mizí před očima.

„Během tvorby naší knihy jsme pořídili spoustu dech beroucích fotografií, ale většina z těch míst už neexistuje. Město uklízí a zároveň zastavuje proluky. Jsou přichystané velké developerské projekty na proluky, které ještě nebyly zastavěny. Ale přijde mi škoda to jen jakoby zahustit a mechanicky zastavět,“ přiznává.

Inspiraci je možné hledat například v Berlíně. „Já se tomu nebojím říkat nový park. Je to trend, který se objevuje v západní Evropě posledních 30 let. Je to jedna z možných věcí, co se dá s takovým prázdným prostorem dělat. My to už vlastně spontánně děláme. Lidi mluví o tom, že chodili do přírody nebo do parku. Ale kdybychom se na to místo podívali pořádně, tak ve skutečnosti jde ve valné většině o vágní terén.“

Běhání na hřbitově

Účel jednotlivých míst se samozřejmě proměňuje v čase. A to často nejen záměrným plánováním městských architektů. Mezi takové příklady patří nepoužívané hřbitovy, které se přeměnily v parky.

„Probíhá to dost zespodu – lidi nejprve spontánně chodí na procházky, potom běhat. A nikomu to zdánlivě nevadí. Něco takového se teď děje na Olšanských hřbitovech. Když tam půjdete za dobrého počasí, uvidíte lidi na procházce a běžců možná více než těch, co tam jdou zavzpomínat na hroby,“ všímá si.

Radan Haluzík|foto:Petr Pokorný

Vágní terény přitom nejsou nic nového. Ve skutečnosti tady s námi byly prakticky odjakživa. „Známe je třeba ze středověku – kdy nám zbyl prostor mezi Starým a Novým Městem. Tam byly ty neřádské příkopy. Hradby mezi Starým a Novým Městem dosloužily a stala se z toho opravdu odporná bažina.“

„Byly tam souboje, lidé tam chodili za prostitucí. No, ale dnes víme, že právě toto byla obrovská šance pro město – vyrostly tam nejluxusnější bulváry: Národní třída, Příkopy, Revoluční. Vágní terény jsou obrovskou šancí převrátit město naruby,“ uzavírá Radan Haluzík.

Poslechněte si celý rozhovor Davida Šťáhlavského s Radanem Haluzíkem v pořadu Hovory. Probrali nejen pozapomenutá místa v našem okolí, ale také to, jakou estetiku může mít pro lidi nacionalismus nebo válka.