Na jazyky nemám talent? Věda i učitelé říkají, že je to mýtus

Na Základní škole Strossmayerovo náměstí v Praze 7 kvůli novým ministerským pokynům strukturu výuky měnit nebudou. Angličtina je tu povinná od první třídy a vyučuje se v ní i pracovní výchova. Třídní učitel připraví činnosti a učitel – rodilý mluvčí – je pak vede anglicky.

Škola se inspirovala metodou CLIL, při které cizí jazyk proniká do dalších předmětů. „Děti tam něco vytvářejí, hýbou se nebo počítají. Je tam sice specifická slovní zásoba, ale není tam tolik mluvení,“ vysvětluje zástupce ředitele Jan Juříček.

Každý má talent

Druhý jazyk – francouzštinu, němčinu nebo španělštinu – na ZŠ Strossmayerovo náměstí děti začínají už v šesté třídě. Francouzštinář Aleš Sedlmeier je přitom zvyklý slýchat námitku žáků a jejich rodičů, že na jazyky nemají talent. Praxe z hodin to ale podle něj neukazuje. Rozhodující totiž je, jakým způsobem se jazyk vyučuje a co se od hodin čeká.

Čtěte také

Učebnice jsou v průměru devět let staré. Reforma to nenapraví, pokud na nich stát nepřestane šetřit

„To, že je nějaký cizí jazyk pro někoho těžší nebo lehčí, je trošku mýtus,“ říká. Obavy podle něj živí vzpomínky na jazykovou výuku z počátku devadesátých let, postavenou na překladech a gramatických cvičeních.

Slova Aleše Sedlmeiera potvrzuje i psycholingvistka Kateřina Chládková z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Psychologického ústavu Akademie věd, která vede výzkumnou skupinu SPEAKin lab. Z výzkumů vyplývá, že lidský mozek nemá omezenou kapacitu na učení jazyků, omezuje ho pouze čas, který je na to zapotřebí.

Jak Kateřina Chládková uvádí, v Ghaně si například děti běžně osvojují tři až čtyři jazyky a některé zvládnou i šest: „Každý člověk má talent na jazyk, pokud je mu ten jazyk nějakou vhodnou formou zpřístupňován.“

Nůžky se rozevírají

Za dvě hodiny týdně se podle Chládkové děti druhý cizí jazyk na komunikační úrovni nenaučí a nikdo by to neměl ani očekávat. Cílem výuky druhého cizího jazyka má být spíš seznámení se s dalšími kulturami a různorodými pohledy na svět.

Čtěte také

Být týmový hráč, naslouchat druhým i měkké dovednosti. To si odnáší děti z neformálního vzdělávání

Když takovou možnost škola nenabídne nebo ji nabídne až v pozdějších ročnících, zmenšuje se tím hlavně příležitost učinit takovou zkušenost pro děti z rodin, které například nemají prostředky na cestování nebo jejichž rodiče z nějakého důvodu cizí kultury nezajímají.

„Je to promarněná šance v tom, že se tím obrovsky rozevírají sociální nůžky ve společnosti,“ myslí si Kateřina Chládková.

Mé nové já

Jak se ukazuje, ministerské plány rušící druhý cizí jazyk jako povinný mají hlavně posloužit školám, které mají problémy sehnat učitele cizích řečí. Vyvstává tedy otázka, nakolik je ve středu zájmu stále rozvoj dětí.

Čtěte také

Pobyty v zahraničí mění pohled na život i studium. Erasmus+ rozvíjí sebevědomí i sociální dovednost

Kateřina Chládková chápe obavy ředitelů z nedostatku jazykářů. Pokud ale cílem není plynulá řeč, může podle ní výuku vést i člověk bez plné jazykové kvalifikace, který danou kulturu zná a má ji rád. A nemusí to být ani jazyk, který dítě posléze využije na trhu práce. Seznamovat se může například s vietnamskou kulturou, ukrajinskou, polskou nebo jinou, jejichž mluvčí v řadách žáků jsou.

Jazyky nebo znalost jiných kultur totiž mají potenciál měnit pohled na svět a rozvíjet a upevňovat identitu. Jak to pro Reparát shrnula sedmnáctiletá Barbora Uhrová, která strávila rok na střední škole ve Spojených státech a teď se vrátila na gymnázium v Česku: „Najednou jsem žila úplně nový život, takže mi to dalo pocit, že jsem i trošku nový člověk.“

Co si myslí učitelé o ministerských plánech? Jak děti efektivně naučit cizí jazyky a jak rozhodující je při tom jejich věk? A co s bilingvními dětmi, které míchají češtinu s angličtinou v jedné větě? Poslechněte si celý pořad.