Na dráze člověk potřebuje pevnou ruku, může ale i rozdávat radost, říká strojvedoucí Alexandra Horká
Co dovede studentku umělecké fotografie na kariérní dráhu strojvedoucí vlaku? Je lepší být cestující, nebo ten, kdo vlak řídí? A jaké vlastnosti nesmí chybět zaměstnanci dráhy? O tom vypráví v Hovorech Alexandra Horká: „Když jsem poprvé seděla v kabině strojvedoucího, žasla jsem. A od té doby už jsem nechtěla nic jiného,“ přiznává milovnice historických lokomotiv a železniční estetiky.
Horká původně pracovala v prodejnách a pak v gastronomii. „V té době jsem začala chodit po železnici a fotit vlaky. Líbily se mi třeba staré stanice nebo příroda okolo té architektury. Začala jsem se zajímat o různé druhy lokomotiv, staré i moderní,“ vypráví Horká a pokračuje:
„Po čase jsem zjistila, že mě baví nejvíc historie a historické vlaky. Úplnou náhodou na mě vyskočil inzerát, že zrovna společnost, která tyto vlaky provozuje, hledá průvodčí. Dost impulzivně jsem na něj odpověděla a byla jsem pozvána na pohovor.“
Jako průvodčí strávila Alexandra Horká tři roky. „Bylo to náročné. Je potřeba být milý, ale zároveň někdy velmi rázný a nekompromisní. Výletníci jsou někdy dost rozverní a potřebují pevné zacházení. Kabina strojvedoucího je oproti tomu prostor pro svobodu, kterou po deseti letech v gastronomii a třech letech jako průvodčí opravdu chcete,“ popisuje.
Houkání a jásot
Po vstupu do světa železnic někdejší fotografku překvapilo, kolik znalostí musí mít jako drážní zaměstnankyně:
Čtěte také
„Už když jsem začínala jako průvodčí, nevěřila jsem vlastním očím, kolik se musím naučit informací. Ten nejzákladnější předpis D1 má přes 600 stran. Strojvedoucí ho musí znát víceméně úplně celý, průvodčí jen nějaké výtažky. Ale když se přes deset let neučíte nic a pak přijdete dělat průvodčí – s tím, že si představujete, že budete jenom přehazovat výhybky a vypravovat vlak... Najednou zjistíte, že se musíte začít učit. To mě hodně překvapilo,“ vzpomíná Horká.
Pozitivně ji naopak překvapilo, kolik radosti člověk jako strojvedoucí může rozdávat.
„Nečekala jsem, že na každý vlak, který vezu, mává tolik dětí. Je to strašně hezký moment, že uděláte při práci radost zahoukáním. Ta děcka na vás čekají buď na perónech, nebo podél tratí. A po zablikání a zahoukání následuje vždycky jásání a hopsání, to je moc milé,“ rozplývá se Alexandra Horká a dodává, že za nejkrásnější vlak považuje takzvaný žabotlam.
Poslechněte si celý rozhovor se strojvedoucí Alexandrou Horkou v audiu nahoře.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
