Na besídce mi řekli, že naše rodina měla „jít ke zdi“. Příběh Olgy Tiché z Dolních Beřkovic
Jméno a fotografie Olgy Tiché z Dolních Beřkovic na Mělnicku občas vyskočí na čtenáře zpravodajských webů v souvislosti s velkou vodou. Dům Tichých vyplavila povodeň hned dvakrát, v roce 2002 a v roce 2013.
„Při té první povodni jsme měli vodu až ke stropu, tady je dodnes vidět linka, pořád prostupuje nějaká mastnota, i když jsme zdi všude oškrábali,“ ukazovala paní Olga během rozhovoru, který s ní pro Paměť národa před pěti lety natáčela Jana Červenková. „A támhleten lustr, ten byl plný vody. Je to jediná věc, která zbyla z původního vybavení, všechno ostatní jsme museli dát pryč. Koupili jsme nejlevnější dřevotřískový nábytek z Polska, a když přišla druhá povodeň, už to bylo lepší, ten nábytek kupodivu vydržel, i když je trochu rozklížený, občas nemůžu zavřít nebo otevřít šuplík.“
Neříká to dramaticky a zlomeně, spíš jako zajímavost, hodně se směje. Při povodních pomáhala její rodině Diakonie Českobratrské církve evangelické, potom se Olga Tichá stala dobrovolnicí a začala pracovat pro projekt Odolná obec: „Usilujeme o to, aby škody při povodni byly co nejmenší, aby nikdo nebyl opuštěný, aby se o každém vědělo, aby se ke všem dostaly informace.“ Nové Příběhy 20. století však nejsou o povodních, nýbrž o osobní historii Olgy Tiché. Prožila toho tolik, že i kdyby se to rozložilo na několik životů, bylo by to až dost.
Dcera továrníka, nepřítele lidu
Olga Tichá (Fraňková) se narodila 17. března 1945 do rodiny továrníka Františka Fraňka a jeho ženy Marie. Měla dva starší bratry, Václava a Františka. Všichni žili v Dolních Beřkovicích, kde otec vybudoval fabriku na kožené výrobky.
Přibližně 120 zaměstnanců a domácích pracovníků dělalo koňské postroje, výbavu pro četníky, myslivce, hasiče a motocyklisty, za války vojenské brašny, nábojnice, řemeny. První vzpomínky Olgy Tiché se týkají právě továrny, kde byl i rodinný byt: „Měla jsem chůvu a s tou jsem chodila do dílen krmit kočky. A měla jsem ráda, když mě tatínek prováděl a všechno mi ukazoval. Vonělo to tam kůží, zaměstnanci mě měli rádi, hrála jsem si s jejich dětmi.“
Po válce investoval František Franěk veškeré peníze do inovací. Vybavil fabriku moderní technikou i novým hygienickým zázemím pro zaměstnance. Prosperující podnikání však skončilo ze dne na den, kvůli komunistickému převratu. Už 26. února 1948 prý straničtí funkcionáři a budovatelé nové spravedlivé společnosti zabavili podnik, v němž směl dosavadní majitel ještě chvíli působit jako národní správce. Olze Tiché byly tři roky, z té doby si pamatuje, že najednou nesměla do továrních dílen a že to nemohla pochopit.
Ve fabrice se pro děti zaměstnanců pořádaly oslavy Mikuláše. V prosinci 1948 nebo 1949 (už si přesně nevzpomíná) přišla na besídku i malá Olga: „Zazpívala jsem lidovou písničku a myslela jsem si, že dostanu nadílku jako ostatní děti. Ale nedostala jsem nic a vyvedli mě ven, že tam nemám co dělat. Jeden pán říkal, že naši rodinu měli postavit ke zdi a postřílet nás, jako v Rusku. Plakala jsem venku na schodech a bála jsem se jít domů. Měla jsem pocit, že jsem to zavinila, že jsem něco udělala špatně.“
Komunisté vyhodili Františka Fraňka z funkce národního správce a poslali ho pracovat na Vysočinu, do Velkého Meziříčí, odkud mohl dojíždět domů jen na neděli. Přistěhovat se za ním nebylo možné a Olga Tichá vídala otce, s nímž měla velmi blízký vztah, několik let jen sporadicky. Matka Marie Fraňková se třemi dětmi a tchyní, dosud zvyklá na pohodlí, klid a dostatek, zůstala na spoustu těžkých praktických starostí sama. Mnozí známí a sousedé se od ní odvraceli – nebylo radno paktovat se s třídním nepřítelem.
Doma bylo napětí, Olžina matka Marie žila ve strachu: „Na maminku to byl ohromný nápor, na který nebyla připravená. Byla zvyklá na normální poměry a teď jí brali půdu pod nohama. Nechovala se ke mně moc laskavě, vnímala mě jako určitou přítěž, a slýchala jsem věci, s kterými si dítě nemůže vědět rady – třeba že by bylo všechno snazší, kdybych nebyla, že by se pak rodiče mohli volněji rozhodovat, odejít do ciziny.“
Po čase dostali Fraňkovi oznámení, že musí opustit byt: „Tehdy se vystěhovávalo tak, že přijel povoz, na který členové rodiny naházeli, co se vešlo a co stihli pobrat. A všechny pak vezli do nového bydliště. Často dopředu ani nevěděli, kde skončí. Maminka naštěstí dostala zprávu, že se máme stěhovat do opuštěné hájovny v lesích na Kokořínsku, tak se na to místo jela podívat. Nebyla tam pitná voda ani elektřina, do nejbližší obce se šlo dva kilometry. Žila s námi ještě babička, která by něco takového nezvládla,“ vzpomíná Olga Tichá: „Nakonec se maminka dohodla na národním výboru, že když se rychle přestěhujeme do prázdného bytu na zámku v Beřkovicích, budeme tam moci zůstat.“
Na vystěhování do zámku měli mít Fraňkovi dva dny, nakonec to museli stihnout během dvanácti hodin: „Celý den jsme tahali věci. Maminka nám ještě nechala čisté oblečení v koupelně, protože si myslela, že až všechno vystěhujeme, ještě se alespoň vykoupeme a převlečeme. Ale pak už nás domů nepustili, takže v té koupelně všechno zůstalo.“
Život na zámku v rudých časech
Zchátralý zámek v Dolních Beřkovicích stál nedaleko továrny, bylo v něm několik „holobytů“ bez příslušenství, se společným záchodem pro všechny partaje. V zimě se Olga Tichá ráno probouzela s jinovatkou na peřinách, protože uhlí bylo na příděl a muselo vystačit i na léto, vařilo se v kamnech. Svítilo se jednou žárovkou kvůli úspoře elektřiny. Jakožto buržoazní rodina neměli Fraňkovi nárok na potravinové lístky.
Otci, který na počátku 50. let ještě pracoval na Vysočině (pak řídil náklaďák a tahal klády v lese), strhávali až do roku 1966 třetinu platu jako tzv. milionářskou daň. Marii Fraňkové nabídl národní výbor jedinou práci – a sice uklízení toalet v továrně. „Tatínek tehdy řekl, že takové ponížení nedopustí, a chtěl, aby maminka raději zůstala doma,“ říká Olga Tichá. Její matka pak pěstovala zeleninu, chovala angorské králíky a pletla svetry, které prodávala lidem z vesnice. Trauma z překotného stěhování způsobilo, že se celé dva roky neodvažovala vybalit zařízení bytu: „Bála se, že nás znovu vystěhují a nebudeme připraveni, takže jsme žili v takovém provizoriu. Nám dětem to moc nevadilo, ale maminka to nesla hodně špatně, byla nervově labilní.“
V roce 1951 šla „třídní nepřítelkyně“ Olga Tichá do školy: „V první třídě jsme měli pana řídícího, který prý měl nějaké hříchy z války a o to víc se chtěl zalíbit komunistům. Když se třeba slavil ´Vítězný únor´, musela jsem hned ráno do kouta. A když už jsem tam nějakou dobu stála, křičel, že se na mě nemůže dívat a ať jdu za dveře na chodbu. Šla jsem tedy na chodbu – a tam jsem brečela jak želva. Jeho žena, paní řídící, mě slyšela – měli ve škole byt –, vzala mě k nim do kuchyně, uvařila mi kakao, dala mi buchty. Když pan řídící přišel o přestávce na svačinu domů, ztuhla jsem hrůzou, co mi udělá, jenže on byl najednou jak milius. Vyptával se mě, co mám ráda a co čtu… Předváděl ve třídě nějaké divadýlko, ale jak jsem to v tom věku mohla chápat?“
Olga Tichá líčí, že přišla o hodně kamarádů, protože jim rodiče, podněcovaní místními partajníky, jakékoli kontakty s „nežádoucími buržoazními elementy“ zakázali. Přátelila se tedy s rodinou, v níž žilo deset dětí: „Byli vždycky hrozně chudí, a protože jich bylo hodně a neměli špatný třídní původ, nikdo si na ně moc netroufl. Takže s nimi jsem se kamarádila. Když pozvali jejich otce na kobereček, prohlásil, že to je jejich věc, s kým se jejich děti stýkají – a bylo to vyřešené.“
Co Bůh činí, činí s nějakým záměrem
Po absolvování deváté třídy měly děti Fraňkovy dveře k maturitním oborům zavřené. Olga se šla učit do zahradnictví. Po dvou neúspěšných pokusech dostat se na střední zahradnickou školu v Mělníku ji matka nakonec propašovala do zahradnické školy v Děčíně (vedení ústavu ´zašantročilo´ její kádrové materiály). Po mnoha letech se prý svobodněji nadechla: „Už byl rok 1962, tuhý režim se trochu uvolňoval… V té škole byli zajímaví kantoři – mladí a nezatížení. Panovala tam přátelská atmosféra, všechny nás to tam bavilo.“
Ve druhém ročníku se Olze Tiché znovu převrátil život – zavinili to opilí železničáři, kteří slavili Nový rok 1964. Tehdy devatenáctiletá Olga jela v neděli večer do Děčína na internát a srazila ji lokomotiva, která neměla v kolejišti co dělat. Lékaři jí museli amputovat obě nohy. Dostala protézy, do školy se vrátila po sedmi měsících: „Cítila jsem tam velkou podporu. Nikdo mě moc nelitoval a nešetřil, byli dost drsní, a to bylo dobré, protože mě to motivovalo se s tím vším srovnat. Odmítali mě vnímat jako mrzáka.“
V jedenadvaceti letech odmaturovala, ve třiadvaceti letech se jí narodil syn Jan, ve třiceti se pak provdala za kamaráda z dětství (syna z rodiny, která žila také na zámku v Dolních Beřkovicích), s nímž má další tři děti. Po listopadu 1989 získali Fraňkovi v restituci továrnu, ale nepodařilo se jim uspět v konkurenci s levným zbožím z Asie. Pro Olgu Tichou to byla další rána, s níž se složitě vyrovnávala. Je věřící – a říká, že co Bůh činí, činí s nějakým záměrem, a tak je třeba život přijímat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.