Na besídce mi řekli, že naše rodina měla „jít ke zdi“. Příběh Olgy Tiché z Dolních Beřkovic

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Olga Tichá

Jméno a fotografie Olgy Tiché z Dolních Beřkovic na Mělnicku občas vyskočí na čtenáře zpravodajských webů v souvislosti s velkou vodou. Dům Tichých vyplavila povodeň hned dvakrát, v roce 2002 a v roce 2013.

„Při té první povodni jsme měli vodu až ke stropu, tady je dodnes vidět linka, pořád prostupuje nějaká mastnota, i když jsme zdi všude oškrábali,“ ukazovala paní Olga během rozhovoru, který s ní pro Paměť národa před pěti lety natáčela Jana Červenková. „A támhleten lustr, ten byl plný vody. Je to jediná věc, která zbyla z původního vybavení, všechno ostatní jsme museli dát pryč. Koupili jsme nejlevnější dřevotřískový nábytek z Polska, a když přišla druhá povodeň, už to bylo lepší, ten nábytek kupodivu vydržel, i když je trochu rozklížený, občas nemůžu zavřít nebo otevřít šuplík.“

Neříká to dramaticky a zlomeně, spíš jako zajímavost, hodně se směje. Při povodních pomáhala její rodině Diakonie Českobratrské církve evangelické, potom se Olga Tichá stala dobrovolnicí a začala pracovat pro projekt Odolná obec: „Usilujeme o to, aby škody při povodni byly co nejmenší, aby nikdo nebyl opuštěný, aby se o každém vědělo, aby se ke všem dostaly informace.“ Nové Příběhy 20. století však nejsou o povodních, nýbrž o osobní historii Olgy Tiché. Prožila toho tolik, že i kdyby se to rozložilo na několik životů, bylo by to až dost.

Dcera továrníka, nepřítele lidu

Olga Tichá (Fraňková) se narodila 17. března 1945 do rodiny továrníka Františka Fraňka a jeho ženy Marie. Měla dva starší bratry, Václava a Františka. Všichni žili v Dolních Beřkovicích, kde otec vybudoval fabriku na kožené výrobky.

Zaměstnanci Františka Fraňka, otce Olgy Tiché

Přibližně 120 zaměstnanců a domácích pracovníků dělalo koňské postroje, výbavu pro četníky, myslivce, hasiče a motocyklisty, za války vojenské brašny, nábojnice, řemeny. První vzpomínky Olgy Tiché se týkají právě továrny, kde byl i rodinný byt: „Měla jsem chůvu a s tou jsem chodila do dílen krmit kočky. A měla jsem ráda, když mě tatínek prováděl a všechno mi ukazoval. Vonělo to tam kůží, zaměstnanci mě měli rádi, hrála jsem si s jejich dětmi.“

Po válce investoval František Franěk veškeré peníze do inovací. Vybavil fabriku moderní technikou i novým hygienickým zázemím pro zaměstnance. Prosperující podnikání však skončilo ze dne na den, kvůli komunistickému převratu. Už 26. února 1948 prý straničtí funkcionáři a budovatelé nové spravedlivé společnosti zabavili podnik, v němž směl dosavadní majitel ještě chvíli působit jako národní správce. Olze Tiché byly tři roky, z té doby si pamatuje, že najednou nesměla do továrních dílen a že to nemohla pochopit.

František Franěk, otec Olgy Tiché

Ve fabrice se pro děti zaměstnanců pořádaly oslavy Mikuláše. V prosinci 1948 nebo 1949 (už si přesně nevzpomíná) přišla na besídku i malá Olga: „Zazpívala jsem lidovou písničku a myslela jsem si, že dostanu nadílku jako ostatní děti. Ale nedostala jsem nic a vyvedli mě ven, že tam nemám co dělat. Jeden pán říkal, že naši rodinu měli postavit ke zdi a postřílet nás, jako v Rusku. Plakala jsem venku na schodech a bála jsem se jít domů. Měla jsem pocit, že jsem to zavinila, že jsem něco udělala špatně.“

Komunisté vyhodili Františka Fraňka z funkce národního správce a poslali ho pracovat na Vysočinu, do Velkého Meziříčí, odkud mohl dojíždět domů jen na neděli. Přistěhovat se za ním nebylo možné a Olga Tichá vídala otce, s nímž měla velmi blízký vztah, několik let jen sporadicky. Matka Marie Fraňková se třemi dětmi a tchyní, dosud zvyklá na pohodlí, klid a dostatek, zůstala na spoustu těžkých praktických starostí sama. Mnozí známí a sousedé se od ní odvraceli – nebylo radno paktovat se s třídním nepřítelem.

Doma bylo napětí, Olžina matka Marie žila ve strachu: „Na maminku to byl ohromný nápor, na který nebyla připravená. Byla zvyklá na normální poměry a teď jí brali půdu pod nohama. Nechovala se ke mně moc laskavě, vnímala mě jako určitou přítěž, a slýchala jsem věci, s kterými si dítě nemůže vědět rady – třeba že by bylo všechno snazší, kdybych nebyla, že by se pak rodiče mohli volněji rozhodovat, odejít do ciziny.“

Dědeček Olgy Tiché s tátou a dvěma malými bratranci

Po čase dostali Fraňkovi oznámení, že musí opustit byt: „Tehdy se vystěhovávalo tak, že přijel povoz, na který členové rodiny naházeli, co se vešlo a co stihli pobrat. A všechny pak vezli do nového bydliště. Často dopředu ani nevěděli, kde skončí. Maminka naštěstí dostala zprávu, že se máme stěhovat do opuštěné hájovny v lesích na Kokořínsku, tak se na to místo jela podívat. Nebyla tam pitná voda ani elektřina, do nejbližší obce se šlo dva kilometry. Žila s námi ještě babička, která by něco takového nezvládla,“ vzpomíná Olga Tichá: „Nakonec se maminka dohodla na národním výboru, že když se rychle přestěhujeme do prázdného bytu na zámku v Beřkovicích, budeme tam moci zůstat.“

Na vystěhování do zámku měli mít Fraňkovi dva dny, nakonec to museli stihnout během dvanácti hodin: „Celý den jsme tahali věci. Maminka nám ještě nechala čisté oblečení v koupelně, protože si myslela, že až všechno vystěhujeme, ještě se alespoň vykoupeme a převlečeme. Ale pak už nás domů nepustili, takže v té koupelně všechno zůstalo.“

Život na zámku v rudých časech

Zchátralý zámek v Dolních Beřkovicích stál nedaleko továrny, bylo v něm několik „holobytů“ bez příslušenství, se společným záchodem pro všechny partaje. V zimě se Olga Tichá ráno probouzela s jinovatkou na peřinách, protože uhlí bylo na příděl a muselo vystačit i na léto, vařilo se v kamnech. Svítilo se jednou žárovkou kvůli úspoře elektřiny. Jakožto buržoazní rodina neměli Fraňkovi nárok na potravinové lístky.

Dědeček Olgy Tiché

Otci, který na počátku 50. let ještě pracoval na Vysočině (pak řídil náklaďák a tahal klády v lese), strhávali až do roku 1966 třetinu platu jako tzv. milionářskou daň. Marii Fraňkové nabídl národní výbor jedinou práci – a sice uklízení toalet v továrně. „Tatínek tehdy řekl, že takové ponížení nedopustí, a chtěl, aby maminka raději zůstala doma,“ říká Olga Tichá. Její matka pak pěstovala zeleninu, chovala angorské králíky a pletla svetry, které prodávala lidem z vesnice. Trauma z překotného stěhování způsobilo, že se celé dva roky neodvažovala vybalit zařízení bytu: „Bála se, že nás znovu vystěhují a nebudeme připraveni, takže jsme žili v takovém provizoriu. Nám dětem to moc nevadilo, ale maminka to nesla hodně špatně, byla nervově labilní.“

V roce 1951 šla „třídní nepřítelkyně“ Olga Tichá do školy: „V první třídě jsme měli pana řídícího, který prý měl nějaké hříchy z války a o to víc se chtěl zalíbit komunistům. Když se třeba slavil ´Vítězný únor´, musela jsem hned ráno do kouta. A když už jsem tam nějakou dobu stála, křičel, že se na mě nemůže dívat a ať jdu za dveře na chodbu. Šla jsem tedy na chodbu – a tam jsem brečela jak želva. Jeho žena, paní řídící, mě slyšela – měli ve škole byt –, vzala mě k nim do kuchyně, uvařila mi kakao, dala mi buchty. Když pan řídící přišel o přestávce na svačinu domů, ztuhla jsem hrůzou, co mi udělá, jenže on byl najednou jak milius. Vyptával se mě, co mám ráda a co čtu… Předváděl ve třídě nějaké divadýlko, ale jak jsem to v tom věku mohla chápat?“

Olga Tichá s mužem a nejmladším synem Kájou

Olga Tichá líčí, že přišla o hodně kamarádů, protože jim rodiče, podněcovaní místními partajníky, jakékoli kontakty s „nežádoucími buržoazními elementy“ zakázali. Přátelila se tedy s rodinou, v níž žilo deset dětí: „Byli vždycky hrozně chudí, a protože jich bylo hodně a neměli špatný třídní původ, nikdo si na ně moc netroufl. Takže s nimi jsem se kamarádila. Když pozvali jejich otce na kobereček, prohlásil, že to je jejich věc, s kým se jejich děti stýkají – a bylo to vyřešené.“

Co Bůh činí, činí s nějakým záměrem

Po absolvování deváté třídy měly děti Fraňkovy dveře k maturitním oborům zavřené. Olga se šla učit do zahradnictví. Po dvou neúspěšných pokusech dostat se na střední zahradnickou školu v Mělníku ji matka nakonec propašovala do zahradnické školy v Děčíně (vedení ústavu ´zašantročilo´ její kádrové materiály). Po mnoha letech se prý svobodněji nadechla: „Už byl rok 1962, tuhý režim se trochu uvolňoval…  V té škole byli zajímaví kantoři – mladí a nezatížení. Panovala tam přátelská atmosféra, všechny nás to tam bavilo.“

Ve druhém ročníku se Olze Tiché znovu převrátil život – zavinili to opilí železničáři, kteří slavili Nový rok 1964. Tehdy devatenáctiletá Olga jela v neděli večer do Děčína na internát a srazila ji lokomotiva, která neměla v kolejišti co dělat. Lékaři jí museli amputovat obě nohy. Dostala protézy, do školy se vrátila po sedmi měsících: „Cítila jsem tam velkou podporu. Nikdo mě moc nelitoval a nešetřil, byli dost drsní, a to bylo dobré, protože mě to motivovalo se s tím vším srovnat. Odmítali mě vnímat jako mrzáka.“

Olga Tichá

V jedenadvaceti letech odmaturovala, ve třiadvaceti letech se jí narodil syn Jan, ve třiceti se pak provdala za kamaráda z dětství (syna z rodiny, která žila také na zámku v Dolních Beřkovicích), s nímž má další tři děti. Po listopadu 1989 získali Fraňkovi v restituci továrnu, ale nepodařilo se jim uspět v konkurenci s levným zbožím z Asie. Pro Olgu Tichou to byla další rána, s níž se složitě vyrovnávala. Je věřící – a říká, že co Bůh činí, činí s nějakým záměrem, a tak je třeba život přijímat.

autoři: Adam Drda , Jana Červenková
Spustit audio