My televizní hlasatelé jsme byli pro lidi, kteří byli sami doma, kamarádi, vzpomíná Alexandr Hemala

„Když měl někdo v občanském průkazu razítko ‚svobodné povolání‘, tak to byl trošku malý zázrak. V té době se to málokomu podařilo. Protože vlastně všichni museli být zaměstnaní, museli pracovat. Nebylo za to moc peněz, ale bylo volno. A to byla myslím úžasná devíza,“ říká bývalý televizní hlasatel v Hovorech na Plusu.  

Čtěte také

Unikátní nahrávky z okupace. Hlasatel Sedláček čekal ve studiu sovětské vojáky, nakonec nepřišli

I když do Československé televize nastupoval za normalizace, kdy řada lidí především ze zpravodajství musela odejít a nastala cenzura, hlasatelů se to podle Hemaly netýkalo.

„My jsme byli bokem. Televizní noviny měly svoji speciální budovu, my jsme byli v hlavní budově. Ale myslím si, že v tomto ohledu jsme byli i bokem zájmu. Texty jsme dostávali z jednotlivých redakcí, ty jsme se učili nazpaměť, takže vlastně si nás ani moc nevšímali. Myslím, že jsme to prožili docela v pohodě,“ vysvětluje.

Hemala byl v televizi nejdéle sloužícím hlasatelem. A to až do roku 2005, kdy Česká televize jeho profesi zrušila. „My jsme s tím počítali, že to jde do ztracena. Protože jsme vlastně nahrazovali to, co dnes umí obstarat grafika, která je daleko rychlejší – napíšeš to a hned to pustíš na obrazovku. A my jsme to vysílání trošičku jako by zbržďovali. I když zase pro lidi, kteří třeba seděli doma sami u televize, jsme byli takovým osvěžením nebo kamarády, nevím, jak to říct,“ přemýšlí.

Úniková cesta

Hemala se narodil v Brně do herecké rodiny. „Moje rodná víska je Ořechov u Brna. Rodiče se tam seznámili na prknech znamenajících svět. Otec byl herec Divadla bratří Mrštíků v Brně a máma hrála v ochotnickém souboru. A v té době i profesionální herci hrávali v amatérských scénách. V roce 1960 dostal otec lano od Jana Wericha do Prahy, tak jsme se stěhovali na Velvarskou ulici, kde si tenkrát herci začali stavět dům,“ vzpomíná.

V Praze pak vystudoval střední ekonomickou školu, kde kromě dalších třiceti spolužaček potkal i svou budoucí ženu Vlastu. Po maturitě nastoupil do podniku zahraničního obchodu Motokov. Když vstoupil do kanceláře, prý hned věděl, že v ní dlouho sedět nebude.

„To na člověka dýchla atmosféra těch sedmdesátých let, kdy mě jako mladého kluka vítali: soudruhu pojďte sem, soudruhu tady máš kancelář… A když jsem si představil, že bych na té židli měl sedět čtyřicet padesát let, tak mě pojala hrůza a říkal jsem si, že všechno lepší než toto. A když jsem pak hledal nějakou únikovou cestu, byl to právě ten konkurz do televize,“ vzpomíná.

Taneční antitalent 

V roce 2010 se vrátil na televizní obrazovku pro mnohé překvapivě jako tanečník populární soutěže StarDance když hvězdy tančí. „Moje žena tehdy byla roztomilá, když se to dozvěděla, téměř se rozplakala. Protože když jsme byli někde na plese, vždy jsem se vymlouval, že když to uvádím, bylo by hloupé, abych tam tančil,“ směje se.

Čtěte také

Ministr je moc politická funkce. Jsem radši šedá eminence, říká taneční teoretička Yvona Kreuzmannová

Sám prý byl překvapený, že nevypadl v prvním kole. „Já jsem to netančil, ale našlapal jsem to, jak mě ta partnerka vedla. Já jsem skutečně antitalent tančení,“ popisuje.

„Než jsme začali zkoušet, museli jsme udělat upoutávky, už tam jsem tam byl nemožný. Pak bylo asi čtvrt roku intenzivního zkoušení, to jsem také nějak obsáhl, ale nejhorší pocit je, když člověk vyleze poprvé na parket, když na tebe svítí dvě stě světel a teď začnou s tím světlem točit… Tenkrát to ve mně hodně zatrnulo, na přímý přenos jsem v noci moc nespal,“ přiznává.

Celý rozhovor Vlastimila Ježka s Alexandrem Hemalou si můžete poslechnout ze záznamu.