My máme Zlatovlásky a hloupé Honzy. Šumavské příběhy jsou spíše německé, říká Rauvolf o sbírce folklóru
Šumava má něco, co ostatním českým pohořím chybí. I na označené lesní cestě má návštěvník pocit, že se kdykoliv může udát něco tajemného. Tak kraj popisuje publicista, překladatel a autor už druhého, rožšířeného vydání Legend a pověstí staré Šumavy Josef Rauvolf. „Neznám u nás žádné jiné pohoří, které by mělo takové kouzlo, tajemství a krásu,“ říká ve svátečních Hovorech Českého rozhlasu Plus.
Bývalý novinář, který například vedl českou verzi časopisu Rolling Stone, se narodil v Chebu a na jihu Čech už od malička pobýval s rodinou.
„Jezdil jsem tam v létě s maminkou a v zimě s plzeňským strýcem lyžovat. Jezdím tam furt na dovolenou – předtím s různými slečnami, teď s rodinou opakovaně,“ popisuje.
Čtěte také
K sesbírání tamního folklóru ho prvně inspirovalo čtení lidových slovesností z dalekých zemí. Když zjistil, že žádná taková sbírka neexistuje pro Šumavu, rozhodl se po tamních povídkách sám pátrat.
„Začal jsem chodit do univerzitní studovny a číst staré, německé časopisy a knihy z přelomu 19. a 20. století. Později jsem to začal i překládat, protože mě to bavilo a aby si to mohli přečíst kamarádi,“ vzpomíná a dodává, že díky textům také strávil výrazně méně času v hospodách.
Legendy o kraji, které s pomocí přítele po sametové revoluci knižně vydal, Rauvolfa brzy uchvátily, podobně jako samotné pohoří. Od známých českých pohádek se totiž v mnohém liší.
Jiné postavy
„Existuje taková typologie pohádek, kterou vymyslel finský folklorista Antti Aarne. Podle něj se pohádky řadí do různých skupin, jednak jazykových nebo regionálních, ale i typových. Šumavské příběhy jsou spíše německé, a pro německá vyprávění jsou typické určité postavy, které v těch českých nejsou,“ vysvětluje autor.
Čtěte také
„My máme Zlatovlásky a hloupé Honzy a takové postavy, ale tam, zvlášť na Šumavě, byly daleko razantnější. Typickou postavou německých pohádek je takzvaný divoký hon nebo lovec, což je personifikace bouře. Ale je to smečka štěkajících psů, která se žene oblohou a štve zvěř a lidi, když nedodržují pravidla,“ přibližuje.
Pověsti často pracují se strachech a vztahem a respektem k přírodě. Nejen tím mohou být podle Josefa Rauvolfa pro dnešního čtenáře zajímavé.
„Tyto pohádky také většinou pracují s nějakými morálními motivy. Prohřešíš se proti nějakému nebeskému řádu, což můžeme dnes vnímat jako porušení slušnosti nebo morálky, a přijde trest,“ popisuje jednu z klasických zápletek.
Celé Hovory si poslechněte na začátku článku. Ptal se Vladimír Kroc.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
