Muž, který měl víru, přežil šest let peklo v lágrech. Maminka mu pak uvařila meruňkové knedlíky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Lukšíček, návrat z Jáchymova v roce 1960

„Člověk musí mít víru. A moje víra byla, že až nás pustí, tak mi maminka uvaří meruňkové knedlíky. A stalo se!,“ říká zvesela skaut a bývalý politický vězeň Jiří Lukšíček v krátkém videu Paměti národa a České spořitelny. Spot se stal součástí povzbuzující kampaně, aby lidé ještě vydrželi dodržovat protipandemická opatření.

Životní příběh skauta Lukšíčka je strhující a dojemné drama o džentlmenovi, který v 50. letech vzal během výslechu „vinu“ na sebe, aby ochránil ostatní skauty z oddílu. Odseděl si šest let v uranových lágrech za – jak říká – klukoviny: za šíření letáků, vypuštěné pneumatiky autobusů s milicionáři a za přestřižení telegrafních drátů.

Asi šest hodin dlouhou nahrávku vzpomínek skauta a někdejšího politického vězně Jiřího Lukšíčka zaznamenali redaktoři Paměti národa. Tento unikátní projekt vznikl takřka před dvaceti lety mezi několika novináři a historiky. Nyní už databáze obsahuje přes deset tisíc výpovědí a patří k největším oral-history sbírkám na světě. Paměť národa je financována především z Klubu přátel Paměti národa. Přijměte pozvání i Vy. Zde. Moc děkujeme.

Jiří Lukšíček, který se narodil v roce 1933, pochází z rodiny drážního úředníka, pražského harmonikáře z Bohdalce. Jeho maminka pracovala jako kuchařka. Dětství tento skaut prožil za 2. světové války mezi kluky ze sousedství, vzpomíná na dramatický únor 1945, kdy Prahu bombardovaly spojenecké letouny.

Jiří Lukšíček na vojně u PTP v roce 1954

Jeden z nich havaroval na louce v nedalekém Spořilově a jako kluci sledovali dramatické zatčení amerických pilotů. V devíti letech zažil otřes, na ulici před domem zatýkalo gestapo souseda, který pomáhal odboji. Vyvlekli ho zkrvaveného a v železech. V květnu 1945 s tatínkem pomáhal stavět barikády v Michli. Dny vítězství nad Hitlerem prožíval rozpačitě: „Jako kluka mě vzalo, jak ženám na hlavách vystříhali hakenkreuz, mlátili je. To ve mně zůstalo. Ano, Němci nám ublížili, ale toto byla msta ex post, když už bylo po všem,“ říká Lukšíček, který se později potkal s nacistickými kolaboranty odsouzenými podle tzv. retribučních zákonů v uranových lágrech. Prý to byli vesměs bezproblémoví spoluvězni, mazáci, kteří lágry u Jáchymova vystavěli.

Osudová klopovka na saku Hobyho

Po válce celá bohdalecká parta kluků vstoupila do místního skautského oddílu: „Výstroj a uniformy jsme neměli. Měli jsme jen to, co zbylo po německé armádě. Třeba batohy telata,“ vzpomíná Lukšíček, který se stal v patnácti letech členem 145. oddílu ve Strašnicích, kam se s rodinou přestěhovali. V tomto oddíle se seznámil s celoživotním kamarádem Františkem Bobkem, který se honosil přezdívkou Stopař. Lukšíček pro svojí neutuchající energii dostal v oddíle přezdívku Rys.

Jiří Lukšíček (nahoře druhý zprava) po propuštění z vazby v roce 1953

Skauting po válce přilákal přes 250 tisíc dětí. Po komunistickém převratu v roce 1948 byly junácké oddíly během následujícího jara včleněny pod Československý svaz mládeže. Šestnáctiletí kluci Rys a Stopař z principu odmítli navléci svazáckou modrou uniformu a přihlásit se do organizace spadající pod KSČ.

Komunisté zakázali nejen skautskou organizaci, ale i symboly: „Tehdy jsme nosili na kabátech malé skautské lilie, říkali jsme jim ‚klopovky‘. Byl to znak toho, že jsme ještě pořád součástí Junáka. Někdo ji nosil pod klopou, my na klopě. Věděli jsme, že jako skauti můžeme důvěřovat pouze skautům,“ vypráví Lukšíček, který díky malému kovovému odznáčku na saku našel tajný skautský oddíl.

Jiří a jeho kamarádi na vojně u jednotky Technických praporů, rok 1960, Olomouc

František Bobek alias Stopař kdesi na Václavském náměstí zastavil o pár let staršího kluka s „klopovkou“. Byl to Oldřichem Rottenbornem přezdívaný Hoby, který i v roce 1949 tajně udržoval v chodu 34. skautské středisko Ostříž a oba šestnáctileté kluky do něj pozval.

V obývacích pokojích nebo v lesních altáncích na periferii hlavního města se scházelo asi dvacet chlapců a děvčat: „Všichni jsme hodlali dodržet desatero skautského zákona, mezi které patřil také slib, že budeme v případě nouze bránit republiku,“ vysvětluje Lukšíček, proč se se skauty zapojil do protistátních aktivit.

Šířili hesla Komunisté – vrazi. Lidé, probuďte se!

Jiří (Rys) Lukšíček a Jindřich (Vlk) Valenta v Nízkých Tatrách, na vrcholu Chopku v roce 1962

Skauti natiskli stovky letáků s nápisy: „Komunisté – vrazi“ či „Lidé, probuďte se!“ Roznášeli je do vybraných schránek pražských činžáků, často k nim připojovali varováním před konkrétními domovními důvěrníky, kteří na své sousedy udávali StB. Skauti v čele s Hobym vyráželi na výlety do okolí Karlštejna. S sebou měli bílou barvu, kterou zamatlávali prosklené skříňky – nástěnky KSČ na vesnicích. Takto poničili nástěnky asi ve dvanácti obcích. Nedaleko obce Těptín, kde měli na jedné chalupě skautskou základnu, vylezli na telegrafní sloupy a dráty přestřihli.

Chtěli zastavit vlak kamením

Poslední akci provedli u Jílového u Prahy. Skauti chtěli narušit vojenské cvičení milicionářů. Rozdělili se na dvě skupiny. Menší z nich, kterou vedl Lukšíček, měla za úkol vypustit ventilky přistaveným autobusům, zatímco ta větší se vydala po železniční trati směrem na Prosečnici. Na koleje naskládali kameny, které měly donutit vlak přivážející část milicionářů zastavit. Do vlaku skauti přistoupili, chtěli strojvedoucího včas varovat před překážkou, nechtěli nikoho zranit. Vlak skutečně zastavil. Kdosi však skauty při skládání překážky na koleje zpozoroval a zavolal SNB.

Silvestr roku 1968 u Lukšíčků, zleva: Jindřich (Vlk) Valenta, Oldřich (Hoby) Rottenborn, František (Stopař) Bobek, Jiří (Rys) Lukšíček, Jiří (Grizlly) Oktábec

Během následujících čtyřiadvaceti hodin byli skauti z oddílu zatčeni a vyslýcháni SNB. Z neznámých důvodů se případ nedostal do rukou StB. Policisté s nimi prý zacházeli mírně, bez násilí, případ komentovali, že se jednalo jen o hloupé klukoviny. Lukšíček u výslechu vehementně tvrdil, že ventilky vypustil sám. Výsledkem byl soudní proces konaný v březnu roku 1953, ve kterém stanulo na lavici obžalovaných celkem sedm členů oddílu Ostříž. Nejstarší kluci Jiří Lukšíček, Miroslav Kopt a Oldřich Rottenborn byli odsouzeni k několikaměsíčním trestům odnětí svobody. Zbytek skupiny vyvázl s podmínkou.

Svoji pistoli vykopal až po sametové revoluci

Dvacetiletého Jiřího Lukšíčka, odsouzeného na rok, po krátkém věznění na Pankráci převezli do tábora Svornost na Jáchymovsku. Propustili ho po dvou měsících na amnestii. Doma se ale neohřál, dostihl jej povolávací rozkaz k tzv. technickým praporům do Hradce Králové. A sem si pro něj přijeli estébáci, znovu ho zatkli a odvezli do Bartolomějské ulice, kde ho všemožně psychicky i fyzicky týrali. Požadovali spolupráci, přiznání k velezradě, že chtěli se skauty ozbrojený převrat.

Výprava starých skautů na Jamboree ve Švédsku, zleva Jindřich (Vlk) Valenta a Jiří (Rys) Lukšíček, rok 2011

StB totiž skauty začala sledovat a zjistila, že se v oddíle nacházejí zbraně – pistole: „Mirek Oberman si nechal ve své pracovní skříňce svou pistoli, ale onemocněl žloutenkou. Někdo v podniku ji chtěl vydezinfikovat a našel corpus delicti,“ vysvětluje Jiří Lukšíček. Pistole skautům z odbojové skupiny opatřil kamarád Pepík Krbeček, učeň v národním podniku Lověna: „Také jsem dostal. Zbrojovku Zetku k tomu jeden zásobník, osm nábojů. Já bych ale proti živému člověku nevystřelil. Měli jsme je, protože jsme si říkali, že toto nemůže trvat dlouho, tak pro případ ´kdyby´. Ty pistole byla odpověď na to naše ´kdyby´. Svoji jsem zahrabal na zahradě,“ vypráví Lukšíček. U výslechu se choval statečně a vinu bral na sebe, zbraně však zatvrzele popíral. Jeho zbraň neobjevili. Vykopal jí až po roce 1990. U soudu v roce 1954 dostal za údajnou velezradu šest let vězení, které si odseděl v jáchymovských lágrech Nikolaj a Rovnost.

Současná fotografie Jiřího Lukšíčka pořízená při nahrávání v pražském ED Studiu 31. července 2020
autoři: Mikuláš Kroupa , Martin Netočný
Spustit audio