Mříže mě nikdy nebavily. Tím jsem se živil jen za komunistů, říká umělecký kovář Císařovský

Čtěte také

Kovář Matěj Bureš z Vizovic vrací slávu poctivým valaškám

Otec Petra Císařovského byl historik umění, ale také umělecký kovář. Dalo by se tedy říct, že po něm jeho řemeslo zdědil. „Otec byl za války odsunut do Kolbenky, kde nemohl studovat. Školy byly zavřené, tak tam dělal kováře. Ale to byl normální strojní kovář, tam byla technická výroba, kde vyráběli spíš zbraně než umění,“ vzpomíná Císařovský.

„Já jsem se na základní škole učil hrozně mizerně, respektive rozdílně podle toho, jak mě předměty bavily. Moje vysvědčení se hemžilo jedničkami a pětkami, takže jsem nemohl jít na střední školu. Tak táta s maminkou spráskli ruce a poslali mě do Jihlavy, učit se uměleckým kovářem, což se nakonec ukázalo jako veliká výhoda, protože když jsem šel v roce 1969 na UMPRUMku, tak jsem zkoušky udělal hned, protože jsem oproti ostatním uměl něco dělat rukama,“ popisuje Císařovský svou cestu ke kovářství.

Čtěte také

Jaké umění vystavovat ve veřejném prostoru? „Musí lidi zaujmout na první pohled,“ míní kurátorka

„Studoval jsem tam šest let. Začátky byly nádherný, a potom to bylo čím dál tím pochmurnější, jak doba přituhovala. Absolvoval jsem v roce 1975 a od té doby dělám svoje řemeslo. Respektive za komunistů jsem se živil spíš jako umělecký kovář, takže teprve od doby, kdy tady máme svobodu, dělám to, co jsem chtěl vždycky dělat, to znamená umění,“ dodává.

Petr Císařovský ve svém oboru v Česku v podstatě nemá předchůdce. „Jsou tady umělecký kováři jako takoví, ale ti většinou dělali dekorativní nebo užitkové věci – mříže a tak dále. Mě to nikdy nebavilo, takže jsem se tím živil jen za komunistů a uvítal jsem, když jsem mohl začít v raných 90. letech dělat moderní skulpturu,“ vysvětluje.

Dílna/ateliér

„Ta moje kovářská dílna vlastně vypadá podobně, jak to známe z obrazu kováře Jecha od Purkyněho, čili výheň, kovadlina, včetně té umouněnosti a té zástěry, která nějak k tomu patří. No a spoustu kovů. Já používám prefabrikovaný běžný materiál, který se dá sehnat. Většinou dělám z nějakého silnějšího plechu nebo z pancíře,“ říká Císařovský.

Čtěte také

Josef Císařovský. Malíř, umělecký kovář i pedagog a jeho cesta 20. stoletím

„Já si to nejprve vyřežu z toho kovu a potom to kuju a dávám tomu tvar, který chci. Mám nějakou představu, nebo prostě kresbu, podle které to dělám. A potom to všechno skládám dohromady, je to často hrozná spousta kousků. Šrouby sice kupuji, ale předělávám je, aby se k tomu hodily,“ dodává.

Petr Císařovský momentálně připravuje několik výstav. „S bratrem Tomášem, jeho ženou Erikou a jejich dcerou budeme dělat společnou výstavu v Trutnově, tam je taková veliká hala. Ale to bude společně i s tatínkem, on bude tento rok slavit nedožité sté narozeniny a Charta 77 bude mít tento rok padesátiny. Ti první to totiž podpisovali už na sklonku roku. Takže tatínek bude mít ještě výstavu v Lounech, v Městské galerie, ke svému stému výročí,“ uzavírá Císařovský.

Jak vznikl projekt Sedm bran? Jaké bylo pro Petra Císařovského a jeho sourozence studium v době normalizace? A uvidíme jeho další díla ve Františkánské zahradě v Praze? Poslechněte si celý díl pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus. Audio je nahoře v článku.