Možná je lepší dívat se kolem a zažívat, než fotit na sociální sítě, uvažuje fotograf Ortmann

Profesionálnímu fotografování se věnuje přes 30 let, začínal jako fotoreportér, jezdil po celém světě a před jeho objektivy stála řada osobností.

„Má první služební cesta vedla do Ameriky za 20letým Jardou Jágrem, což byla neuvěřitelná zkušenost. Pak jsem zažil dny, kdy si mě třeba najal Bruce Springsteen, nebo jsem si podal ruku s Michaelem Jacksonem,“ vzpomíná.

Čtěte také

Čím víc objektivů, tím víc fotograf, tvrdí žertem Michal Houdek

„Ale někdy vás lidi už strašně nebaví. Když je toho moc, tak se zavřete do studia a fotíte kytky, kameny, jídlo, nebo děláte nějakou produktovou fotografii. A pak vám zase po čase lidi začnou scházet a vylezete ven,“ popisuje.

Když byl po banálním úrazu připoután několik měsíců na invalidní vozík, pomáhal mu kamarád Lukáš Černý, který, jak říká, je celý potetovaný.

„Začal jsem ho portrétovat. Pak jsme se na ty fotky podívali a řekli si, že to vůbec není blbý. Postupně jsem vytvořil sérii tetovaných lidí, povídal si s nimi o tetování a vznikl projekt Tatoo Names. Dodnes už bylo asi osm výstav, relativně velkých. Dozvíte se i jejich příběh, kdy a jak k tetování přišli, co pro ně znamená. Ono to má pro každého hluboký význam,“ vysvětluje.

„Tento projekt, ze kterého vzešla i knížka, jsem zahájil před 10 lety a teď, shodou okolností minulý týden, jsem oslovil některé lidi a udělal jsem jim portrét po těch letech. Ta proměna je nejen fyzická, často skutečně totální.“

Někdy se mi tají dech

Podle kritiků má Ortmann skvělý dar vystihnout ve svých snímcích dynamiku a napětí. A fotil už leccos hokejisty při zápasech, muzikanty na koncertech, jídlo na stole. Teď propadl novému cirkusu, fotí artisty na festivalu Letní Letná v Praze. Možnosti, jak pohyb zachytit, jsou prý různé.

Čtěte také

Dobrá fotka je taková, co zanechá něco v hlavě, emocionální otisk, říká fotograf Karel Cudlín

„Pohyb se fotí tak, aby divák, který vidí jen fotografii, buď měl pocit, že je to extrémně dynamické, nebo naopak se ho snažíte v podstatě zastavit. Když třeba jde provazochodkyně na laně stojí na špičce jedné nohy, je uprostřed Prahy, uděláte tam detail, kde pak vidíte, že není nijak jištěná a je 30 metrů nad Vltavou. Z té fotky pak člověka mrazí,“ popisuje.

Mluví i o focení artistů a umělců ve tmě. „Vy tam jen sedíte a máte co dělat, abyste to nakoukali očima. Ale dnes už je technika tak daleko, že jsem schopný fotografovat třeba při zapálené cigaretě,“ vysvětluje. Fotografie pak upravuje přímo na místě v maringotce.

„Vlastně všechno edituju na místě a odbavuju všem kolegům novinářům. Není to o tom, že jsem jediný, kdo by měl právo fotografovat představení. Jde o to, že ty věci jsou extrémní a nebezpečné. Zažil jsem jednou, když nějaká paní vytáhla mobilní telefon, který se jí rozsvítil, a představení se v podstatě zastavilo. Artisté jsou nejištění, hodně často ve výškách, hodně často je to opravdu na hraně. Někdy se mi tají dech,“ přiznává.

Tvořte, dělejte

Fotograf přidává i názor na současnou generaci.

„Když mluvím se studenty o fotografii, o tom, jak začít a jak být úspěšný, začnou se nejdřív ptát, kolik za to. Kolik mám peněz. Takové úplné nesmysly. Na to jim říkám, ať  tak nepřemýšlejí, ale ať tvoří. Pokud je to dobré a stojí to za něco, tak si to svou cestu najde. Pak to někde ukážou a ty věci se začnou potkávat,“ popisuje.

František Ortmann|foto:Matěj Pálka

„Tak jsem potkal spoustu skvělých lidí, přátel i pracovních partnerů, spoustu úžasných zážitků. Výstavy byly na velmi zajímavých místech. Lidé pak za vámi chodí, píší vám. Měl jsem seznamy lidí, kteří chtěli ode mě portrétovat.“

Celý rozhovor s Františkem Ortmannem si můžete poslechnout ze záznamu. Naděžda Hávová se ho ptala třeba na to, jaké je to fotit jídlo nebo na jeho další projekty.