Mongolská půda trpí pod tlakem milionů koz. Je třeba nechat trávu odpočinout, apelují ekologové

Čtěte také

Divocí koně snižují schopnost horských rašelinišť uklízet emise

Základním ukazatelem šíření pouště na místě dřívější stepi je stav vegetace. Pokud se po spásání rostliny nedokážou samy obnovit a pokryv se ztenčuje, jde o jasný signál přepásání.

Situaci v Mongolsku zhoršuje zvláště to, že část pastevců dnes žije usedlejším způsobem života a se stády méně migrují. Přírodovědci doporučují nejen omezení počtu zvířat, ale i rotaci pastvy.

„Když zvířata zůstávají dlouho na jednom místě, vegetace se neobnovuje a není schopná uživit tak velkou populaci,“ vysvětluje Barbora Dobiášová, kurátorka kopytníků z pražské zoo, která do Mongolska dlouhodobě jezdí.

Velcí vlastníci

Ekolog Vladimír Hula upozorňuje, že v Mongolsku trend v pastevectví určují vlastníci obrovských stád. Pastevci samotní, kteří se o zvířata starají, mnohdy chápou, že přispívají k degradaci krajiny, ale nemají jinou možnost – jejich příjem se odvíjí od počtu zvířat.

Čtěte také

Pravěcí koně v Arktidě vymřeli dřív než bizoni. Víc může odhalit tající led

„Ti, kteří mají vlastní stáda, většinou migrují. Ti, kteří se starají o obrovská stáda, zůstávají poblíž měst. A právě tam je desertifikace nejhorší,“ říká ekolog Hula.

Osobně sledoval, jak se poblíž hlavního města Ulánbátaru začala šířit písečná duna, a to právě kvůli přepásání. „Když jsme ji oplotili, růst duny se zastavil,“ popisuje.

Tradiční pastva

V Mongolsku žije dnes kolem 70 milionů kusů dobytka oproti 10 milionům před 30 lety. Extrémní nárůst zpomalily až tzv. dzudy, mimořádně studené zimy, které způsobily masové úhyny zvířat.

Čtěte také

V mongolské stepi uprostřed léta. O drsném životě tradičních pastevců bojujících se suchem

Dříve se pastevci domlouvali v rámci komunit, kdo a kdy bude pást na konkrétním území. Po rozpadu Sovětského svazu se systém zhroutil. Tlak na krajinu ale zůstává mimořádný.

„Dnes platí, že kdo přijde, ten pase. Místa poblíž sídel jsou přetížená a dochází tam k extrémní degradaci,“ vysvětluje Dobiášová.

Zelená poušť

Zatímco Mongolsko bojuje s nadměrnou pastvou, v Česku je situace opačná. Podle studenta českolipského gymnázia Davida Struppa máme v české krajině něco jako „zelenou poušť“ – velké louky s minimální druhovou pestrostí.

Čtěte také

Jeden den v životě mongolského kočovníka

„Najde se tam třeba jen jeden až tři druhy rostlin, a to je velký problém,“ říká Strupp, gymnazista, který se věnuje badatelským úkolům a uspěl v přírodovědeckých soutěžích.

Selektivní spásání uvolňuje prostor pro pomalu rostoucí kvetoucí rostliny, které jinak přerůstají rychlé trávy, a tím podporuje i hmyz a ptáky.

Mongolsko jako laboratoř minulosti

Podle Vladimíra Huly může být Mongolsko pro Evropu cennou lekcí. „Můžeme tam vidět, jak vypadala naše krajina, když se tady intenzivně páslo. Je to šifra, kterou se snažíme rozluštit,“ říká vědec.

Moderátorka Martina Mašková, ekolog Vladimír Hula, zooložka Barbora Dobiášová, student David Strupp|foto:Martina Mašková, Český rozhlas

Dodává, že evropská krajina byla historicky mnohem otevřenější, než se dnes předpokládá. Pastva velkých kopytníků – praturů, zubrů či divokých koní – zásadně ovlivnila strukturu vegetace.

Jak se v Mongolsku šíří poušť? Kdy pastva škodí a kdy prospívá? Jak ubývání stepi ohrožuje velká zvířata? Poslechněte si celou Laboratoř, kterou moderuje Martina Mašková. Debatují biologové Vladimír Hula a Barbora Dobiášová a student David Strupp.