„Mojí zlaté holčičce Božence...“ V Lidicích našli dosud neznámé deníky jedné z lidických matek

Emílie Rohlová začala psát sešity po válce, když se vrátila z koncentračního tábora. Během vypálení vesnice v noci z 9. na 10. června 1942 jí nacisté u Horákova statku zastřelili manžela. Deníky adresovala své osmileté dceři. Doufala, že se s ní znovu setká. Malou Boženku ale nacisté zavraždili v Chelmnu spolu s ostatními lidickými dětmi.

Mojí zlaté holčičce Božence.
Víš moje maličká, dneska se mi po tobě tolik stýská a mám tak veliký strach, že máš hlad a ještě je ti smutno. To mi jednou povíš. Dostala jsem tatínkovu fotografii. Stále ho vidím a vše ve mně tak oživlo, že je mi tak smutno.

„Notýsek začíná 16. července 1945. Jsou to v podstatě vzkazy – co prožila ten den, jak se zrovna cítí... Třeba na svátek matek jí píše, že v tuhle chvíli se cítí moc špatně, že vzpomíná na svátky matek, které zažila s Boženkou v předcházejících letech, kdy Boženka běhala a sháněla, co by své zlaté mamince dala,“ popisuje starostka Lidic Veronika Kellerová.

Čtěte také

Nikdy neplakala

K ní se deníky dostaly jen pár dní před 80. výročím tragických událostí června 1942. Přinesl jí je prasynovec Emílie Rohlové Josef Kapitán. „Moje žena se o tetu starala. Bylo jí pomalu devadesát let, když zemřela. A když jsme všechno vystěhovávali, tak jsme to tam našli. Bylo to zabalené v papíře, převázané provázky...,“ vypráví, jak k deníkům přišel.

Nikdo ten sešit ještě ode mě nečetl, až ty se vrátíš, tak jej spolu znovu pročteme. Teď to zalepím a schovám a otevřeš si to, moje malá holčí, sama. Prosím tě, vrať se mi už brzy, ať nejsem tak sama. V duchu tě líbám a prosím Boha, aby ti dal hodně zdraví.
Líbá tě tvá máma

Jak je ze záznamů patrné, Emílie Rohlová doufala, že si deník jednou budou číst s Boženkou. „Byla silná, nikdy neplakala. Pořád doufala, že asi někde je. Myslela si třeba, že se mohla dostat do Německa. Ale to byl úplný nesmysl, protože jsme takový tmavý rod a ta její holčička byla černá. Oni si nechávali jenom blonďatý,“ odkazuje Kapitán na to, podle jakých kritérií si nacisté vybírali děti k poněmčení.

Nezměrná láska i smutek

Emílie Rohlová napsala tři deníky. V tom nejobsáhlejším popisuje svůj život před Lidicemi, stěhování do vesnice za manželem i její vypálení v noci z 9. na 10. června 1942. Druhé dva jsou věnované osmileté dceři, kterou naposledy viděla v kladenském gymnáziu, než je od sebe nacisté oddělili.

Je Boží hod. Včera jsem byla u tatínka. Přinesla jsem mu dvě svíčky. Jednu od tebe a jednu ode mě. Modlila jsem se, aby jsi se mi brzy vrátila domů. Tetka Židová říkala, že jsi měla nejméně bodů pro poněmčení. Jaksi mě to blaží, že tě nic nezdolalo - ani jejich kultura, ani jejich jednání, jak říkali. Bestie.

„Ta slova jsou fakt tak působivá a vypovídající. Vyznává se tam z lásky ke svému manželovi, který byl zastřelen ráno 10. června 1942. Čiší z toho nezměrná láska, ale i strašný smutek, jak jí všichni chybí, protože ani maminka se nevrátila. Ta zemřela v koncentračním táboře. Takže opravdu zůstala sama,“ vysvětluje starostka Lidic.

Emílie Rohlová se po válce už nikdy znovu nevdala ani neměla další děti.

Podobný osud jako středočeské Lidice potkal o pár týdnů později také osadu Ležáky na Chrudimsku. Její osud ppřipomeneme v pátek 24. června od 10 hodin živou rozhlasovou rekonstrukcí. Nalaďte si Radiožurnál nebo sledujte náš web a sociální sítě.

autoři: Lucie Korcová , and
Spustit audio

Související